Počkat až do voleb, to znamená čekat na totalitu

11. 11. 2012 / Luděk Prokop

Oprávněné obavy Milana Svobody, že pravicové vládě a většině v Poslanecké sněmovně se podaří do doby voleb za rok a třičtvrtě, zdevastovat tuto zemi, takže nebude v silách jejich následovníků standardními a demokratickými prostředky v historicky dohledné době dosáhnout nápravy, jsou na místě. Pan Svoboda, jako jednu z možností budoucího vývoje připouští apokalypsu, že jednou bude všechno rozkradeno a zdevastováno natolik, že národ bude moci přežít jedině, podaří-li se maximum rozkradeného a neodvezeného opět shromáždit, a sice konfiskacemi a znárodněním. Ano, naplnila by se slova rychloprávníka z Plzně, inkvizitora Bendy, který v souvislosti s církevním "restitučním" tunelem nejapně a stupidně kolem dokola opakuje: co bylo ukradeno, musí být vráceno. Nicméně v souvislosti s takovým vývojem lze s úspěchem předvídat nové křivdy a nové nepravosti.

Oprávněné obavy Milana Svobody, že pravicové vládě a většině v Poslanecké sněmovně se podaří do doby voleb za rok a třičtvrtě, zdevastovat tuto zemi tak, že nápravu nebude možné zjednat demokratickými prostředky, jsou při trpělivém čekání na řádný termín voleb v příkrém rozporu se záměrem odstranit co nejdříve nynější úděsnou vládu. Jsou v příkrém rozporu se snahou udržet demokratický režim, devastovaný v současném období nynější vládní koalicí.

Názor, že odbory promrhaly potenciál, získaný jimi svolanou manifestací 21. 4., není od věci. Otázkou je, jak dostatečný ten potenciál byl. Posezení u piva dvou hlavních protagonistů, pánů Zavadila a Kalouska těsně po akci, to byl nepochybně jeden z mistrovských kousků páně Kalouska a splnil svůj účel. Na druhé straně chci věřit, že demonstrace 17. listopadu bude demonstrací organizovanou zástupci odborů i občanských iniciativ, za přispění a se spoluúčastí zástupců mimoparlamentních i opozičních politických stran. A po té, co zvláště pak v posledním období koalice vyváděla a předvedla, lze u piva promrhaný potenciál považovat za zcela zanedbatelný. Pokud se mýlím a demonstrace v Brně, v Ostravě a v Praze, 17. listopadu, nenaplní očekávání masové účasti, bude tím dáno najevo, že vrcholná míra tunelování, rozkrádání, korupce a pohrdání námi, občany, v podání vlády a její koalice, je většině z nás lhostejná. Pak můžeme svojí hrdost dávat najevo akorát při sportovních kláních, smysluplným skákáním a skandováním hop, hop, hop, kdo neskáče, není Čech.

Chci věřit, že máme na víc, než na výše zmíněné skákání a skandování. Chci věřit, že účast na demonstracích v Brně, v Ostravě i v Praze, 17. listopadu, otřese vládní koalicí i jejím pohrdáním námi. Chci věřit, že zástupci odborů a občanských iniciativ, mají připraveno i pokračování po demonstraci. Chci věřit, že mají připraveny další, následné akce. Včetně té nejkrajnější, včetně vyhlášení generální stávky, ke svržení vlády vrcholně trapné koalice. Ke svržení vlády a tudíž i k vyhlášení předčasných voleb.

Ponechme stranou fiasko nátlakových akcí, případně fiasko generální stávky. Ponechme stranou mediální smršť, jaká by nastala pro zesměšnění a zdiskreditování celé levicové a středolevé fronty. Ponechme stranou koaliční vytloukání politického kapitálu tvrzením, že společnost jasně dala najevo svůj odpor k návratu vlády levice.

Jsem přesvědčen, že k akcím pro svržení vlády čas nastal, a sice ten nejvyšší. Doufám, že totéž přesvědčení má i většina z vedení odborů, stejně jako z vedení občanských iniciativ a z vedení neparlamentních a opozičních stran.

Současná situace, demonstrace a následující akce jsou o prosazení demokracie. Demokracie, kterou tato vláda mění v totalitní režim, opírající se o sto a jeden, či sto a dva hlasy, zkorumpovaných, naprosto sobeckých, bezohledných poslankyň a poslanců.

Není rozhodující, že je příliš málo těch, kteří jsou na tom tak špatně, aby je to vyburcovalo k demonstracím, neřku-li k opakovaným akcím. Ti, kteří jsou na tom hodně špatně, ti se přidávají teprve až k revolucím a ve jménu revoluce devastují okolí, rozbíjejí výlohy, rabují a páchají násilí. Z řady důvodů odsuzovat je za to, by bylo nepatřičné.

Domnívám se, že za stávající situace nebude až v přílišné míře panovat strach lidí stávkovat. Nepochybně u mnoha zaměstnavatelů, v rámci represí ze strany zaměstnavatele, aby nepřišli o práci, ano. Ale existuje řada solidních zaměstnavatelů, kterým stávající poměry podpírané vládou a dávající prostor šizuňkům tvořícím nekalou, nepoctivou konkurenci, velice vadí.

Kulturní fronta, která měla a má na širokou veřejnost velký vliv, není apolitická. Většině lidí z ní jde především o kšefty. Mnozí mají doposud hrubě zkreslené, krátkozraké pravicové vidění. Řadí se k elitě a mají pocit, že při levicových názorech by se z elity vyřadili. Karel mi jistě promine.

Mládež je levicová i pravicová. Podle toho, jak v které rodině vyrůstá. A po hříchu příliš často to není o tom, jak materiálně ta či ona rodina na tom je. I mezi rodinami, které na tom nejsou nic moc, existují zabedněnci, stejně jako v kulturní frontě, že při levicových názorech by před "silnými" individualitami i sami před sebou klesli o něco níž.

Dnes ale nejde o pravici nebo o levici. Dnes jde o demokracii jako takovou. A taky jde o naší důstojnost. O to, že nemáme zapotřebí nechat sebou pohrdat a orat, jak Kalousek tahá za opratě. Jde o to, aby vláda darebáků a lhářů, vláda Kalouska a Nečase, vláda podpíraná Vondrou, Parkanovou, Chalupou, Dobešem, Drobilem, Blažkem, a dalšími devadesáti a třemi poslankyněmi a poslanci, plus na poslední chvíli i odsouzeným Pekárkem, aby taková vláda co možná nejdříve skončila. Dříve, než se jí zadaří nastolit totalitu. A je jedno, zda ihned tu pravicovou, která už jednou nohou do pootevřených dveří vstoupila, nebo později levicovou, kterou nás tak rádi straší a které otevírají svým mrzkým počínáním dveře dokořán.

Nejde o fiasko generální stávky, případně o fiasko jiných nátlakových akcí. Nejde o mediální smršť, nejde o zesměšnění a zdiskreditování celé levicové a středolevé fronty. Jde o lidskou důstojnost, a jde o demokracii jako takovou.

Sedmnáctý listopad bude pouhým úvodem k tomu, abychom zřetelně dali najevo, zda hodláme tolerovat vládu darebáků a lhářů. Vládu, které na volbách za rok a tři čtvrtě nesejde, protože co se ještě dá, stačí rozkrást. Sedmnáctý listopad bude pouhým úvodem k tomu, abychom zřetelně dali najevo, zda takovou vládu budem ještě dále trpět anebo ne.

Sedmnáctého listopadu pravděpodobně svědomí potřebného počtu poslankyň a poslanců probudit nedokážeme. Vydržíme-li déle, pak alespoň strach jistě ano. Nemohou to každá a každý jeden z nich ustát. Nemohou. Čekat na termín řádných voleb nesmíme ani náhodou.

Vytisknout