K zářným zítřkům neúčastí ve volbách

6. 10. 2012 / Luděk Prokop

Co se týče variant neúčasti ve volbách a hlasování neplatnými lístky, býval jsem poměrně horlivým zastáncem obou těchto variant. A sice v době totalitní. V přesvědčení, že pouhých 30 procent takových "voličů" by tehdy stačilo k iniciování žádoucích změn v tehdejší společnosti. Mimochodem, jsem o tom přesvědčen stále. Stejně tak jsem dnes přesvědčen o tom, že i kdyby výzvy ohledně neúčasti voleb či neplatného hlasování našly výraznější uplatnění v době současné, nezměnilo by se téměř nic. Nic.

V dané souvislosti stačí lehce se zamyslet nad tím, co by asi tak mohlo těžce provařené, bez nadsázky skandální vládní koalici s jejími poslanci, vyhovovat ze všeho nejvíc. Samozřejmě, nejlepší ze všeho by bylo jakýmkoli způsobem docílit toho, aby se již nekonaly žádné volby. Alespoň po dobu délky jejich života. No, pro obecné blaho a záchranu nás všech před komunisty, alespoň po dobu nejméně, dejme tomu deseti let. Ano, je to absurdní myšlenka s ohledem na okolnosti a prostor, ve kterém náš stát existuje. Nicméně co by se asi tak dalo dělat, kdyby bylo docíleno neplatnosti voleb například nulovou účastí? Nepochybně naše vysoce zodpovědná vláda a její poslanci by měli přímo občanskou povinnost nalézt nějaké východisko. Pro povinnost neutéci z boje. Pro povinnost nevyhýbat se ani rozpočtové, ani jiné vládní a poslanecké zodpovědnosti. Pro povinnost nést ta břemena dál. Konec konců, mohli bychom takřka hmatatelně cítit tu jejich nesmírnou zodpovědnost a povinnost udržet se nadále ve vládních seslích a v poslaneckých lavicích za jakoukoli cenu, již dnes. Ne snad, že by se výše zmíněné nekonání voleb doopravdy mohlo stát. Nicméně pro jakés takés zamyšlení nad neúčastí či neplatnými lístky to nemusí být od věci.

Z druhého pohledu musím přiznat, že zamýšlení nad neexistencí dalších voleb vzdor absurdnosti něčeho takového v reálu, mě nenapadlo jen tak, z čista jasna. Vezměme v potaz téměř permanentně skandální počínání vlády a jejích poslanců. Vezměme v potaz jejich protikorupční rétoriku provázenou vysoce korupční praxí. Výměny ministrů, včetně nominace Kubiceho do pozice ministra vnitra. Nynější vládnutí s předvolbami neexistující, tedy nezvolenou stranou. Blesková odvolání ministra spravedlnosti a policejního presidenta. Tolik jen namátkou, což je hodně neúplný výčet.

K úplnému výčtu patří i zamyšlení nad tím, jak se zuby nehty drží svých vládních a poslaneckých postů. Jak si počínají způsobem, jakoby už nikdy nemělo k nějakým volbám dojít. No, i těm pomalejším z řadových poslankyň a poslanců vládní koalice už asi došlo, že každý jeden den navíc dobrý a že stojí za to odložit pro takové dny veškeré skrupule a potlačit zbytečky svědomí nejen občanského ale i osobního. Budiž. Ale co ti jejich šéfíci? Nepřibržďují, nezachraňují pád volebních preferencí. S klidem přihlíží, jak je komunisté předhánějí a dál pokračují v naplňování (pro markantní většinu občanů nepřijatelných) záměrů, ať již volby dopadnou jak dopadnou. Všechno jedno zdá se. Jistě, masová neúčast a neplatné hlasy by jistou měrou mohly kompenzovat tu preferenční bídu.

Tak o co vlastně doopravdy jde?

Nejspíš jde o to, dokonat zdárně dílo. Nastavit správně toky veřejných financí z důchodového systému do soukromých peněžních ústavů. Nastavit správně toky z podílu financí plynoucích z grandiózního vyrovnání se s církvemi. Dokončit úspěšně započaté realizace odtoků financí z veřejných vládních zakázek a tak dále a podobně. No a stejně jako ministr Drábek do konce října. Musí se zahladit všechno co se zahladit dá. Samozřejmě, až po dokončení výše zmíněných započatých akcí rozpočtové zodpovědnosti. A na to je zapotřebí čas a klid, klid na práci, jako kdysi k budování socialistické republiky. A to i za cenu dalších ztrát volebních preferencí.

Jak lze za takové situace asi tak zachránit pád preferencí, pád až k téměř samotnému dnu? Předstírat, že se nic neděje a prodlužovat agónii vládnutí co to půjde. V průběhu této doby se obrnit naprostou netečností k čemukoli. Tak aby bylo občanům jasné, že s ničím nic nenadělají, ať se děje co se děje. Opozice nemá šanci, aneb koalice má stále ještě většinu, byť s pomocí členek a členů nezvolené strany. A taky s pomocí nezařazených poslanců. Prostě všech, kterým se podařilo totálně potlačit jak proklamovanou odpovědnost, tak zbytečky občanského i osobního svědomí. No a když se zadaří pořádně znechutit občany, znechutit je tak, že odmítnou jít k volbám nebo budou házet do uren neplatné hlasy, pak se dílo podaří. Preference nepreference, všechno ještě může dopadnout všelijak.

Vytisknout