Kdo hledá práci, tak si ji najde! Aneb příběh o malém českém podnikateli.

4. 10. 2012 / Jiří Baťa

Aby tato zkouška byla zátěžově maximální, tedy aby se schopnosti uchazečky projevily či ukázaly v maximální míře, pan zaměstnavatel stanovil den zkoušky na pátek. To je den v týdnu pro restauraci nejnáročnější, a proto také nejvhodnější ukázat, co žena dokáže. Nástup byl stanoven na 7,30 hod. ráno, ukončení podle situace. Tak se stalo, že žena přišla na stanovenou dobu a poctivě pracovala do cca 21 hodin, tedy 13 hodin. Po ukončení práce jí bylo panem zaměstnavatelem sděleno, aby druhý den přišla rovněž na 7,30 hod. s tím, že v restauraci bude ten den svatba a že tedy bude "fičák" (hodně práce). Tak se i stalo.

V průběhu tohoto pracovního dne (!) pan zaměstnavatel projevil o paní a její práci zájem ovšem s tím, že by se jednalo o práci s pracovní dobou pondělí--čtvrtek od 9,00 do 15,00 hodin, pátek --neděle podle situace, minimálně však 12 hodin denně. Znamenalo by to, že práce u tohoto pana zaměstnavatele by byla de facto nepřetržitá, bez volných dnů.

To vše za max. 8.000 Kč čistého za měsíc. Na poznámku paní, že by neměla žádný volný den jí bylo řečeno, že to jinak nejde, protože nemá nikoho, kdo by ve volné dny práci prováděl.

To ještě pan zaměstnavatel chtěl, aby při ukončení práce cca ve 22 hodin nebo i později (podle situace), by měla druhý den nastoupit do práce v 8 nebo 9 hodin. Zatímco pro kuchaře a číšníka má pan zaměstnavatel zabezpečeno ubytování (v místě), paní by musela odjet domů a vzápětí zase přijet zpět (přičemž kuchař má své bydliště od paní vzdálené jen 5 minut vlakem!)

Je pochopitelné, že práce pomocné síly v kuchyni, ale i uklízečky současně, není bůhví jaká práce s nárokem na vysoký plat. Ale stále je to práce potřebná, bez které se, notabene restaurační zařízení, zcela evidentně neobejde! V daném případě jsou to vlastně dvě zaměstnání, jedno jako pomocná síla v kuchyni, druhé jako uklízečka (celého areálu restaurace, včetně chodníku před objektem). Další skutečností je, že by paní za měsíc odpracovala, podle "rozpisu" pana zaměstnavatele, cca 70 hod týdně, tedy přibližně 200-210 hodin za měsíc, to vše bez řádného volna na odpočinek. Kromě toho, jak paní zjistila, restaurace, která má být mezi nejlepšími v místě, nemá ani řádné hygienické zázemí pro personál (sprchy, teplá voda, šatny), ba ani řádné "nádobíčko" pro úklid jak v kuchyni tak jinde apod. To vše, jak již zmíněno, za 8.000 Kč měsíčně, přičemž jen dojíždění do této "práce" by paní stálo měsíčně cca 1.000 Kč. No neberte to, že?

Paní se chtěla dohodnout, že by tu "práci" i vzala, když jí umožní dva dny volna a sice v neděli a pondělí. Na námitku, že pan zaměstnavatel nemá za ni záskok řekla, že na pracovní volno má ze zákona nárok a že je jeho problém, jak si "záskok" zařídí. Uznalý a chápavý pan zaměstnavatel pak prohlásil, že když paní nemá zájem, více již nemusí chodit! Tak se také stalo. Jenže to není všechno. Ta paní tam sice "na zkoušku", ale poctivě a bez výhrad odpracovala za dva dny téměř 30 hodin, které ji pan zaměstnavatel nezaplatil.(Odhadem tak "ušetřil" cca 1.300 Kč při minimální mzdě 45 Kč/hod). On jí prostě nedal nic, ani nějakou tu "pětku", kterou musela investovat do cestovného, které ji stálo zhruba 100 Kč. Přece pracovala na zkoušku! Zkrátka žádná ohleduplnost, velkorysost, ale opravdový, poctivý, drsný, typický a nekompromisní malý český podnikatel.

Vytisknout