Na kritiku Václava Havla i státního pohřbu čas ještě nenastal

21. 1. 2012

Václav Havel znamenal pro nás všechny tak strašně mnoho dobrého, že jeho lidské projevy z dob jeho dětství (o těch nevíme skoro nic), mládí (o tom víme asi tolik, jako o jednotlivých květinových dětech) či z jeho věku dospělého (o kterých se bulvár vždy spolehlivě bude dělit úměrně významu osobnosti s národem) jsou vlastně margináliemi. Ano, to nosné, co nám po Václavu Havlovi zůstává jako vodítko také pro náš život - nebát se žít v pravdě i za cenu oběti.

Takových lidí nemá česká kotlina zase tolik. Asi tak tři, čtyři za století.

Je jistě pravda, že možná Václav Havel by souhlasil, nebo zrovna právě nesouhlasil s tím či oním projevem úcty k jeho osobě při formě pohřebních obřadů (o tom jenom lze spekulovat), ale pohřeb je vlastně procedurou, jakou pozůstalí berou na vědomí odchod svého drahého. Nejedná se tedy tolik o to, jak by si svůj pohřeb zajišťoval zesnulý sám, neboť pro něj se ten obřad nedělá.

Jsem naopak velmi rád, že mi bylo Osudem umožněno pokleknout v modlitbě před rakví Václava Havla v kostele sv.Anny;  že bylo statisícům mých spoluobčanů umožněno "doprovodit" svého presidenta z Pražské křižovatky na Pražský hrad;  že jsme mohli být účastni prostřednictvím televizního přenosu zádušní mše v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, že jsme mohli vyslechnout primase českého dnes kardinála Duku, když říká: "SLOVO SE STALO TĚLEM" a že jsme měli příležitost vyplakat svůj smutek po několik dní oficiálního smutku celostátního.

Ano: Měli možnost, ale také nemuseli jsme této možnosti využít. Každý podle svého naturelu a svého vlastního osobního vztahu k velké osobnosti.

Zdá se mi, že po zemřelém se drží podle tradice institucionalizované církve i oficiální smutek, kdy není mravné prožívat vlastní hihihi a chichichi, kdy se sluší hovořit tiše a nehanět zesnulého. Je to dobrá tradice, protože vyrostla z ohleduplnosti k těm, kterých se odchod drahé bytosti týká více než nás. Ctím tuto tradici  už také proto, že se pokládám za slušného člověka, který zkušenostmi i pravidly zděděnými po předcích  nepohrdá. Také s vědomím, že jednou, až budu sám tolik stár, že už nebudu stačit mladým a silným, uvítám, když mne a mé zkušenosti budou oni brát vážně. Také proto rozumím možná trochu jinak než bulvární novináři pravidlu: O MRTVÝCH JEN DOBŘE.

Václav Havel je pro nás dobrým příkladem v tom, že: Za tu pravdu, kterou poznal a za kterou se stavěl svým vlastním životem stojí také přinášet osobní oběti. V tom jsme mu nějak my ostatní nestačili. Všichni jsme přitom měli tytéž možnosti. Mohli jsme také napsat nějaké hry a eseje, ba i dopis Husákovi, i v base jsme si mohli pětiletku odsedět! Možná, že bychom potom Václavu Havlovi ještě více porozumněli.

Z 20. století se mi zdá, že máme pouze málo takových příkladů, jako byl příklad Václava Havla. Třeba příklad Milady Horákové, která do posledního svého dechu neslevila z přesvědčení, že žila správný život, protože své postoje opírala o autority, kterým věřila a kterých si vážila a bez kterých by její život neměl hodnotu. Zaplatila životem, i když mohla před popravou uhnout útěkem.

Nějak mi to paralelně připomíná slova: Na té pravdě, kterou jsem poznam a hlásal ( ) chci umříti (15.století, Kostnice).

Proto pokládám státní pohřeb Václava Havla i třídenní státní smutek za zcela přiměřený významu zesnulého. Neboť to byla událost, jejíž význam je v tom, co jsme v jejím průběhu mohli prožít, pokud jsme chtěli.

Vytisknout