Je to složitější:

O peníze jde také v politice až v první řadě

9. 10. 2012 / Karel Dolejší

Leporeová sleduje proměnu, kterou v politice způsobil vznik funkce politického konzultanta. Zatímco v tradičních, často masových, politických stranách dominoval (sice zbyrokratizovaný, ale přece jen) proces artikulace kolektivní vůle, jehož posledním garantem byl předseda osobně zodpovědný za kampaň, příchodem konzultačních firem se mocenská struktura i hlavní determinanta fungování strany zásadně změnily. Za kampaň nyní odpovídá vesměs externí konzultant - a to co především rozhoduje, zda se volby podaří, nebo nepodaří "udělat", jsou peníze, jež má tato osoba k dispozici.

Historicky prvním zásahem politických konzultantů do volební kampaně se stalo angažmá firmy Campaigns, Inc. v guvernérských volbách v Kalifornii v roce 1934. Jediným cílem zde bylo zničení veřejné reputace spisovatele Uptona Sinclaira, který získal nominaci za Demokratickou stranu. Cíle bylo dosaženo pomocí zaplacení inzerátů ve vlivném listě Los Angeles Times, kde se těsně před volbami po dobu šesti týdnů každodenně objevovaly pečlivě vybrané výroky Sinclairových literárních postav vydávané za autentické názory autora. Fungovalo to. Sinclair volby prohrál. Podobným způsobem se firmě Campaigns, Inc. podařilo během jejího působení vyhrát sedmdesát kampaní z pětasedmdesáti. Kvalita kandidátů nebo jejich program nerozhodovaly. Když byl k dispozici dostatek peněz, volby se daly "udělat" téměř za jakýchkoliv okolností. A tak už to zůstalo. Jen díky takovému fungování politické soutěže se mohl Ronald Reagan stát podruhé prezidentem i za situace, kdy na něm bylo zřetelně znát, že trpí Alzheimerovou chorobou. Političtí konzultanti dokázali Američanům prodat dokonce i George W. Bushe a podle posledních výzkumů voličských preferencí má teď slušnou šanci i nepříliš inteligentní Mitt Romney. Ten ovšem na otázku, koho by v případě vítězství jmenoval do vlády, odpověděl, že to není jeho věc, protože na takový úkol by si najal experty z poradenské firmy McKinsey & Company. Co v takovém případě zbývá z instituce politické strany, to si laskavý čtenář jistě domyslí sám.

Logika postupné redukce jakékoliv aktivity na "podnikání" a tvorbu zisku je v chodu od okamžiku, kdy západními společnostmi začaly prostupovat tržní vztahy. Mladý Marx na pozadí svých raně romantických představ zkoumal dopad této logiky ve sféře práce a partnerských vztahů; Walter Benjamin analyzoval dopad na proces umělecké tvorby a "provozu"; Jean-Francois Lyotard už v 70. letech stanovil, kam tento proces přivede vědu a univerzity. Už tenkrát se začala rýsovat jednoznačná rovnice mezi šekovou knížkou a pravdou. Každý, kdo produkuje vědu nebo studenty, musí být nakonec především zdrojem zisku, pak dlouho nic, pak tři kupky hnoje, a teprve daleko za nimi všechno ostatní.

I česká média nedávno přinesla zprávu o tom, že tým francouzských vědců pod vedením profesora Séraliniho dokázal toxicitu geneticky modifikované kukuřice společnosti Monsanto. Studie zkoumala dlouhodobé dopady konzumace GM kukuřice NK 603 na zdravotní stav laboratorních potkanů. Záhy se objevily ostré kritiky. Nezpochybňují Séraliniho nálezy přímo, ale namítají, že vzorek, s nímž jeho tým pracoval, byl příliš malý.

Nejde ovšem o první Séraliniho studii tohoto druhu. Neměl původně k dispozici vůbec žádná laboratorní zvířata a musel si vystačit se zpětnou analýzou studií, které zaplatily samotné firmy vyrábějící GM kukuřici - a předložily je v procesu povolování těchto plodin Evropské unii. (Toto povolení dostaly, mj. kvůli hrozbě ekonomických sankcí ze strany USA.) Nyní tedy Séralini po několika letech vyškrábl nějaké fondy na vlastní krmnou studii s několika málo pokusnými zvířaty. Lobisté napojení na penězovody z agrobyznysu ji během několika měsíců v médiích rozcupují na hadry, protože nebyla dostatečně velkorysá. Sehnat peníze na studii dlouhodobých účinků GMO na zdraví je totiž skoro stejně obtížné jako získat fondy na studium dlouhodobých dopadů nízkých dávek radiace. Ale kdo má peníze, ten si může zaplatit výrobu vědecké "pravdy" podle vlastní potřeby. Kde jsou peníze, tam je pravda.

Politika nefunguje jinak. Strany neustále řeší, jak sehnat dostatek peněz na to, aby mohly "udělat" volby. Za příspěvky od členů dnes už nikdo žádnou pořádnou kampaň neudělá. Velké strany najímají na kampaň konzultanty, kteří mají za úkol proměnit peníze od korporátních sponzorů ve volební vítězství. V USA se v kampaních točí miliardy a náklady rok od roku strmě stoupají. Kde jsou peníze, tam je moc.

Představa, že institucionalizovaná věda, univerzita či politická strana budou nějak korigovat fungování pouhé ekonomické logiky, je závislá na jednom důležitém předpokladu: Že totiž tyto specializované společenské sféry mají nějakou jinou, sobě vlastní logiku fungování, kterou mohou vložit do hry. Jenže to už přece dávno přestává být pravda. České vědě, univerzitám i politice vládnou korporátní sponzoři, a Českou republiku jako celek ovládá pět velkých rodin, na které si už netroufne ani premiér.

Někteří se ovšem domnívají, že i v takové situaci je nutno opřít se o naivní optimismus a hrát hru podle předem daných pravidel zformulovaných tak, aby se podle nich nedalo než prohrát. Takovým nelze než popřát opravdu hodně štěstí. Budou ho zatraceně potřebovat.

Vytisknout