Uvěřitelný realistický ideál? To má být génius konformity?

9. 11. 2012 / Bohumil Kartous

Se zájmem jsem si přečetl reakce na článek (zde a zde) o tom, že by Franz mohl jako prezident dobře rezonovat. Přečetl jsem si i článek uveřejněný v deníku Referendum, v němž autor o Franzovi tvrdí, že je v jádru dogmatik a xenofob, a poslechl si, jak Vladimír Franz mluví v roce 1990 na koncertu Orlíku. A nemám dojem, že bych se mýlil.

Přiznám se, že jsem s Vladimírem Franzem, ani s autorem textu obviňujícího Franze z dost závažných sklonů k potlačování práv druhých na koncerty nechodil. Bylo by jistě dobré slyšet více lidí, kteří by si takto Franze pamatovali. Určitě by bylo zajímavé vědět víc, než co je dochováno, tedy rozhovor s novinářem J. X. Doležalem, kde Doležal tvrdí, že s Franzem četli články o původu hnutí Oi! a plánovali založit " podobné nerasistické hnutí frustrované dělnické mládeže" a zejména článek z roku 1990, v němž je Franz citován:

"To, že se ve světě skinheadi objevili, považuji sociálně za logické. Každá civilizovaná společnost se podvědomně brání agresivnímu pronikání primitivnější kultury, lidí, kteří mentalitou a temperamentem nejsou schopní přijmout místí pravidla soužití. Anglie má leta problémy s přívalem barevného přistěhovalctva. Německo s Turky. Francie s Araby. Co je ve dne cizokrajným folklórem, mění se soumrakem na organizovaný zločin, pasáctví, narkomanii, veksláctví, loupeže, vraždy. Tam kde stát nestačí zajistit klid, musí si tedy lidi pomoct sami. Tak - zcela organicky - vznikl skin."

Franz na to reaguje na můj vkus poněkud teatrálně, nicméně zásadní je toto prohlášení:

Potíž je v tom, že to není moje minulost, ale minulost některých novinářů, kteří by se za ní měli sami stydět. Recyklují se ohavně lživé informace pocházející v zásadě ze dvou bulvárních článků z roku 1990. Jádro sporu bylo v tom, že šlo o interpretaci postojů, s nimiž jsem se tehdy setkával, záměrně zkreslenou tak, jakoby šlo o názory mé vlastní. Citované výroky jsem nikdy neautorizoval a už tehdy se od nich ostře distancoval.

V polovině 80. let minulého století jsem mj. pracoval i s učňovskou mládeží, z níž často pocházely vysoce problémové skupiny. Byl to (a bohužel dodnes je) vážný sociologický problém, který však tehdejší režim nebyl schopen řešit jinak, než tupě a represivně. Měl jsem za to, že po převratu v roce 1989 je šance tyhle lidi oslovit pravidly a nabídkou pozitivní cesty, kterou by akceptovali. Pravda, z dnešního pohledu asi naivně jsem tehdy nový establishement vyzýval, aby se v tomto ranném stádiu svobody začal undergroundovou mládeží vážně zabývat. Přesněji tou její částí, u které hrozilo vážné nebezpečí radikalizace, ale ještě byla reálná šance ji od tendencí k pravicovému extremismu odstřihnout. To byl také logický motiv pro mou tehdejší přítomnost v tomto prostředí, k čemuž se hlásím jako ke svému neúspěchu, ale nikoli jako morálnímu selhání. To je celé.

Nemám důvod Franzovi nevěřit. Že koketoval s hnutím, které původně vzniklo skutečně jako hnutí dělnické mládeže a které v sobě obsahuje ideologicky zcela protichůdné větve, přiznává. V ideologickém vakuu roku 1990, které se začalo rychle naplňovat zahraničními vzory subkulturního života, se tomu moc nedivím. Sám také říká, že jeho tehdejší představa o použití tohoto prvku jako platformy pro undergroundovou mládež bylo naivní. Nevidím Franzovi do hlavy a nevím proto, do jaké míry koketoval s xenofobními liniemi tohoto hnutí, nicméně z jeho současných postojů, ani z toho, co zosobňuje, skutečně xenofobii necítím (zde, zde a zde). Pokud ve Franzově minulosti byla stopa po takové ideologické náklonnosti, zdá se mi, že jeho současný postoj k extremismu je dost možná vyjádřením toho, že pochopil vlastní omyl. Osobně se domnívám, že člověk, který byl ochotný změnit si dobrovolně barvu kůže (protože to je jedna z výrazných sémiotických výpovědí Franzova tetování), deklaruje zcela opačné poselství, než je čistota rasy a bílá barva pleti. Ze všech jeho vyjádření naopak lze získat dojem, že Franz si uvědomuje, jaká je role prezidenta v českém politickém systému a že to, co může prezident udělat, je pomoci posilovat úroveň společenského a veřejného sdílení, tedy jakýsi společenský modus operandi. Na rozdíl od ostatních kandidátů, kteří si do úst berou politická témata na hony vzdálená od povahy českého prezidentství, velmi jasně artikuluje, co lze v této roli sehrát a proč to dělat.

Na závěr ještě drobná analýza argumentace pana Ježka, který tvrdí, že Obamova jinakost je validní, protože je vrozená, kdežto Franz se nechal potetovat a teď "doslova křičí na své okolí: Jsem jiný a vy se s tím nějak vyrovnejte!" Nuže, pane Ježku, já jsem se s tím vyrovnal vcelku bezbolestně, neboť jsem také tzv. "jiný", aniž bych to na sobě dával znát stejně -- chcete-li - "vulgárně" jako Franz, a ze své životní zkušenosti vím, že lidé, sami o sobě, jsou v jistém smyslu "jiní" než kdokoliv další, byť máme mnohé společné; a aby také ne, díky tomu tvoříme společnost. Vy máte problém s tím vyrovnat se, jak někdo druhý vypadá?

Jestli chcete hledat mezi Franzem a Obamou nějakou odlišnost, najdete jich určitě řadu, ani mé srovnání nebylo bezvýhradné, jak pan Ježek v reakci uvádí. Ale v potenciálu reprezentace odlišnosti to skutečně není. Černoch jako americký prezident pochopitelně nese jiné sémiotické a ideologické stopy než potetovaný umělec jako prezident ČR, nicméně v obou případech se jedná o vytvoření nové dimenze uvažování. A o tuhle transcendenci jde především.

Problém bude ale jinde. Zadání pana Ježka na volbu prezidenta zní:

"Jde o fakticky o výběr osobnosti, která je pro většinu populace nejen akceptovatelná, ale navíc představuje uvěřitelný realistický ideál společný přirozeně většině lidí."

Tato definice v podstatě říká, že prezidentem by měl být ten nejvíce konformní kandidát. Zdá se, že máme s panem Ježkem na roli prezidenta velmi rozdílné názory. Já se totiž domnívám, že maximálně konformní kandidát je skvělý k udržování statusu quo, nikoliv k tomu, aby dával společnosti jakékoliv impulsy ke změně. A to mi v současnosti nedává žádný smysl.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.11. 2012