Nad rozumem víra

9. 11. 2012 / Pavel Urban

Při tomto hledání jsem si uvědomil některé další zajímavé souvislosti. Ideologie má jednu velmi přitažlivou vlastnost : je pitomá. Ideologicky uvažující člověk vypadá jako hlupák i tehdy, když má pravdu. Pokud se vůči někomu takovému vymezujete, stáváte se inteligentnějším. Sice jen relativně, ale i tak je to příjemný pocit. To mohu osobně potvrdit.

Václav Klaus patří k lidem, kteří umí srozumitelně a jednoduše popsat slabiny ideologií, čímž tento pocit pomáhá zprostředkovat širokým masám. To je jeden z důvodů, proč mu fandit. Pokud ale patříme k fanouškům podobného typu, nehrozí i nám, že budeme uvažovat ideologicky ? Samozřejmě. Ale my se tomu bráníme racionálním myšlením. Vycházíme z faktů, které interpretujeme logicky. Kdo nevěří, těm to naši guru názorně předvedou.

Pravda, i ideologové obvykle vychází z logicky interpretovaných faktů. Jen kladou důraz na jiné faktory a vazby. Ale to nás nemusí příliš vzrušovat. Když máme pravdu my, nemůžou ji mít oni, to dá rozum.

Vůdčí ideologové typu Václava Klause proto potřebují nějakého podobného protivníka, na němž mohou demonstrovat inteligenci svých stoupenců i vlastní genialitu, aniž by o nich museli přímo mluvit. Podle toho si také vybírají své oponenty. Tato potřeba bývá často vzájemná.

Vymezovat se samozřejmě lze i vůči sofistikovanějším myšlenkám. Ale není to ono. Za prve, někteří fanoušci nemusí pochopit složitější argumenty a kýžený efekt intelektuálního povznesení je v háji. Za druhé, v podobném sporu se i guru může ukázat jako hlupák či člověk omylný. Mýliti se je lidské, ale jen tehdy, když se druhá strana mýlí více. V ideologickém sporu se o tohle bát nemusíme. Jeho smyslem je boj proti těm, kteří se mýlí už svojí vlastní existencí. Zbytek jsou detaily.

A tady to začíná být zajímavé. Pokud Václav Klaus začne veřejně a z vlastní iniciativy vystupovat proti nějaké myšlence, pak by se její stoupenci měli nad sebou vážně zamyslet. Je totiž velmi pravděpodobné, že odpovídají výše uvedeným požadavkům na ideologického sparingpartnera.

Třeba taková klimatologie. Bývala to (a někde, doufám, dosud je) přírodní věda, která měla více než většina jiných blízko k sokratovskému "vím, že nic nevím". Spor o globální oteplování je ovšem veden těmi, kteří VĚDÍ. Je to spor o blaho lidstva, pro někoho dokonce o blaho přírody, a tak jdou detaily stranou. Výsledkem je čistě ideologický boj, kde už nelze věřit ani publikovaným statistikám, pokud nevíte, jak byly zfalšovány. Tohle si Václav Klaus vybral přesně.

Aby nedošlo k omylu. Nepochybuji o tom, že pozemské klima a jeho změny mají zásadní význam pro přežití naši civilizace, když už ne člověka. Je logické předpokládat, že činnost člověka klima jistým způsobem ovlivňuje. Možná mají odpůrci globálního oteplování pravdu ohledně existujícího stavu. Ale ideologické recepty usilující o nemožné a neochota polemizovat o vlastních východiscích a argumentech mohou jen těžko vést k tomu, co Karel Dolejší nazval "udržitelným kompromisem."

Obnovitelné zdroje energie jsou na tom o něco lépe. Tady nejde jen o omezení existujícího, ale i vybudování nového. Bez inženýrů, kteří znají technickou stránku věci, to nejde. Jenže jedna věc je technicky realizovaný zdroj energie, druhá věc je jeho cena a třetí konečná bilance z hlediska původního cíle. Tedy omezení spotřeby neobnovitelných zdrojů. Pokud se budou OZE opírat o podporu lidí, jejichž znalosti končí u sčítání gigawattů či podobných jednotek, pak roste pravděpodobnost, že tato bilance bude u jednotlivých zdrojů OZE záporná. Jinak řečeno, že spotřebují více neobnovitelných zdrojů, než ušetří. Což bude zřejmě případ biopaliv, jejichž vedlejší důsledky jaksi nebyly domyšleny.

A Evropská unie? Nepochybně má velký význam pro stabilitu politiky na evropském kontinentě. Rozhodně však nelze říci, že EU zabránila vraždění na evropském kontinentě. Ve skutečnosti se masové vraždění na tento kontinent vrátilo právě v době vzniku EU. Jde o časovou shodu okolností, EU neměla se vznikem etnických válek na území bývalé Jugoslávie nic společného. Zabránit jim ovšem také nedokázala. Ani nemohla. Pokud budeme přeceňovat možnosti EU, může se snadno stát, že na ni naložíme více, než bude schopna unést.

Což už se možná stalo. Zavedení eura neznamenalo fiskální unii, jeho tvůrci ale počítali s tím, že si ji vynutí. Vypadá to, že měli pravdu; přinejmenším jsme ujišťováni, že "nemáme jinou možnost." Fiskální unie si ovšem následně vynutí i úplné sjednocení hospodářské politiky. Jenže hospodářská politika nemá nějaké obecné optimum. Závisí na společnosti a jejich kvalitách. Co může fungovat ve Švédsku nebude fungovat ve Španělsku. Co je výhodné pro Itálii, může být ztrátové pro Německo. Nejen kvůli hospodářským rozdílům (ty se dají překonat), ale především kvůli rozdílům kulturním. Ať už bude konečná podoba jednotné evropské hospodářské politiky jakákoli, bude to znamenat jedno : "sever" bude platit, platit, platit, "jih" bude chudnout, chudnout, chudnout, politici to budou řešit, řešit, řešit a lidé... jak budou reagovat? Lze předpokládat, že "nutnosti" z toho vyplynuvší budou velmi vzdálené ideálům a cílům, které zrodily evropskou integraci.

Tyto rozdíly se naštěstí začaly projevovat už během měnové unie. Její rozdělení bude drahý špás a Unií nepochybě otřese. Snad to ale přežije. Později by to bylo horší.

Za této situace je otázka, zda euroskeptik (nikoli eurofob!) Klaus není zodpovědnějším Evropanem, než optimisté kombinující svaté nadšení s nedostatkem smyslu pro realitu.

Vytisknout