Stávka bude fiasko, je třeba počkat až do voleb

10. 11. 2012

V souvislosti se skandálním protlačením reformních a restitučních zákonů Poslaneckou sněmovnou a s blížícím se výročím 17. listopadu se na stránkách BL množí hlasy, volající po nátlakových akcích nejširší veřejnosti včetně generální stávky za účelem odstoupení Nečasovy vlády, jmenování vlády úřednické a vypsání předčasných voleb, píše Milan Svoboda.

Přiznám se, že i já jsem donedávna byl stoupencem takového postupu, nespokojený s tím, jak odbory promrhaly potenciál, získaný jimi svolanou manifestací 21.4. t.r. Až na pro mne nepochopitelné posezení u piva dvou hlavních protagonistů, pánů Zavadila a Kalouska těsně po akci, nepochopitelné proto, že odborům nesporně ublížilo, pokud veřejnost nezná jeho hlubší (jsou-li jaké) příčiny, mám za to, že jsem strategii odborů příp. jiných protivládních organizací a hnutí pochopil.

Nebylo by v současné době nic škodlivějšího nežli fiasko generální stávky, příp. jiných nátlakových akcí. Každý si jistě dovede představit mediální smršť, jaká by nastala ku zesměšnění a zdiskreditování celé levicové a středolevé fronty, její akceschopnosti, jakož i k vytloukání politického kapitálu tvrzením, že společnost jasně dala najevo svůj odpor k návratu vlády levice. Domnívám se zřejmě spolu s většinou ve vedení odborů, že k takovým akcím dosud neuzrál čas. Příčiny vidím několikery:

1/ dosud je příliš málo těch, kteří jsou na tom tak špatně, že by je to vyburcovalo k opakovaným akcím resp. dosud je dost těch, kteří jsou na tom poměrně dobře. Dosud také v přílišné míře panuje strach lidí stávkovat, aby v rámci represí ze strany zaměstnavatele nepřišli o práci. Jiná situace nastane, až v důsledku systematického zbídačování nižších a středních zaměstnaneckých vrstev dojde k hlubokému propadu vnitřní poptávky a malí i střední podnikatelé a živnostníci ve výrazně větší míře než dosud začnou krachovat a propadat se do nižších pater společnosti. Dovedu-li to až do apokalypsy, lze si představit dokonce i násilné akce, zkrachuje-li stát do té míry, že nebude na důchody a na soc. dávky, zejm. podporu v nezaměstnanosti, přičemž tato stoupne na 15% i více.

2/ kulturní fronta, která měla a má na širokou veřejnost velký vliv, je apolitická. Chová se stejně jako v 70. a 80. letech za normalizace, je pasivní, netečná a slouží tak vládnoucí moci.

3/ stejně tak apolitická, ne-li dokonce pravicová je naše mládež. Tu dokáže vyburcovat jen hrozba cenzury na internetu spolu se znemožněním bezplatného stahování hudby, filmů aj. Úspěch by u ní ještě tak mohlo mít nátlakové hnutí za legalizaci lehkých drog, zejm. marihuany. Přitom v jiných státech resp. společnostech a v jiných dobách dovedla být mládež avantgardou protestů a změn (viz 17.11.1939 a 89).

Podtrženo a sečteno, nevidím jinou perspektivu, než trpělivě čekat ještě 1 a 3/4 roku do příštích parlamentních voleb. Je ovšem otázka, do jaké míry se pravicové vládě a většině v Poslanecké sněmovně podaří zdevastovat tuto zemi a zda bude v silách jejich následovníků standardními a demokratickými prostředky v historicky dohledné době dosáhnout nápravy. Nevylučuji ani takovou apokalypsu, že jednou bude všechno rozkradeno a zdevastováno natolik, že národ bude moci přežít jedině, podaří-li se maximum rozkradeného a neodvezeného opět shromáždit. Asi jedině konfiskacemi a znárodněním (vývoj ve spirále, tedy repete Února 1948), ale to už je vize hodně fantastická. Pro takový scénář by musely nastat i vhodné podmínky zahraničněpolitické, kdoví, jak to v té době bude vypadat s EU a pod.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.11. 2012