Pyrrhovo vítězství Petra Nečase

9. 11. 2012 / Marek Řezanka

Mj. píše: "Souhlas této vlády s církevními restitucemi je o to obdivuhodnější, že je proti nim osmdesát procent veřejnosti. Zejména v poslední době i díky hysterickému odporu sociálních demokratů zákon vzbuzoval neuvěřitelné vášně. Jejich smutným symbolem budiž výzva spisovatelky a signatářky Charty 77 Lenky Procházkové, aby voliči v druhém kole senátních voleb za Prahu 7 podpořili komunistu Jiřího Dolejše. Jen proto, že je stejně jako ona proti nápravě velké komunistické krádeže."

Pana Leschtinu nezajímá, na čí straně je právo, pan Leschtina je zkrátka přesvědčen, že k vypořádání s církvemi u nás po roce 1989 ještě nedošlo a že podoba vládního zákona je čistá jako lilium. Že nehrozí prolomení Benešových dekretů a že je jenom výmyslem zlé levice, že by církevní hodnostáři mohli majetek, který jim doslova spadne z nebe, zašantročit.

Pana Leschtinu evidentně nějaká historická fakta nezajímají (ani právní analýzy). On ví, že má svou pravdu, a i kdyby se mu stokrát dokázalo, že nemá, ví přece, na které straně barikády má stát.

Pan Leschtina vládě slepě věří. Nevidí (či lépe, nechce vidět), že zákon byl prosazen pouze díky hlasům strany, kterou nikdo ve volbách nevybral (LIDEM) a díky hlasům individua, které by zřejmě brzy mělo nastoupit trest za korupci. To zřejmě považuje za akt odvahy. Já to nazývám diametrálně odlišně: drzost.

Pokud již pan Leschtina chce argumentovat jinak než svým přesvědčením, měl by si zjistit, zda neexistuje pádný protiargument.

"Zajímavá teď bude reakce prezidenta, který nesmyslně žádal záruky, že zákon neprolomí restituční hranici 25. února 1948. Jako by tou zárukou nebyly paragrafy zákona, ukládající církvi povinnost nejen prokázat, že požadovaný majetek vlastnila po únoru 1948. Ale také doložit, jakým způsobem o něj přišla."

Pavel Rychetský přitom přesně definoval, za jakých okolností stávající vládní návrh k prolomení Benešových dekretů povede: "Fakt je, že polemika mezi panem prezidentem a panem premiérem potažmo vládní koalicí o tom, zda může dojít k prolomení zatím jasně ustálené a zakotvené hranice 25. únor 1948, má význam víc z praktického než legislativního důvodu.

Zákon totiž umožní státním úředníkům vydávat majetek, aniž by došlo k soudnímu přezkumu. Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli."

Z paní Lenky Procházkové se skutečně zastánkyně totality nestala. Jenže to pan Leschtina, který není schopen opustit své jednoduché schéma: komunista se rovná zlo, antikomunista dobro, patrně nikdy nepochopí.

Lenka Procházková zkrátka jenom zůstala stejná, a odmítá najednou oslavovat něco, proti čemu dříve bojovala, jenom proto, že to má značku "univerzálního dobra". Paní Procházková vystoupila konsistentně se svým přesvědčením proti zákonu, který považuje za chybný, a dokonce za podvodný. A jasně říká všem, jaké chování a jednání není ochotna tolerovat. Navíc se hlásí k odkazu T. G. Masaryka. To byl mimochodem člověk, který neváhal čelit většině -- a dokázal tento tlak ustát a obhájit pravdu postavenou na objektivních faktech. Tvrdil například, že rukopisy pravé nejsou -- a toto své tvrzení obhájil -- proti velké většině lidí, kteří si něco podobného nechtěli připustit. Takový postoj se cení -- a lze si ho vážit.

Vážit si lze i někoho, kdo v diskusním klubu levice obhajuje církevní restituce. Takový člověk čelí většinovému odporu, ale napomáhá důležité diskusi a výměně argumentů. Koho si ale vážit nelze (minimálně já si ho nevážím), je člověk, který prosazuje svou čistě z pozice síly.

Osobně by mě velmi zajímalo, čím premiér Nečas pana Leschtinu tak okouzlil. Nejspíš -- na rozdíl od paní Procházkové -- nekonzistencí svých názorů.

Je pravda, že tak dlouhodobá rozporuplnost vlastních postojů by si zasloužila zápis do knihy rekordů. Po volbách se dušoval, že se za Věci veřejné zaručuje, že bezpečnostním rizikem nebudou. Když vypukla aféra kolem role ABL, žádného vyvozování jsme se nedočkali. Podobně tomu bylo v případě siláckého prohlášení, že svou vládu nikdy nepostaví na přeběhlících (Co jiného jsou K. Peake a spol. kteří se oddrolili od VV, jež odešly do opozice?). Samozřejmě, že ji ochotně na přeběhlících postavil. Stejně tak mu nevadí, co mu kdysi velmi vadilo. Vláda s podporou sto jednoho hlasu, Blažek ve vedení Lesů České republiky, osoba pana Kuby ve vedení strany.

Pokud se ve své světlé chvilce nechal slyšet, že policii by nikdo do její práce mluvit neměl, vzápětí to přebil svým rozohněným prohlášením o plukovnících, kteří nebudou rozhodovat o složení a existenci vlády. Naposledy potom P. Nečas zaperlil, když si pospíšil s hlasováním za každou cenu, tedy i cenu morálního kreditu -- a potom se pohoršoval nad korupčním jednáním svého nového poslance. Pan Leschtina posuzuje dění podle dresu, ne podle obsahu. Paní Procházková zase kašle na dres, ale zajímá se o obsah.

Svět pana Leschtiny bude nejspíš bezproblémově slunečným, protože vše v něm je černobíle jasné -- a protože se pan Leschtina evidentně nepříjemně neptá. Kdyby se ptal, narazil by možná na podobné otázky, které si položili J. Čulík či U. Ladwig: ZDE

Co by však nikomu ujít nemělo, je skutečnost, že celá vláda se stala pro většinu občanů krajně nedůvěryhodnou. A to nejenom kvůli výše popsanému vnitřnímu nesouladu P. Nečase. Jak má občan věřit nezištné motivaci vlády v případě církevních restitucí, když vidí mizet miliardy korun v pochybných projektech typu IZIP? Když vidí, že pánové Dalík, Šiška či Drobil jsou v tomto systému beztrestnými? Že justice je na ně krátká? Když v přímém přenosu -- doslova na vlastní oči -- nevěřícně přihlíží hlasování, v němž rozhoduje hlas člověka souzeného -- a nepravomocně odsouzeného -- za korupci?

V demokratickém státě by mělo platit, že pokud někdo vzbuzuje tak masovou nedůvěru, jako kabinet P. Nečase, měl by rezignovat. Na nedůvěře se nedá stavět (a jej již vcelku jedno, zda je tato nedůvěra založena na objektivních faktech či subjektivních pocitech).

Co se týče penzijní reformy, stojí za připomenutí postřeh vedoucího katedry veřejné ekonomiky Vysoké školy finanční a správní, profesora Ing. Jaroslava Vostatka, CSc.: "Pokud se ročně povinně vyvedou tři procenta ze mzdy do penzijních fondů, tak půjde každoročně o obchod na úrovni dnešního ročního obratu všech penzijních fondů u nás." ZDE

Málokdo by například nutil ředitele muzea, aby svěřil vzácné muzejní sbírky narkomanům z ulice s tím, že si možná k umění vytvoří vztah... Kdyby tak učinil, jednal by krajně nezodpovědně. Stejně tak by občan neměl být nucen dávat peníze někam, kde je vysoká pravděpodobnost, že o ně přijde, a přijde-li o ně, nebude mít, kde se odvolat. Občan by tak byl fakticky tlačen k nezodpovědnému jednání. Jsem přesvědčen, že tzv. důchodová reforma není bez garancí státu možná. Stejně tak jsem přesvědčen, že pokud se politik před veřejností zdiskredituje, neměl by se za každou cenu držet své pozice. Tak se dialog s občany nevede -- a politikům by nemělo unikat, že v zastupitelské demokracii mají zastupovat právě zájmy občanů. Pokud ti jim vyslovují nedůvěru, ztrácí legitimnost svého působení.

Proto v demokratických státech politici běžně rezignují v případě afér na své funkce, a není rozhodující, jak se věci skutečně mají. Rozhodující je právě ta nedůvěra. V okamžiku, kdy vláda prosadila pro celou zemi důležité zákony právě díky hlasu zkorumpovaného politika, stala se nedůvěryhodnou jako celek. Proto by již déle neměla ve svém konání pokračovat.

"Už jen fakt, že se vláda vydala proti takhle mocnému proudu veřejného mínění, je vkladem do politické kultury země", píše pan Leschtina. Jak jsem již napsal výše v textu -- ne každé plivnutí proti proudu je znakem statečnosti a pravdy. Proti mocnému proudu veřejného mínění stojí často i diktátoři, a hodni obdivu za to rozhodně nejsou.

Hned v titulku svého článku pan Leschtina uvedl, že pan Nečas to má v nebi dobrý. Nepokrytě tak zaměnil víru s příslušností k církvi. To jsou však dva naprosto rozdílné pojmy. Z činů vlády P. Nečase lze usoudit jediné -- má to dobré u špiček katolické církve. Ty se nyní možná nacházejí v sedmém nebi. Ale jak jednou bude hlasování o tzv. církevních restitucích hodnoceno, je ve hvězdách. Každopádně pro mě je toto hlasování krajně nešťastným a nezodpovědným aktem, který rozhodl (jako již vícekrát v dějinách) o nás bez nás. Momentálně je to vítězství Nečasovy vlády, vítězství, které však s sebou nese jasný přídomek -- Pyrrhovo.

Vytisknout