Nesahejte nám na naše legendy

2. 1. 2013 / Jan Mrskoš

Nebyl jsem sám, komu se ten americký muzikál líbil, i když těm ostatním (a jistě povolanějším) pro jiné zážitky než ty moje. Průpovídky Čochtana a i písně s českým textem byly velmi oblíbené a tehdy v tom smutném a nejistém čase široké vrstvě obyvatelstva jistě značně prospěšné. Gramofonové desky s nahrávkami šly jako na dračku a s nimi ještě další písně, které otextovali Voskovec a Werich snad ještě v Americe. Mezi nimi byla jedna píseň, kde v předmluvě Jan Werich vypráví, jak se protloukali v Pennsylvanii s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem a že s nimi byl jejich dobrý přítel a učitel Tony Kraber. To jméno s tou Werichovou americkou výslovností (Touny Krejbr) jsem si po léta pamatoval (tak asi jako to s tím hrncem), a tak když jsem si nedávno četl v dopisech V+W (Korespondence I, II, III, nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových) na to jméno Kraber jsem tam narazil. Dozvěděl jsem se, že Ti Kraberovi učili Voskovce, Wericha a Ježka angličtinu v době jejich amerického exilu za okupace a že tehdy tam k nim přibyli do party dva pozdější národní umělci Adolf Hoffmeister a Antonín Pelc.

O Werichovi bylo mnoho napsáno. I o Voskovcovi se dost píše, i když mnohem méně. O to víc se o něm dozvídáme teď z jejich korespondence, zde je jeho dopisů mnohem více, než odpovědí od Wericha. A kupodivu se čtenář dozví něco jiného, než bylo vždy v obecné povědomosti o těch dvou. Jedno z nejvíc opakovaných klišé je, že Jiří Voskovec utekl v roce 1948 před novým komunistickým režimem. Jak Jiří Jírovec také poznamenává, důvody byly spíše osobní. Osudy těch dvou v době skončení války nebyly už tak paralelní, jako v plodné době předtím. Werich s rodinou se vracel do osvobozené republiky nedočkavě a co nejdříve, jen co byl schopen dokončit svá (a s Voskovcem společná) smluvní angažmá (konečně po delší "učednické" době se slibně rozbíhajících), zatímco Voskovec byl ve stadiu složitého rozchodu se svou první ženou, Francouzkou Madelaine Main. A v té době byl už velmi zaměstnán svým dalším vztahem se svou budoucí ženou Američankou Anne. Z dlouho neřešené situace mu vyvstaly nejen finanční, ale i psychické problémy, ze kterých mu pomáhaly návštěvy u psychoanalytika. S Madelaine byl rozveden až v dubnu 1946 a jen potom si mohl plánovat své přesunutí zpět do republiky.

Werichovi odjeli koncem září 1945 lodí do Evropy, v Praze byli slavnostně uvítáni. Jejich příjezd byl dlouho očekáván a také dost dobře organizován péčí tehdejšího ministra informací Václava Kopeckého. Z dopisů Voskovce, které za nimi hned posílal v době jejich plavby, čteme úvahy a rady, jak se v Praze zařídit, hlavně tlačit na Kopeckého, aby to k něčemu bylo. Voskovec mezitím dostává dopis od starého přítele Ivana Olbrachta, nově jmenovaného ředitele Československého rozhlasu, kde se dovídá, že pro Werichovy je vše na dobré cestě, hned job a snad barák nebo byt v hotelu (pozn.: Alcron). A také, že bude pro ně pro oba práce, nechají je dělat, co budou chtít. Ministr Kopecký, že velmi vítá funkci Voskovce jako "good will ambasadora". Později Voskovec žádá Wericha, aby prošetřil možnosti, jaké povolení pro vjezd do republiky by mohl on dostat pro svou novou ženu, jak by to pro ni vypadalo před sňatkem, nebo jestli je lépe se nejdřív nechat oddat. A jaké budou možnosti pro financování jejich přepravy z Ameriky, neb rozvod ho stojí velké peníze a momentálně toho moc nezbývá. A co by pro ně mohlo být připraveno k bydlení, jestli by se nenašlo něco na Kampě.

Jak je známo, pro Jana Wericha s rodinou bylo připraveno patro v Nosticově (abbé Dobrovského) vile na Kampě. Když Voskovec se ženou konečně dorazili po roce v srpnu 1946, mohli se nastěhovat do přízemí té vily. Z předchozích dopisů čteme o Voskovcově snaze vylepšit ne zrovna nadšené mínění Jana Wericha a jeho ženy Zdeny o jeho nové družce, kterou měli možnost poznat ještě za jeho předchozího manželství, zřejmě těsně před jejich odjezdem z Ameriky. Odtud zřejmě pramenila nejistota Jiřího Voskovce o budoucím hladkém soužití jeho americké ženy v českém prostředí. Proto už při odjezdu Werichových diskutuje o možnosti si ponechat zadní vrátka pro svůj pozdější návrat do Spojených států. Uznává, že to platí jen pro něj, u Jana Wericha je jiná situace, s touto možností si Jan nemusí lámat hlavu. Z toho důvodu Voskovec podniká kroky k udržení svého legálního pobytu v USA a sleduje i později možnosti i nadále být zaměstnán u vládního rozhlasového odboru.

Situace v Praze koncem roku 1946 nevypadá pro "dvojčata" V+W nijak růžově. Oba vidí, že na původní činnost Osvobozeného divadla nemohou už navazovat. Werich se může věnovat plně hereckému povolání, zatímco Voskovec se více snaží o tvorbu a režii. Po menších rolích na divadle se pouští do překladu amerického muzikálu Finian's Rainbow, k jehož přepracování získal svolení od autorů. Režijně připraví premiéru začátkem března 1948 s Janem Werichem v hlavní roli. K problémům s vládním převratem v únoru 1948 přibyly i problémy soužití dvou rodin ve vile na Kampě.

Voskovec vidí, že je nejvyšší čas zvednout kotvy. Z předchozích návštěv Paříže a z jeho dobrých kontaktů z dřívější doby se mu nabízí možnost získat tam místo u Unesco. V březnu ale není dosud nic rozhodnuto, tedy snaží se získat urychleně pozvání na přijímací pohovor v Paříži, což by mu umožnilo mít pro úřady důvod k požádání výjezdního povolení. Zvací dopis konečně dorazil, běhání po úřadech nastalo. V té době politického zmatku to nebylo nic jednoduchého, nicméně známosti na ministerstvu kultury a jiných odborech nakonec pomohly. V půli dubna 1948 tedy mohl Voskovec konečně odjet do Paříže.

Přijímací pohovor v Paříži dopadl dobře, Voskovec dostává smlouvu na jeden rok. Píše Werichovi o svém novém povolání, spřádá společné plány o filmování, padají velká jména, dokonce za tím účelem uvažuje o krátké návštěvě Prahy, než mu to plně začne u Unesca. Ale pověřují ho tam předčasnými úkoly a tak oznamuje, že se tam nedostane, jen jeho žena Anne se tam chystá vyřídit co je ještě nutno na ukončení jejich záležitostí. Poznamenává, že v Paříži je teď problém s bydlením, slibuje si, že snad se tam domluví s někým, kdo má dostat místo v Praze, a že by si tím tedy mohli vyměnit své byty.

Dopis Voskovce z léta 1948 začíná obšírně s komentářem ke zrušení Werichova divadla U Nováků. Bilancuje jejich dosavadní kariéru a současné vyhlídky. Uznává, že Werich má velkou šanci do budoucna se svým hereckým uměním, doporučuje mu v tom určitě pokračovat. On sám se na herectví teď necítí, má k tomu přímo odpor. Chce se plně věnovat teď něčemu jinému, má chuť do toho svého nového povolání u Unesco. Doufá, že se Werich na podzim dostane do Paříže a přiveze nový nápad na film a že se to podaří snad zrealizovat s anglickými filmaři.

V závěru dopisu se dovídáme, že Voskovec by rád dostal zpět své peníze, které investoval do vylepšení přízemí té vily, teď když už tam nebudou bydlet. Má dokonce platnou smlouvu o těch investicích s majitelem domu -- obcí -- a chtěl by tedy své nároky patřičně uplatnit. Případně těmi prostředky podpořit svého bratra a sestru v Praze. Cítí se jaksi uražen předchozími poznámkami Wericha ke svým požadavkům, používá silnější akcent, u něj nezvyklý. Oznamuje mu, že pověřuje svého advokáta, "aby jo jsi s tím neměl komplikace". A že ten advokát má přikázáno se s Werichem dohodnout o výběru nového podnájemníka. "Takže já opravdu nemám nic společného s údělem, který nazýváš bytovou otázkou. Já myslím, že "úděl" spočívá v charakteru domu, který bys rád měl sám pro sebe, a okolnosti to nedovolují". Na tento dopis už Voskovec nedostal odpověď a tím tedy umlkla jejich korespondence na příštích osm let. (Pozn.: Ještě téhož roku bylo to přízemí ve vile přiděleno pozdějšímu národnímu umělci básníku Vladimíru Holanovi, jenž se tam nastěhoval s manželkou a těžce nemocnou dcerou. Jejich komunikace s Werichovými v patře byla však nulová, trvalo léta, než se Holanovi mohli odstěhovat.)

Protože se nikdy moc o Voskovcovi nepsalo, nevěděli jsme ani moc o jeho anabázi -- dostal se znovu do Spojených států po trochu záhadném neprodloužení jeho smlouvy v Unesco. Až tedy z uveřejnění těch dopisů se nám -- širší veřejnosti -- dostalo vědomí o jeho internaci při návratu do Ameriky. Přestože si Voskovec udržoval domovský status v Americe, držel si tam bankovní konto, platil tam i daně, při příletu do New Yorku v květnu 1950 byl na letišti zadržen a posléze poslán na přistěhovalecký ostrov Ellis Island, kde byl držen jedenáct měsíců za ostnatými dráty. Po důkladných výsleších bylo přistěhovaleckou komisí rozhodnuto o zamítnutí jeho vstupu, což znamenalo navrátit ho do místa jeho posledního odjezdu. Až po důkladném odvolání a obratném postupu jeho advokáta s přispěním výpovědí svědků bylo zamítnutí takřka v hodině dvanácté zvráceno a Voskovec mohl vstoupit do New Yorku.

V nedávné době v českém filmu Můj otec Jiří Voskovec o těchto událostech mluvily Voskovcovy adoptivní dcery a jeho poslední žena, ukazovaly ten ostrov, který původnímu svému neslavnému účelu už neslouží. Ve filmu hovořila také vdova po Ferdinandovi Peroutkovi, jeho třetí žena, paní Slávka Peroutková. Ta vypráví, že Voskovcův advokát vyhledal pár Čechoslováků, aby dosvědčili, že Voskovec nebyl komunista, ani jejich sympatizant. Ale že se mnozí od toho radši distancovali, jediný Peroutka a Petr Zenkl "šli doložit jako samozřejmost potřebný materiál".

Ve sbírce Korespondence V+W je uveřejněn dopis Jiřího Voskovce napsaný z internace na radu jeho advokáta Victora Jakobse Ferdinandu Peroutkovi, jenž byl v té době výraznou osobností československého exilu ve Spojených státech, vedoucím československého oddělení Svobodné Evropy. V tom dopise - jak už zde jednou bylo Jiřím Jírovcem poznamenáno, "...si Voskovec notně nasypal popel na hlavu". Píše: "Ne, pane Peroutko, věřte mi: myslíte-li jen na okamžik, že -- jak mi Jakobs pověděl -- že jsem "svým divadlem pomohl Gottwaldovi tam, kde dnes sedí" -- je to strašné nedorozumění. Ten dojem nesmíte mít. Není pravdivý. My jsme pomáhali jen kurážným a svobodným lidem, kteří si chtěli myslet svoje -- kteří chtěli Masarykovu slušnost a civilisaci a vřelost mezi lidmi -- pomáhali jsme jim stát zpříma a nebát se fašistů. To, že tenkrát komunisti řvali proti fašistům taky a že fašisti nám nadávali do bolševiků -- tím se přece Vy nedáte plést!"

Tímto obsáhlým osobním dopisem (tlustospis, jak to nazývá) Voskovec děkuje za Peroutkův zájem a ochotu pomoci. Vysvětluje svou dosavadní činnost a podrobně se vrací k jednotlivým mezníkům své (a Werichovy) tvorby. Hájí se, že nikdy nebyl komunistou ani s nimi nesympatizoval. Omlouvá se za výpady proti mnohým: "...a Peroutka se hádal a pohrdal námi a my pohrdali Peroutkou a já byl trouba a snob...". Tlustospis přikládá k návrhu jiného dopisu, o který Peroutka jeho advokáta žádal.

Korespondence V+W uvádí překlad podrobného přepisu výslechu před přistěhovaleckou komisí, ke kterému došlo asi po šesti měsících. Otázky se točí nejen kolem zdánlivě prokomunistického charakteru některých her, jmenovitě filmu Hej rup, ale hlavně okolnosti hladkého průběhu vycestování po únoru 1948. Jakou úlohu v tom hrály známosti s vlivnými osobnostmi poúnorové éry, jmenovitě přátelství s Adolfem Hoffmeistrem, který pracoval na ministerstvu infomací a později se stal československým velvyslancem v Paříži, není úplně jasné. Známo bylo i to, že se Voskovec s ním setkal při své předešlé návštěvě New Yorku v 1949 (Voskovec udal, že ho náhodou potkal na ulici), kdy Voskovec tam byl ve věci Unesco z Paříže, zatímco Hoffmeister byl na konferenci Spojených národů za Československo. Předseda vyšetřovací komise se v několikahodinovém výslechu ptá na mnohé podrobnosti a poznamenává, že dochází k jistým rozporům ve Voskovcově výpovědi. V závěrečném protokolu shrnuje zjištěná fakta a vyvozuje právní důsledky. Výsledek hlasování členů komise je, že žadatel nebude vpuštěn do Spojených států. Proti tomuto rozhodnutí je možno se odvolat ke komisaři pro přistěhovalectví, s čímž Voskovec nemůže než souhlasit.

Čtyři měsíce po tomto odvolání dostává Voskovcův právní zástupce Jacobs od přistěhovaleckého úřadu vyrozumění, kde jsou uvedeny hlavní body obhajoby a seznáno, že žadatel nebyl nikdy členem komunistické strany ani sympatizant. To bylo potvrzeno jen kromě jediné výjimky (Bohdan Chudoba, bývalý místopředseda Československého národního shromáždění) všemi svědky, mezi nimi kolegové z Unesco a Američané, kteří pobývali v poválečné době v Československu. Z české strany jsou jmenováni Jaroslav Stránský, ministr školství v Československu od roku 1946 do února 1948; Hubert Ripka, ministr zahraničního obchodu od roku 1945 do února 1948. Závěr šetření je, že odvoláni je přijato, žadatel má právo na vpuštění do Spojených států jako navracející se rezident.

Tak jako mně překvapila příhoda setkání Jana Wericha s ministrem vnitra, kterou jsem popsal zde nedávno (což, jak jsem předpokládal, pár čtenářů komentovalo se smíšenými pocity), jest mnohé dost překvapivé k dočtení v Korespondenci V+W. Ne všechny souvislosti ke jmenovaným osobám jsou nám ovšem jasné. Přestože každé anglické slovíčko je v poznámkách přeloženo, schází výklad věcný k mnohým jmenovaným osobnostem. A možná, že mnozí budou překvapeni, že přes to nesmírné nepochopení, kterému se v té těžké situaci Voskovcovi od Ferdinanda Peroutky dostalo, byl to právě Voskovec, kdo pronesl oslavnou řeč při jeho pohřbu v roce 1978.

Vytisknout