Vraždění íránských jaderných vědců je státní terorismus

18. 1. 2012

11. ledna jen Mostafa Ahmadi Roshan, náměstek ředitele íránského provozu na obohacování uranu v Nantazu, automobilem do práce. Byl vyhozen do povětří magnetickou bombou, připevněnou na dveře jeho vozu. Bylo mu 32 let, byl ženatý a měl malého syna. Nebyl ozbrojen ani nebyl nikde v blízkosti bojiště, píše v deníku Guardian Mehdi Hasan.

Od roku 2010 byli za podobných okolností usmrceni už tři íránští jaderní vědci. Namísto odsudku Západ reaguje nadšením a škodolibostí.

"Občas se zjišťuje, že vědci, pracující na íránském jaderném programu, skončí mrtví," vytahoval se americký republikánský prezidentský kandidát Rick Santorum v říjnu. "Musím otevřeně říct, že je to vynikající." Podobně se vyjadřují i mnozí jiní.

Při plánovaném, organizovaném, nezákonném vraždění vědců v Teheránu, civilistů ve Waziristánu, politiků v Gaze, se na Západě používá celá řada eufemismů: cílené zabíjení, údery bezpilotními letadly...

Cílem těch výrazů je učinit nás necitlivými vůči státem organizovanému vraždění cizinců. Ve své slavné knize On Killing (O zabíjení) zkoumá americký armádní důstojník v penzi Dave Grossman mechanismy, které nám umožňují takové vraždění nejen ignorovat, ale vyloženě oslavovat: kulturní distanci ("rasové a etnické rozdíly umožňují vrahům dehumanizovat oběť"), morální distanci ("intenzivně věříme, že my jsme morálně lepší") a mechanickou distanci ("sterilní nereálnost zabíjení prostřednictvím televizní obrazovky, termálních obrazů, nebo jiných mechanických nástrajů, které vrahovi umožňují dehumanizovat oběť").

Západním levičáci, kteří energicky odsuzují trest smrti pro vrahy (i když tito vrahové mají luxus právníků, soudů a odvolání) tváří v tvář státem sponzorovaného vraždění mlčí. Avšak cílené vraždění v cizích zemích, je pouze trest smrti bez soudu.

Vládne kognitivní disonance. Mučit osoby podezírané z terorismu, například, se považuje za morálně pochybené, zavraždit takové lidi, jako by to bylo ve videohře, je morálně ospravedlnitelné. Ochromeni strachem a pocitem nejistoty jsme dovolili vládám, aby si osvojily právo vraždit v zahraničí své nepřátele.

A nejde jen o cizince. Anwar al-Awlaki, islámský kazatel, byl americký občan, jehož bezpilotní letadlo CIA zavraždilo v září 2011. Zabilo při tom i dalšího amerického občana, Samira Khana. O čtrnáct dní později další bezpilotní letadlo CIA usmrtilo Awlakiho jednadvacetiletého syna. Ani otec, ani syn nebyli nikdy obžalováni, ani postaveni před soud, nemluvě o odsouzení. Oba američtí občané byli zavražděni americkou vládou, čímž porušila pátý dodatek americké ústavy ("Žádná osoba nebude zbavena života, aniž by předem neproběhl řádný právní proces.")

Tisková kancelář Reuters zaznamenala loni v říjnu, jak za Obamovy vlády mohou být nyní američtí občané, obvinění z terorismu, umístěni na seznam lidí, kteří mají být usmrceni nebo zajati. Seznam sestavuje tajný panel vysokých státních úředníků a ten pak informuje prezidenta o svých rozhodnutích. Veřejné záznamy těchto operací či rozhodnutí panelu neexistují. Neexistuje ani žádný zákon, který ustavil existenci tohoto panelu anebo by regulovat jeho práci.

Mají "tajné panely" a "seznamy lidí, které je nutno zabít" být v liberální demokracii tolerovány? Zamýšleli zakladatelé Spojených států skutečně, aby byl prezident zároveň soudcem, porotou i katem?

Představte si, jak by reagovali západní politikové a komentátoři, kdyby západní vědce začal vraždit řekněme Írán nebo Severní Korea. Když jde o státem organizované zabíjení, dvojí metr se uplatňuje neobyčejně drze. O činech se rozhoduje, že jsou dobré nebo špatné, nikoliv podle toho, co je to za činy, ale podle toho, kdo je dělá.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Útoky bezpilotními letadly
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 18.1. 2012