Politická patafyzika

8. 11. 2012 / Karel Dolejší

Je známo, že mafiánské struktury klientelistického typu nevznikají z nějakého rozmaru osudu, ale souvisí úzce s nefunkčností státní moci, respektive se sociální patologií. Na zaostalém italském jihu se vytvořila mafie jako reakce na dlouhodobě slabý stát a chybějící sociální organizaci; mezi italskými emigranty v USA vznikla cosa nostra z podobných důvodů - znevýhodněná menšina usilovala o zvýšení svých šancí v konkurenčním boji s ostatními. Mafiánské struktury ovšem už dávno nejsou nějakým specificky italským folklórem, ale rozšířily se postupně po celém světě - do Asie, Afriky, "dekomunizované" Východní Evropy. Zejména v poslední době jejich význam prudce narůstá, například právě v Itálii začínají hrát i roli standardního zdroje podnikatelského úvěru.

Pokud zůstaneme v "postkomunistickém" prostoru, nelze pominout jednu funkci mafiánských struktur, kterou by bylo snad nejlépe označit jako interní protekcionismus. V čem spočívá? Před vystupňováním globalizace stát prakticky všude tam, kde byl alespoň v nějaké míře politicky samostatný, prováděl politiku ochrany vlastního podnikatelského sektoru, především prostřednictvím tarifních bariér. Země jako Japonsko nebo Jižní Korea by se na počátku industrializace svých zaostalých ekonomik nikdy proti vyspělejší konkurenci neudržely, pokud by nedokázaly svůj vznikající průmysl ochránit. Od 80. let 20. století ovšem mezinárodní finanční instituce vynucují liberalizaci mezinárodního obchodu, takže pro většinu malých a středních ekonomik rozvojového světa se ochrana národního podnikatelského sektoru stává stále obtížnější, ba takřka nemožnou - jinak řečeno, nemohou už následovat japonský či jihokorejský příklad.

Zmíněná politika mezinárodních finančních institucí se ovšem dávno neomezuje pouze na rozvojové země. Od počátku 90. let byla v procesu "postkomunistické transformace" široce uplatňována i v bývalých sovětských satelitech a v samotném Rusku. V mnoha zemích pak to, co nevynutil Mezinárodní měnový fond, dokonal jednotný trh EU. "Klasický" model vzniku národní buržoazie tím byl takřka vyloučen - ovšem to co stále vyloučeno nebylo je, jako leckde jinde ve světě, proměna podnikatelského prostředí tak, aby mnohostranně zvýhodněným a kapitálově silnějším západním společnostem obsazujícím nové trhy často i za cenu značných dočasných ztrát (tj. například prodej zboží či služeb za "neziskové" ceny až do doby, než bude zlikvidována místní konkurence), bylo působení v tomto prostředí maximálně ztíženo. Mafianismus tedy není "pouhá" patologie - je to současně také určitá konkurenční strategie "podnikatelů" v podmínkách, kdy byla klasická ochrana národního trhu již víceméně vyloučena.

Je samozřejmě ironií osudu, že v České republice, kde urychlenou liberalizaci trhu bez ohledu na dosahovanou konkurenceschopnost zadluženého a podkapitalizovaného podnikatelského sektoru prováděla právě vláda Václava Klause, se tento politik stal později představitelem národně konzervativní kritiky nadnárodních struktur. Byl to přece právě Václav Klaus, kdo spolu s ostatními (neopomenutelnou roli v pozici ministra průmyslu sehrál Vladimír Dlouhý) během transformace znemožnil československému průmyslu postupnou adaptaci na nové mezinárodní prostředí a de facto rozhodl o tom, že se staneme subdodavatelskou ekonomikou a zemí montoven zřizovaných zahraničními společnostmi.

Mafianizace je víceméně logickou odpovědí na situaci, kdy jsou mezinárodní pravidla nastavena tak, aby maximálně zvýhodňovala importéry a zahraniční investory před národním podnikatelským sektorem. Změna prostředí tak, aby se "lovení v kalných vodách" změnilo v určitou asymetrickou strategii omezující konkurenční výhody zahraničních subjektů, není tedy pouze a jedině "patologií postkomunistických společností"; ve skutečnosti plní pro místní subjekty "s konexemi" také určitou významnou ekonomickou funkci, funkci nouzové náhražky někdejší státní ochrany národního trhu, která se již v důsledku nucené globalizace stala nemožnou.

Ruku v ruce s rozšířenou představou těch, kdo nereflektovaně přijímají představu o "následování západních vzorů", s představou, že faktická mafianizace "postkomunistických" společností má prý nějaký ekonomicky zcela iracionální, nejspíše snad etnickokulturní "domorodý" původ, kráčí další mimořádně naivní až stupidní představa - že totiž zahraniční společnosti obsazující východní trhy mají zájem přetvořit toto prostředí tak, aby se stalo prosperující součástí stávajícího jádra kapitalistického světosystému, které už v současné době i bez toho čelí vážným výzvám ze strany rozvíjejících se zemí skupiny BRIC. Pro tento zatvrzele zaslepený pohled nejsou činy nadnárodních korporací v rozvojovém světě, tj. systematická privatizace zisků a socializace ztrát minimálně třicet let předtím, než byl tento jev konečně šířeji popsán i na Západě, žádným argumentem. Tito normativně uvažující západomilové, kterým dodnes nedochází, že "Východní Evropa" nemá a ani nikdy neměla hrát roli plnohodnotného ekonomického konkurenta, vycházejí z opět nereflektovaného předpokladu, že samotné zpřehlednění podnikatelského prostředí vyžadované nadnárodními společnostmi je vlastně pars pro toto, tj. předzvěst a první krok v bohulibé a altruistické misii těchto subjektů v "postkomunistické džungli". Tento kvazikoloniální a v zásadě rasistický přístup k problémům zemí, jež ve skutečnosti obdobně jako periferie EU ve vztahu k Německu mají hrát především roli odbytišť a sekundárně roli subdodavatelů disponujících levnou pracovní silou, není jen mimořádně hloupý a urážlivý; ve svých důsledcích totiž startuje politickou dynamiku, která nakonec v "postkomunistickém" prostoru povede k explozi defenzívního nacionalismu, jak už ji můžeme "v plné kráse" sledovat například v Maďarsku - kdysi pionýrské zemi ničím neomezované liberalizace.

Jinak řečeno, vzhledem k tomu, že cílem připojení "postkomunistických" zemí k Západu nikdy nebylo jejich skutečné přičlenění k hospodářskému jádru světosystému, jejich častou mafianizaci obsahující v sobě v zárodku potenciál masívní mobilizace defenzívního nacionalismu nelze interpretovat v jakýchsi výlučně normativních termínech, tj. jako cosi jednoznačně odsouzeníhodného a nepřijatelného, co je vysvětlováno výlučně interními faktory "postižených" společností. Vedle těchto příčin totiž působily i faktory externí, percepce "hry podle nerovných pravidel", ve které "našinec prostě nemá šanci", a proto je "přijatelné" tato pravidla všemožně obcházet, ohýbat, modifikovat, zneplatňovat, nebo dokonce otevřeně napadat.

Jako je ovšem zaslepené označovat "postkomunistický" marasmus za údajný relikt čistě kulturní povahy, tak by samozřejmě bylo chybou považovat ho i za cosi "normálního". Nacionální argumentace v praxi vůbec nehájí "zájmy všech" a mafiánské struktury se nechovají o nic méně extraktivně než korporátní kolonizátoři. Chápat, jak vznikl mafianismus, neznamená jej omlouvat či legitimizovat; znamená to spíše vyvracet dogma, podle kterého je čímsi historicky náhodným, a jen proto v zásadě snadno odstranitelným - stačí prý přece, aby "postkomunistické" země dál pokračovaly v politice napodobování západních vzorů a dotáhly ji do konce.

"Postkomunistický" marasmus a mafianismus však náhodné nejsou, a proto také nejsou snadno odstranitelné. Představují mimo jiné také svéráznou adaptaci na mezinárodní ekonomické soutěžení za nerovných podmínek, a důsledky této adaptace prostupují dnes již všemi sektory "postkomunistických" společností.

"Dejte mi pevný bod a já pohnu celou Zemí", prohlásil prý podle legendy řecký fyzik Archimédes. Takový bod mu ovšem nikdo neposkytl a také proto svůj slib nesplnil. Namísto oslavy splnění Archimédova příslibu mají Evropané dodnes jen historky o baronu Prášilovi, který se údajně zapřísahal, že sám sebe vytáhl za cop z bažiny.

Přiznání čelných představitelů české justice, že stát v této zemi nedokáže dodržovat vlastní zákony a je "založen na zločinu", by měli starostlivě zvážit všichni kdo tvrdí, že mají jakési rychlé a jednoduché recepty na nápravu poměrů. Ani jim totiž osud neskýtá žádný příslovečný archimédovský bod, takže skutečně pohnout čímkoliv vyžaduje podstatně komplexnější, dalekosáhlejší a dlouhodobější přípravu, než si dosud připouštějí. Anebo je tu ovšem ještě druhá varianta. Možná si takoví vlastně jen libují v politické patafyzice a jejich životním vzorem je excelentní žvanil baron Karl Friedrich Hieronymus Freiherr von Münchhausen...

Vytisknout