Co dělat dnes

20. 1. 2012 / Marek Řezanka

Kdo byl někdy na houbách, ví, že je lze rozlišit do tří základních skupin. Na jedlé (až výtečné), nejedlé a jedovaté (až po prudce jedovaté). Chce to znát základní charakteristiky hub a umět je od sebe oddělit. To bohužel pan Kotrba ve svém článku v případě hnutí a iniciativ neudělal. Jeho recept tak zavání gulášem ze hříbků i muchomůrek, včetně muchomůrky jízlivé, jež může způsobit v případě pozdního zásahu nevratnou zhoubu organismu. Nehledě na to, že pozření hub nejedlých napáchá také své, třebaže jsou účinky krátkodobé a většinou nezanechají vážnější následky.

 Když už jsem začátek textu nakousl s těmi úslovími, přidám další: "Kdo se bojí, nesmí do lesa". Je tedy špatné se bát? Určitý strach je správným a opodstatněným. Jsou-li v lese vlci, mohou člověka napadnout. Zvláště, vyjde-li si člověk do lesa jako do parku a o vlcích nemá ani páru. Strach je stejně tak na místě, rozhodne-li se člověk v lese sbírat houby, o nichž nic neví, či o nichž má jen velmi kusé a nepřesné informace. Na druhou stranu, má-li atlas hub, který si poctivě nastudoval a nesebere-li tak malé kusy, že není poznat, o jakou houbu vlastně jde, neměla by být již o strachu řeč. Pak už se jedná pouze o to, zda chce tu kterou houbu sebrat a zda mu jídlo z hub přijde vhod.

 Takže, co se v našem českém lese urodilo? Již delší dobu zde působí hnutí Ne základnám, které se však zdaleka nespecializuje pouze na úzký problém možné instalace amerického radaru v Brdech. Hnutí se vymezuje vůči veškerému jednání a konání (jakékoli) vlády, jež je v rozporu s lidskými právy, s Ústavou ČR, v rozporu s platným právním systémem této země. Vymezuje se vůči takovému jednání, jež rozbíjí sociální smír ve společnosti, které přispívá k zvyšování tenzí ve společnosti a chudnutí středních a nízkopříjmových vrstev společnosti. Poukazuje na porušování zákonů ze strany mocných a zaměřuje se na ochranu svobody slova. Je levicově orientované a současně hájí demokratické principy jako takové. Jejím mluvčím byl po určitou dobu člen Socialistické Solidarity, Jan Májíček, jenž je v současnosti mluvčím jiného výrazného hnutí, ProAlt. Nejvýraznějšími osobnostmi hnutí Ne základnám jsou zřejmě Václav Novotný a jeho manželka Eva. Ne základnám není budované jako subjekt ucházející se o pozici politické strany. Nemá tyto ambice. Nesdružuje odborníky na jednotlivé resorty a nepočítá se zapojením se do vládních či oficiálních opozičních struktur v PSP ČR.  Jeho cílem je upozorňovat na nešvary politických elit této společnosti a hledat systémové řešení problémů, které se nedaří v dohledném časovém horizontu uspokojivě pro většinu společnosti řešit.  ProAlt je oproti tomu hnutí, které má výraznější politické ambice v rámci současného politického systému. Zaměřuje se především na kritiku nepromyšlených a v důsledku škodlivých vládních reforem a na požadavek nových parlamentních voleb, protože demise vlády by za současného rozložení sil v PSP ČR neumožňovala funkční alternativu. Ve spojitosti s tímto hnutím se mluví o jeho vazbě na konkrétní parlamentní stranu, a to ČSSD. Separace hnutí ProAlt od jiných hnutí byla patrná zejména při akcích 17. listopadu 2011 v Praze. Zatímco ProAlt svou protivládní demonstraci realizoval na Václavském náměstí, probíhalo paralelně na náměstí Staroměstském pietní rozloučení s iluzemi z roku 1989. To byla společná akce více hnutí, například Iniciativy za demisy vlády, Ne základnám, Hnutí za přímou demokracii (Milan Valach), Alternativy zdola (Ilona Švihlíková) a dalších. Nešlo o klasickou protivládní demonstraci, ani o jednorázový počin. Celý týden před 17. listopadem byla před radnicí na náměstí vystavena rakev jako symbol ostatků iluzí o vítězství demokratických hodnot a principů. Rozdílná hnutí s různými vizemi řešení současných problémů se ve Spojenectví práce a solidarity dokázala sjednotit na jednotném postupu a poukázala na rozpor očekávání a praxe, na stávající neutěšený stav české společnosti.

 Problémem je, že zatímco jsou jednotlivá hnutí propojena podhoubím odporu vůči politice současné vládní koalice, v pohledech na řešení stávajících problémů se liší, někdy přímo diametrálně. Iniciativa za demisi vlády vidí například řešení v modelu švédského sociálního státu, který však v rámci systémové krize v celé Evropské unie postupně doznává menších i větších trhlin a jenž nejspíš nebude dlouhodobě udržitelným. Naproti tomu Nová antikapitalistická levice (NAL) požaduje radikální celospolečenskou změnu, jak na úrovni politické, tak ve výrobních vztazích. Je však potřeba dodat, že nenabádá ke krvavým revolucím, od nichž se distancuje, ale prostředek k dosažení změny vidí v masovém celospolečenském protestu, který by vedl k systémové změně.

 Kromě hnutí se člověk setká s různými texty výzev, které formulují naštvanost a bezmoc občanů a nabádají ke změně. Ať se již jedná o tzv. Holešovskou výzvu či Několik vět 2012. Zaznívají zde požadavky právního státu, snaha zabránit zneužívání moci, ale například v Pár větách 2012 se objevuje i požadavek na referendum o členství v EU. Proč je zmíněno právě toto jedno referendum? A k čemu má vést? Ztělesňuje snad všechno zlo zrovna EU? Proč EU prochází krizí a na jakém základě jí hrozí rozpad? A co nás čeká mimo ni?

 Akce nespokojených občanů 2011 (A. Babiš) se opět nese v duchu pojmů "nespokojenost", "boj s korupcí", "právní stát", "spravedlivá a nezadlužená společnost". Neslyšeli toto lidé již v tisíci variacích a hlavně od těch, proti komu jsou podobné výzvy zaměřeny, od vládní koalice "boje s korupcí a rozpočtové odpovědnosti"?

 Zmíněným výzvám chybí bez rozdílu obsah. Na otázku, zda se chce někdo mít dobře nebo špatně, většina (kromě nejotrlejších masochistů) zvolí slovo "dobře". Ale to samo o sobě nevyjadřuje nic. Pod tím se může skrývat téměř cokoli.

 Rozvážný houbař raději houbu s lištami pod kloboukem a vejcem na noze nechá v zemi či ji zahodí. Rozvážný občan se nenechá nachytat na slogany, jež dobře znějí, ale nic nestojí (kromě reklamních kampaní, samozřejmě). Bohužel, rozezlený a ponížený občan se často stává nerozvážným občanem. "Vztek je špatným rádcem", chce se mi doplnit úsloví. Ale jak nemít vztek a jak necítit frustraci? Těžké otázky.

 Nedivím se podezíravosti lidí ke slibům, jak ty špatné svrhneme a dobří přes noc usednou na jejich místa.

 O to tu ale přece nejde. V lese nevyrostli pouze Babišové a jim podobní.

 Například Hnutí za přímou demokracii přichází s představou nového společenského systému založeného na přímé politické i ekonomické demokracii. Mezi jeho základní čtyři artikule patří požadavek uzákonění práva občanů na iniciativu a referendum, odvolatelnosti poslanců a obecních zastupitelstev na přání občanů, výrazného posílení rozhodovacího práva občanů o věcech, které se jich týkají a požadavek na vznik podniků vlastněných zaměstnanci (nikoli nadnárodními společnostmi, nikoli státem). Že nejde o utopii dokazuje příklad Mondragonské družstevní korporace, fungující podle zásad kooperativismu (založena 1956), která sdružuje více než 85 000 zaměstnanců a je sedmou největší společností ve Španělsku. Vyrábí komponenty pro automobily a bílou techniku. Hlavním hlediskem zde není maximalizace zisku, ale optimalizace podmínek všech zaměstnanců.

 Žijeme v době, která bude nahrávat stručným heslům a rychlým řešením. Riziko, že blyštivý obal prodá prázdný obsah, je značné. Nespokojenost lidí se vezme jako vklad do další hry, v níž se hraje systémem vabank. Lidé se bojí. Pochopitelně. Stále mají co ztratit, stále mají, co chránit. Na druhou stranu by si rádi vybrali někoho, kdo by vše nepříjemné vyřídil za ně a stačilo mu pouze, aby pro něho hlasovali. V tom spočívá největší problém. Bez lidí to nejde. Jenže lidé začnou ve větším něco podnikat, až když budou dohnáni do naprosté bezvýchodnosti a poníženi na bezcenný kus hadru. To je však stadium, kdy je na hledání alternativ pozdě. Pak se valí dav, jako se ženou ničivé záplavy či devastující požáry.

 Vyčítat však lidem, že jsou schovaní ve svých rodinách a klepou se o místo, by bylo nefér. Dělají, co mohou. Vidí, co není v pořádku, zároveň se snaží vyhnout naprosté bouři. Bouře bývají ničivé a pustoší bez rozdílu vše, co se jim připlete do cesty. V roce 1989 viděli světýlko jiného systému. To dnes zhasíná a nové neprobleskuje. Proto ta tíže.

 Jaké je tedy řešení? Prostudovat si -- dokud člověk ještě může studovat a zamýšlet se -- jednotlivé texty výzev a programy hnutí a aktivně se zapojovat tam, kde to pro toho kterého člověka dává smysl. Začít se bavit nejen o problémech, ale možnostech jejich řešení.

 Je nejvyšší čas, protože s vleklou krizí se opět rojí fašistické tendence. Fašismus byl, je a bude oporou kapitálu, oporou těch, kdo mají moc, je to jeho prodloužená ruka teroru a strachu. Ty, kteří chtějí něco vysvětlovat a debatovat, je třeba umlčet. Policie si bude trénovat zásahy proti takovým "živlům", soudy si najdou nové paragrafy. Společnost bude dělena na "řádné" a "neřádné". Z takového vývoje mě mrazí.

 Věřím, že je ještě čas. Čas, který nestranickým demokratickým hnutím, jež usilují o systémovou změnu, dopřeje sluchu a dá prostor i těm hnutím, jež se zformují v politický subjekt a v případě svého vítězství připraví krok za krokem půdu pro alternativu ke kapitalismu okleštěného od demokracie jako takové. Nelze říci, že by se jen tlachalo a nic nedělalo. To jenom média nepouštějí ven nic, co by mohlo znepokojovat a informovat jinak, než se oficiálně chce.

 Já osobně považuji systémovou změnu za nutnost, pokud se má zabránit eskalaci násilí a otřesům, jež by se vlekly desetiletí a přinesly by značné utrpení. To se ovšem netýká pouze České republiky, ale celého evropského prostoru a také USA a dalších zemí.

 Má-li se to podařit, je důležité, aby se co nejvíce lidí začalo zajímat, co se děje a co se dělat dá. Co lze udělat dnes, co zítra. Aby lidé přijímali politickou i ekonomickou zodpovědnost a vyžadovali svá práva. Pak se totiž nemusí bát a nemusí čekat na nové Bárty, Babiše a Okamury, Jiříky bojující s drakem či blanické rytíře. Tady vidím naději, sem směřuji svou víru.

Vytisknout