Vydatný příspěvek k marxistické teorii

21. 1. 2012 / Pavel Janíčko

V tomto daném případě se navíc autoři vystavují riziku nepochopení a kritiky i v omezené obci těch lidí, kteří mají zájem i erudici literaturu podobného zaměření sledovat a využívat, neboť se pouštějí do různých i v levicovém prostředí kontroverzních témat, a často se  dokonce  sami "pasují" do role kritiků v současnosti převažujících levicových schémat. Dalším faktorem, který může i "zapáleného" čtenáře, byť upřímně bažícího  po poznání marxistické teorie, odradit, je fakt, že tato publikace je zjevně určena ke skutečně pečlivému a poučenému přečtení a vyžaduje tedy nejen značnou dávku trpělivosti, ale také především poměrně rozsáhlou orientaci ve zkoumané problematice. Její záběr je obrovský a dotýká se velmi komplexně různých ekonomických, filozofických, sociologických i historických otázek, konečně v tom skutečně důsledně sleduje marxistický přístup.   Dalším faktorem limitujícím pouhou zběžnou a povrchní konzumaci předložené práce je i prostý technický fakt, že tato kniha je velmi rozsáhlá a navíc  vytištěná poměrně hustým a drobným písmem, takže její čtení je i z "fyzického" hlediska poměrně náročnou záležitostí.

Z hlediska celkového přístupu autorů lze jen přivítat, že se pokusili o skutečně marxistický přístup, což je v současnosti věc sama o sobě unikátní. Dokonce v jejich pojetí nejde jen o jakousi "mechanickou" aplikaci marxistických postulátů, ale o jejich tvůrčí rozvinutí a v některých klíčových momentech i o jejich revizi. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry jsou takové pokusy o revizi skutečně opřeny o realitu a poznání vyplývající z historického vývoje, kterého jsme byli svědky v období následujícím po smrti klasiků marxismu včetně V.I.Lenina, a do jaké míry jsou jen určitou snahou o potvrzení vlastních novátorských přístupů. Pouštět se do "revizionismu", pokud jde  o vědecké "těžké váhy" s dávno prověřenou autoritou, je vždy záležitost citlivá. V každém případě je však jednou z nezpochybnitelných předností předložené práce její schopnost sloužit i jako poměrně podrobný průvodce po marxistických přístupech k řadě základních a dosud  závažných problémech výkladu reality. Je třeba v tomto kontextu ocenit, že si autoři skutečně dali tu práci a evidentně své  odkazy opírají o poctivě přečtená a promyšlená autentická díla těchto klasiků.

Celá práce je v zásadě rozdělena do čtyř základních oddílů (Kapitalismus, Protosocialismus, Samosprávný socialismus, Cesty k socialismu), ilustrujících i podstatu logiky, se kterou autoři ke svému výkladu přistoupili. V tomto logickém rámci se autoři (pochopitelně) hlásí k základním tezím marxistického historického materialismu (priorita ekonomické základny a soulad výrobních sil a výrobních vztahů) a na nich vystavěném schématu a střídání společenskoekonomických formací a věnují se samozřejmě především momentům souvisejícím s přechodem od kapitalismu k vyšším společenskoekonomickým systémům.

V jednotlivých oddílech autoři řeší řadu dílčích otázek, nicméně zůstávají věrni svému cíli, tj. popsat  a zdůvodnit hlavní vývojovou tendenci, jejíž pojetí vlastně definuje specifikum a přínos marxismu jako takového, a to přechod od kapitalismu k socialismu a komunismu. V tomto smyslu v základních proporcích zůstávají zcela v souladu s "tradičním" marxismem a považují kapitalismus za vývojovou fázi odsouzenou k zániku a připomínají také její pojetí jako "prehistorie lidstva", po níž nastupuje skutečně humanistická fáze vývoje, kde se člověk stává  z jeho objektu skutečným subjektem a tvůrcem své budoucnosti.

Celá základní struktura této publikace vlastně poukazuje na hlavní myšlenku a inovaci autorů, jejíž podstatou je určitým způsobem charakterizovat a zmocnit se s využitím marxistické metodologie problematiky ústupu (porážky) socialismu a levice obecně v poslední dekádě minulého století. K teoretickému uchopení této problematiky jim slouží především pojem "protosocialismus", který zavedli pro systém, jenž byl realizován především v zemích východní Evropy a v SSSR, a který byl zlikvidován v 90. letech minulého století a nahrazen restaurovaným kapitalismem. Jádrem této inovace je charakteristika "protosocialismu" jako nedokonalého "nakročení" k nové společenskoekonomické formaci, předpokládané klasiky jako vyšší vývojový stupeň po kapitalismu. Jde podle názoru autorů nicméně o formu, která je (byla) nerozvinutá (díky nedostatečně rozvinuté dělbě práce)  a která je fakticky jen jakousi slepou uličkou vývoje a není tedy tím v marxismu předpokládaným vývojovým krokem, který by skutečně řešil dějinný rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Charakteristiky protosocialismu  a (v pojetí autorů skutečného socialismu, tedy socialismu samosprávného), jsou vlastně těžištěm celé práce a dá se očekávat, že právě tato zde velmi vyhrocená otázka bude předmětem i velmi intenzivních polemik a diskusí. Jde zejména o to, jak vnímat už realizovanou  formu socialismu, zda jako dočasně v důsledku nerozvinutosti výrobních sil a nedokonalé společenskosti výrobních vztahů v něm konstituovaných dočasně poražený systém, nebo jako skutečně jen jakousi boční variantu vývoje, která se odklonila (byť z objektivních příčin) od hlavní vývojové linie a její porážka je vlastně jen návratem " z výletu domů"  do "náruče" hlavního vývojového proudu. Tento závěr či "poznatek" má samozřejmě dalekosáhlé důsledky zejména pokud jde o formulování pozice a celkové strategie levicového a konkrétně komunistického hnutí v současném světě, a samozřejmě také v ČR, neboť implikuje základní postoj k "minulému" socialistickému systému jako k víceméně dějinnému omylu a jako k něčemu, z čeho si vlastně nelze vzít pozitivní příklad o co může sloužit nanejvýš jako vzor ve smyslu "jak se to nemá dělat". Na to nic nemění ani fakt, že autoři se velmi  intenzivně snažili podepřít toto své stanovisko intenzivními odvolávkami na vědeckou (marxistickou) metodu.

Autoři tento svůj postoj obsáhle vysvětlují ve 3. oddílu. a to pod hlavičkou "historické místo prvního pokusu o socialismus. Už v samotném názvu tohoto oddílu je vyjádřen názor, že systém zde nazývaný protosocialismu byl skutečně "prvním pokusem o socialismus" a že tedy v tomto smyslu šlo záměr či trend, který byl v souladu s marxistickou koncepcí vývoje.  Je zde i zřetelně vyjádřen  názor, že protosocialismus byl oprávněným pokusem řešit skutečně exponované a zintenzivněné problémy vyprodukované kapitalismem.Jako zásadní nedostatek je pak vymezen nedostatečný přerod proletariátu (neprivilegovaných vrstev společnosti) do role skutečného vlastníka a jeho ponížení do podřízené pozice vůči nově zformované skupiny řídícího aparátu, která se v podstatě logicky zformovala v prvních letech vývoje tohoto systému a taktéž logicky její skutečná činnost překračovala objem řídících funkcí v prostém "technickém a technologickém vymezení", ale stávala se skutečně rozhodujícím a rozhodovacím subjektem společenského rozvoje. V této souvislosti autoři hovoří přímo o "novém typu třídně diferencované a nerovné společnosti"(str. 201) a tuto charakteristiku vidí právě jako důsledek nerozvinutosti dělby práce a nedokonalého zespolečenštění výrobních sil. V této logice pak pokračují na následující straně, když zcela otevřeně charakterizují protosocialismus jako boční linii a v zásadě nepovedený pokus o řešení rozporů kapitalismu. Jak už bylo řečeno výše, tento přístup jistě vyvolá řadu polemik. Je to totiž docela odvážné  charakterizovat reakce na zostřující se krizi kapitalismu, typickou vlastně po celé uplynulé století  a znovu se vyhrocující i v tomto období, jako dějinný omyl. Ještě odvážnější je pak výklad o hlavním historickém proudu, který se opět prosadil. Je samozřejmě velmi obtížné nějak opravdu na bázi skutečně objektivních argumentů tyto otázky rozhodnout, test realitou bude samozřejmě možný až po nějaké významně dlouhé době. Napadá mě v této souvislosti i známý bonmot tuším Čou En-laje, který někdy v šedesátých letech m.st.na otázku, jak hodnotí přínos Velké francouzské revoluce, prohlásil, že je ještě příliš brzy tuto věc posuzovat. Touto opatrností ve vztahu k hodnocení historického vývoje tedy rozhodně autoři netrpí a docela suverénně tvrdí, že, že "kapitalismus neměl souzeno, aby byl nezvratně nahrazen socialismem a komunismem" (str. 202). Sama tato věta je ovšem do jisté míry zpochybněním i hlavního směrování celé práce a vyústění jejích poznatků do předvídání vzniku samosprávného socialismu, především však tento přístup bagatelizuje a nedoceňuje vliv rozporů kapitalismu, které jsou tak či onak jsou hlavním stimulem k  hledání nových řešení. V této souvislosti je možno se stejnou logikou hovořit o předčasném vzniku alternativního systému, jenž byl realizován ještě v "lůně" nedospělých výrobních sil a trpěl tedy problémy z tohoto faktu plynoucími. Autoři se sice snaží dopady své pozice vůči protosocialismu zmírnit nejrůznějšími poukazy na dílčí pozitivní aspekty jimi kritizovaného systému, celkově jsou však uvězněni ve rámci své základní myšlenky, ze které lze odvodit při troše dobré vůle i závěr o reakčnosti tohoto protosocialismu a v každém případě o neaplikovatelnosti jeho rysů v budoucnu. Kromě stále opakované myšlenky o nedostatečném zespolečenštění výrobních sil a neadekvátním "protosocialistickém" řešení v podobě nadvlády řídícího aparátu jsou zde už i pokusy o jakési nabídky na jiná možná schémata a jiný přístup. Autoři kritizují nedostatečnou aplikaci "tržních automatismů" (str. 208) a tím naznačují a v dalších pasážích nabízejí jako recept na neduhy první fáze socialismu (rozsáhlejší) aplikaci tržních principů bez podrobnějšího rozboru také negativních vlivů trhu především pokud jde o roli trhu v sociální diferenciaci a nestabilitu společenského vývoje. Je nutno nicméně podotknout, že autoři se snaží skutečně poctivě dostát role objektivních analytiků, takže i při svém negativním hodnocení přiznávají "třídě řídícího aparátu" nevykořisťovatelskou pozici. Dovozují, že, si tato "třída" nepřivlastňovala nadhodnotu a že její negativní role spočívala v převzetí těch vlastnických funkcí, které objektivně nemohla splnit. Tím podle názoru autorů odstavila od výkonu vlastnických práv pracující a vytvořila "třídní společnost nového netradičního typu" (str. 214). Dělnická třída tak zůstala roztříštěná do dílčích kolektivů, odstavená od skutečné vlastnické subjektivity a pokračoval stav jejího odcizení. Tato fáze kritiky první fáze socialismu se zdá být celkem v souladu s reálnými zkušenostmi, otázkou ale zůstává, jak posoudit "objektivitu" takového vývoje jako důsledek opravdu nižší úrovně zespolečenštění, a jak charakterizovat vlastní příspěvek řídícího aparátu k udržení tohoto stavu a označit jej za hlavního viníka, "reakční třídu" a nositele nedostatečného rozvoje. Autoři už předjímají svou vizi řešení, když z "protosocialistické" reality vyzvedají prvky družstevnictví, jež ovšem byly podle jejich názoru negativně ovlivňovány nadvládou řídícího aparátu. Souhrnně pak autoři daný systém charakterizují v souladu s metodologií klasiků základním rozporem, který definují jako rozpor "mezi lokálně omezeným formálně celospolečenským vlastnictvím a zjevně lokálně omezeným přivlastňováním" (str. 251). V této definici je poněkud v pozadí role výrobních sil a vzniká tak otázka, do jaké míry na jejich daném stupni mohl být vlastně tento problém (či rozpor) řešen, zda by jiné koncepty (např. založené na preferenci družstevnictví) nebyly ještě méně funkční.  

Stejně tak autoři přistupují k hodnocení dalších prvků protosocialismu jako jsou například oblasti politického systému, kultury apod. Především je zde poukázáno na fakt, že systém nedostatečně "opřený" o realizaci vlastnické subjektivity širokých mas, byl nucen suspendovat demokratické mechanismy a vládl s pomocí autoritativních metod, aniž by byl zmíněn fakt, že i "protosocialismus" ve svém důsledku vyprodukoval řadu mechanismů, zatahujících občany do rozhodování.

Zvláštní je pokus autorů lavírujících mezi chápáním protosocialismu jako pozitivního momentu a na druhé straně jako v zásadě neživotaschopné pseudoalternativy ke kapitalismu nějak charakterizovat zpětné pohyby (kontrarevoluce) či jejich náznak socialistických zemích, např. pokud jde o rok 1968 v Československu. Je zde patrná určitá snaha je vydávat za důsledek nedokonalosti protosocialismu a jeho nedostatečně "pokrokovosti", nicméně i autoři přiznávají, že tyto aktivity (by) nakonec vedly k rekapitalizaci, neboli k návratu zpět k soukromovlastnickým vztahům.

Zásadní zúčtování s protosocialismem je pak obsaženo na str. 270, kde je tento systém charakterizován jako "omezený krok kupředu", přičemž nová forma socialismu "musí být jeho zásadní systémovou negací" a musí vzniknout v "lůně kapitalismu".  Tento přístup je skutečně velmi ostrým vymezením vůči předchozím marxistickým interpretacím vývoje a přechodu k socialismu a vyvolává řadu otázek. Je např. problematické používat tak silný výraz jako zásadní systémová negace, jestliže připustíme, že zůstávají v platnosti základní dominanty nového řádu jako je právě řešení rozporu mezi společenským charakterem práce a soukromovlastnickým přivlastňováním jejích výsledků. Tento výraz jednak implikuje dojem, že první fáze socialismu byla s tímto principem v neřešitelném konfliktu, jednak nastoluje základní otázku, jak vlastně tato "základní systémová negace" má vypadat.

O toto objasnění se pokouší další oddíl publikace, totiž část pojednávající o samosprávném socialismu. Jak už název oddílu napovídá, tím hlavním principem, který má odstranit či negovat zápory protosocialismu a s konečnou platností nahradit kapitalismus, je samosprávné vlastnictví, tedy vlastnictví ekonomických subjektů jeho zaměstnanci. Přitom má být těmto vlastníkům podřízena tak negativně vykreslená role řídícího aparátu.  Jsou zde obsažena některá fundamentální tvrzení, která jsou určitě také kontroverzní. Dozvídáme se například, že základním zprostředkujícím mechanismem v tomto ekonomickém  systému ("konečnou instancí") má být trh (str. 309), ovšem trh "regulovaný a plánovaný" občany tak, aby se předešlo jeho živelnosti (str. 310).  Není zde rozvedeno, jak reálně odstranit takové funkce trhu, jako je jeho tendence vedoucí k diferenciaci, nerovnosti a monopolizaci a celkové nerovnováze. Vzniká i zákonitá otázka, zda trh zbavený "živelnosti" je ještě trhem v původním smyslu. Jsou zde i další tvrzení, která však mají často spíše podobu propagandistických hesel, než aby byla konkrétněji objasněna. Např. na str. 311 se hovoří o potlačení "politického obsazování" funkcí, přičemž trochu chybí řekněme dialektický odstup a popsání souvislosti politiky a ekonomiky. Pouze se tu tvrdí, že samosprávný socialistický států bude ochraňovat podnikatele a minimálně v prvním období bude dbát na nedotknutelnost vlastnictví a zachování vlastnické plurality. Autoři se pokouší  podrobněji charakterizovat vztah samosprávných vlastníků v dělbou práce rozrůzněných pozicích a dospívají k závěru o jejich bližším vztahu k dílčím částem výrobních prostředků, na něž bude jejich vlastnická subjektivita přímo delegována (str. 316). Vzájemnou kooperaci mezi těmito oddělenými subjekty pak překlenují trochu mechanickým pojmem samosprávný komplex, který spolu s trhem tuto nedokonalost vyřeší. Znovu se ukazují slabiny a nedokonalosti dané koncepce, která staví na poněkud chatrných a nevytříbených pojmech a často odkazuje do sféry dohadů. Např. na str. 320 se přímo říká, že "je těžké předvídat, jak bude řešen problém vlastnického spolurozhodování", zda na základě principu jeden člověk-jeden hlas, či na základě vlastnického podílu v daném samosprávném subjektu, přitom tato otázka je vlastně kardinální. A to necháváme stranou problémy výrobně technického rázu a různou  "vzdálenost" jednotlivců od jednotlivých fází technologického řízení  a s tím spojenou i jejich faktickou možnost těmto procesům porozumět a řídit je. Tyto obtížné otázky, navíc stěží zodpověditelné bez detailnější znalosti vývoje v oblasti nových technologií a výrobních sil obecně, jsou ale velmi stěžejní pro konstrukci celého "samosprávného" systému. Autoři se správně dovolávají marxistické metodologie v souvislosti s charakteristikami tříd a sociálních skupin, kdy odmítají směšovat třídní (vlastnickou) strukturu se strukturou profesní. Vychází jim, že v první fázi samosprávného socialismu se vytvoří dva základní třídní bloky, a to blok spojený s kapitalistickými výrobními vztahy a už zmíněný samosprávný blok, jež ovšem v jejich představách bude mít v rukou politickou moc. Autoři počítají i s existencí maloburžoazního sektoru. Dalším klíčovým prvkem zde prezentované konstrukce je třídní jádro a definice společenského nositele myšlenky a praxe samosprávy, kterým je podle autorů kognitariát, neboli pracovníci spojení s informačními technologiemi a obecně poznávacími aktivitami a procesy jako hlavní reprezentant samosprávné myšlenky. Tato třídní podskupina je podle názoru autorů z povahy svého postavení, kdy už není spojena s monotónní rutinní manuální prací, jejíž masový výskyt už postupně mizí,  hlavním aktérem pokrokového vývoje a v podstatě základním revolučním subjektem. Protichůdnost socialistických (samosprávných)  a kapitalistických vztahů pak má být řešena nikoliv politickou cestou, ale prostřednictvím  vzájemného ekonomického soutěžení, jež by mělo potvrdit prioritu samosprávného sektoru. Se samosprávným sektorem spojují autoři mnohé naděje, především přechod od mocenského a potlačovatelského pojetí třídního boje k jeho nenásilné podobě a vlastně k uskutečnění vize společnosti, která nebude potřebovat politiku v klasickém smyslu jako výraz třídních zájmů. V této souvislosti se autoři poměrně odvážně pustili do kritik dalšího aspektu přístupu klasiků marxismu-leninismu, totiž do jejich představ o roli politiky ve fázi přechodu společnosti od kapitalismu. Autoři adresně zkritizovali fakt, že "klasikové nerespektovali svá východiska (o rozhodující roli ekonomické základny)" (str. 360) a dali ve svých koncepcích příliš velkou roli politice. Naopak samosprávný sektor a samosprávný socialismus bude využívat ve větší míře ekonomické stimuly, nebudou v zásadě existovat donucovací mechanismy. Někdy tyto náměty mají spíše charakter proklamací, např. na str. 373 nás autoři autoritativně přesvědčují, že "samosprávné řízení...je vlastnicky jednotné řízení, soulad řízených a řídících..." takto se autoři "vypořádávají"  s tím největším nedostatkem, který identifikovali v protosocialismu, totiž s negativní rolí "třídy řídícího aparátu".  Autoři neváhají předvídat a projektovat ani takové detaily, jako je neexistence politicky zakotvené  vedoucí úlohy kohokoliv, nebo se dokonce pouštějí do úvah o nepřípustnosti vnucování politických rituálů apod. Rovněž zde nalezneme poměrně podrobné rozbory na téma politický systém (první fáze) samosprávné společnosti, kde se opírají o pojetí postupného přerodu politických stran a organizací. v organizace jiného, spíše profesního a zájmového typu. Ačkoliv se od protosocialismu autoři zásadně distancují, tak v této otázce zřejmě dost kopírují myšlenku "nadpolitické" Národní fronty.     Pokud jde o některé dílčí systémy samosprávného socialismu, autoři si vypomáhají i celkem v marxismu známými principy, jako je podmíněnost sociálních jistot pracovním výkonem (každý podle svých schopností, každému podle zásluh), připomínají odlišnou logiku vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec v samosprávném sektoru (samosprávný pracovník není pouze "nákladem pro zaměstnavatele, ale i spoluvlastníkem s nárokem na podíl na zisku), aniž by tento skutečný problém nějak řešili, zejména v rámci předpokládaného tržního systému a nezůstali pouze u poněkud idealistických proklamací o samozřejmém vyřešení dané záležitosti v rámci samosprávy. Stejným způsobem si autoři poradili i s problémem pracovní povinnosti, s problematikou mládeže a seniorů, vzdělání, bydlení, volný čas apod. Jak už bylo řečeno, je otázkou, zda se vůbec pouštět do těchto detailních  charakteristik, které jsou sice někdy zajímavé až zábavné, ale z logiky věci často "vaří z vody".

Zajímavější jsou pak názory autorů na způsoby překonání (odstranění) kapitalismu a přechod k socialismu. Publikace v této souvislosti obsahuje i zajímavý exkurs do současných diskusí o roli vlastnických práv v oblasti nehmotných statků, zejména v oblasti počítačového softwaru (copyright versus copyleft, str. 431), kde opět předvídá prostor pro rozvoj samosprávných vztahů mimo tradiční vlastnické struktury současnosti. Toto entrée pak uvozuje poměrně zásadní autorské vstupy do obvyklých marxistických představ o prvním  kroku přechodu k socialismu formou víceméně jednorázového mocenského aktu. Autoři naproti tomu v zásadě počítají s postupným přechodem (gradualismus) a zároveň se staví na do jisté míry kompromisní stanovisko v otázce, zda je takový vývoj možný v jedné zemi, či pouze na celém světě naráz.  

Pokud bychom chtěli učinit souhrnnější závěr, pak je nesporné, že uvedená publikace je velmi podnětným a přínosným příspěvkem k literatuře zabývající se hodnocením systémových změn ve světovém i lokálně českém měřítku. Navíc je zpracována velmi komplexním způsobem a v tomto smyslu jde o opravdu unikátní počin. Je samozřejmě otázka, zda si autoři nezvolili až příliš ambiciózní cíle a zda by nakonec "méně nebylo více". Přece jen publikace postrádá dialektické mistrovství marxistických klasiků (což není samozřejmě nějaká zásadní výtka, kdopak z nás by toho dosáhl) a v řadě případů si vypomáhá jakýmisi mechanickými proklamacemi, zejména pokud jde o charakteristiky jimi propagovaného samosprávného socialismu.  V této ambici jde poměrně daleko a obsahuje i poměrně zásadní závěry o minulosti i současnosti, a především, jak už bylo řečeno, prosazuje i poměrně radikální přístup k budoucím koncepcím levicové a marxistické politiky u nás i ve světě. Zdá se, že základním poselstvím, který chtěli autoři vyslat do veřejného prostoru, je zásadní distanc od konceptu "reálného socialismu" alias protosocialismu a zdůvodnění koncepce samosprávného socialismu jako jediné životaschopné alternativy ke kapitalismu. V každém případě je toto dílo určitě nutno doporučit všem zájemcům a marxisticky laděné vidění světa. 

Vytisknout