Krize? Krize respektování sakrálního významu duševní práce!
21. 1. 2012 / Zdeňka Petáková
Sakrální versus profánní v duševní práci
Snad téměř každý z nás by si rozvzpomněl na samé počátky své duševní práce, na první dětská přemítání, pozorování a otázky. Tehdy jsme zažívali čiré potěšení z poznání, hledání a nacházení těch nejprostších souvislostí, zažívali radost z objevování schopnosti komunikovat, z prvních možností rozumět, chápat a být pochopen, z prvních pocitů vzájemnosti nesených slovní komunikací. Údiv a úcta k těmto lidským schopnostem, pokora a vděčnost k jejich existenci není z přirozených důvodů dětmi vyslovována, ale jsem přesvědčena, že jako malí lidé jsme ji cítili a silně prožívali.
Jak šel čas a rostl vliv výchovy a vnějších požadavků na výkon, tyto -- s velmi mírnou nadsázkou -- takřka sakrální pocity byly nahrazovány a zcela nevybíravě zatlačovány, posunovány k hrubě utilitárním motivacím k duševní práci. Tato negativní transformace motivací směrem k té nejnižší, nejprimitivnější profánnosti proběhla -- jednoduše řečeno --v průběhu vstupu a začleňování do skupinových mocenských struktur, v průběhu začleňování do boje o moc v tom nejširším slova smyslu.
Oficiální vzdělávací procesy a jejich nemilosrdné hodnocení výkonu, odměňování za poslušnost a trestání za nevyhovění požadavkům, vybroušené takřka k sadismu, sledovaly a využívaly každý náš krok ke tvorbě a potvrzování "úřední" pozice v kolektivu. Tak jsme byli vedeni ke konkurování místo ke spolupráci, rozdělováni na úspěšné a neúspěšné, každý byl nucen být neustále ve střehu v tom boji všech proti všem.
Výše vylíčený tradiční "školní" přístup k věci si neseme do našich dospělých životů. Přitom tahle koncepce viny a následného trestu, která prolíná celým naším civilizačním okruhem, jednoduše v praxi nefunguje. Neboť předlouhá řada lidských bolestí a strastí, zachycená v dějinách "velkých" i osobních, nebyla zaviněna chybou v rozhodování jedinců.
Zpomalme ten rychlík do nikam
V souvislosti s "krizí" probíhá zesílené prokopírování soutěživosti, vymezené v moudře vedených společnostech nejvýše pro postpubertální muže, do rytmu života celé společnosti. Je přirozené, že tento vypjatý rytmus může vyhovovat mladším a ambicióznějším, ale pro většinu společnosti se nehodí. Eroduje přirozeně solidární vztahy mezi lidmi, ve výsledku vyhraněná soutěž ústí až v poruchy fyzického či duševního zdraví.V posledních několika letech se rychle vynořila historicky ojedinělá bezprecedentní kolaborace duševně pracujících s mocí. Většina se už bojí jakkoli vybočit, bezmyšlenkovitě se veze v duchu doby nebo nesouhlasí pouze mlčky. To platí pro všechny duševně pracující, kteří přístupem k výkonu profese svým způsobem ovlivňují směřování naší civilizace, včetně ekonomů a technických profesí. O politicích a žurnalistech nemluvě. "Nových disidentů" je hrstka.
Je s podivem, že i duševně pracující, tradičně považovaní za moudřejší část společnosti, přijali tento diktát výkonu a adorace vítězů soutěže, která však z pohledu stárnutí dnešních silných, výkonných vítězných borců má vítěze pouze krátkodobé. Je s podivem, že dovolujeme, aby tolik času z životů lidí nadaných k duševní práci zabraly ponížené prosby o financování odborné činnosti, psaní podrobných výkazů a dlouhá řada průběžných i následných kontrol.
Jsme jako žáby ponořené do pomalu se ohřívající vody? Kolik metrů čtverečních obydlí, vozů, zahraničních cest, diplomů z vysokých škol, pojištění či úspor, pochval od šéfa, povýšení, prestiže potřebujeme k naplňování maloměšťáckých, spotřebních, infantilních představ o nás samých? Kolik méně výkonných, nemocných, unavených kolegů či kolegyň potřebujeme vidět za sebou?
Nevymlouvejme se na to, že se nedá nic dělat -- že musíme sloužit bankám, státu, zahraničnímu kapitálu, obavám z budoucnosti... Nikoli. Velkou měrou sloužíme sami své chamtivosti, zbabělosti, malosti.
Takže?
Přejme vycházejícím hvězdám jejich minuty slávy a buďme shovívaví k ukvapenostem mládí, bez nervozity, že naše síly odcházejí a budeme zastíněni. Ocení ten laskavý přístup, klid a rozvahu, a pošlou ho jako mravní závazek zas o generaci dál. (Úctu ke stáří snad netřeba připomínat.) Nebojujme s vrstevníky, překonejme soutěživost o pozici ve skupině, ať je naší biologickou daností či čímkoli jiným. Trochu se vykašleme na hmotné výhody a pečujme zas o duši. A pomáhejme si navzájem. Právě tohle by mohla být odpověď době.Ač zní obyčejně, jde o velkou výzvu. I poslání.
Vraťme se na začátek a buďme lidmi -- v tom pravém slova smyslu.
VytisknoutObsah vydání | Pátek 20.1. 2012
-
22.1. 2012 / V egyptských volbách zvítězily islámské strany21.1. 2012 / Návrat do středověku21.1. 2012 / Uvnitř zeměkoule je ještě jedna zeměkoule...21.1. 2012 / Věřitelé zřejmě odepíší 70 procent řeckých dluhů20.1. 2012 / Společnost se škrtnout nedá21.1. 2012 / Škrabákovy dílny tvůrčího psaní20.1. 2012 / Ten podivný pocit20.1. 2012 / Pirátská strana odsuzuje razii proti Megauploadu19.1. 2012 / Soud: Evropské státy musí přestat se zavíráním lidí se zdravotním postižením do ústavů proti jejich vůli17.4. 2012 / Zprávy, které nemají názor2.4. 2012 / Hodně klesající tendence6.5. 2003 / Dopis, který psal Pavel Pečínka svým kolegům20.1. 2012 / Tomáš KolocŘešení letitého tunelu? Obchodní akademie Hradec Králové má po 117 letech své existence zaniknout jako subjekt...18.1. 2012 / O štěstí v umírání19.1. 2012 / Žárovkové referendum o současné vládě19.1. 2012 / Musíme počkat, až se u lidí projeví občanská vůle19.1. 2012 / Politická podpora pro zákon SOPA v USA poklesla19.1. 2012 / Václav Havel byl člověk19.1. 2012 / Trestní oznámení na Nečase a celou vládu19.1. 2012 / Bojujeme proti špatné krizi18.1. 2012 / Je na čase, aby se začali bát18.1. 2012 / Rusko varovalo Západ před útokem na Írán18.1. 2012 / Strach a kariérismus jako hlavní opory režimu5.1. 2012 / Hospodaření OSBL za prosinec 2011