Čekáme vždycky na spasitele a pak ho zatratíme

11. 11. 2012

Dovolím si váš názor doplnit o můj pohled, proč se elity z veřejného života stáhly, respektive se do něj nehrnou, píše Daniel Redlich.

Protože proč by to vlastně dělaly?

V Čechách žijeme v zajímavé představě, že si stačí zvolit toho pravého "svatého", který za nás již vše ostatní zařídí.

My se mu odměníme jen tím, že jej zvolíme, "dáme mu naši důvěru" a nám pak zbývá jen kriticky hledět, jak se mu daří či nedaří, případně své zklamání a vztek nakonec vyjádříme tím, že z něj uděláme dalšího "hajzla".

Jsme jako malé děti, když si myslíme, že těch pár poslanců, senátorů a členů vlády může opravdu něco zásadního změnit, aniž bychom my ostatní hnuli zadkem.

Neboť co by se doopravdy stalo, kdyby například v poslaneckých lavicích zasedla skutečná elita?

Jaké by asi mohla přijímat zákony v zemi, která je proslulá svým odporem k jakýmkoliv pravidlům a nařízením, ve státě, kde jsme zvyklí na každém a na všem najít vadu a nedostatky, jež nás omluví a zbaví vlastní odpovědnosti pro chvíle, kdy se těmito pravidly sami nehodláme řídit?

Samozřejmě, celé je to daleko složitější. Také je to i začarovaný kruh, ale rozseknout jej a vyřešit nemůže jen jedna strana.

Takže dokud se my, běžní občané a obyvatelé této země nezačneme ptát, co musíme sami na sobě změnit, je vlastně téměř zbytečné, aby se někdo, koho bychom mohli nazvat skutečnou elitou, tímto způsobem angažoval.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.11. 2012