Hledání současné pravdy v minulosti

19. 1. 2012 / Jan Sláma

Obě strany měly svoji pravdu i svoji nepravdu. A obě byly odtrženy od sebe a nechápaly se. Ale ta jedna dělala vše co v daných podmínkách mohla, aby věci fungovaly, snažila se vypořádat s nutnými i zbytečnými omezeními, zatím co ta druhá strana budovala teorii rozkladu. Ta první strana zabezpečovala funkci státu a obživu národa, zatím co ta druhá využivala příležitosti a nepřinášela nic-.

Po dvaceti letetech od společenského převratu se dostáváme do situace, kdy hospodářství údajně stagnuje ,je vysoká státní zadluženost, zmizela řada sociálních výhod a jistot, vyrostla armáda nezaměstnaných ,objevili se lidé bez domova a dokonce žebráci. Jak k tomuto stavu došlo?

Než budu pokračovat vzpomenu si na to co bylo charakteristické pro tehdejší hospodářství.Nejprve tedy jak se v minulosti tvořila cena u nových výrobků. Do tehdy existujícího Cenového úřadu se museli dokladovat nákladové položky tvořené materiálem a mzdami s připočtením procenta režie. Zisk byl pevně stanoven ve výši čtyřiceti procent z přímých mezd, to je z mezd vynaložených na přímou výrobu. Součtem vznikaly ceny všech výrobků!

Neexistovaly tedy možnosti, alespoň ve státním sektoru, jak vytvářet neomezené ceny tak, jak je známe dnes, kdy si prostě každý prodejce stanoví cenu dle své libosti a je omezen jen tím, zda zákazník koupí nebo nekoupí. Výsledkem tohoto procesu jsou velmi deformované ceny a také to, že nejvíce vydělává ne výrobce nebo subdodavatel , ale prostředník, tedy překupník a prodejce. A nejvíce prodělává samozřejmě ten, který se nachází na konci řetězu,tedy konečný kupující, obvykle občan.

S těmito jevy koresponduje i obchod s penězi, který se spíše podobá lichvě, i když se tento termín, patrně z cudnost, obvykle nepoužívá. Obchod s penězi s nepřiměřenými úroky je hoden zavržení a ti, kteří jej provozují jsou hodni opovržení. Nicméně ani zákonná pravidla je v ČR nijak výrazně neomezují, naopak společnost dovolila vytvořit způsoby jak dlužníka připravit o vše, často jen proto, že nepochopil obratně sestavenou smlouvu. Dokonce i církev svatá jaksi poodstoupila od před časem proklamovaného zařazení těchto finančních čachrů do kategorie smrtelných hříchů.

Co se bude dít s lidmi, kteří byli již připraveni o vše legálními prostředky finančních transakcí a stále nejsou schopni dostát svým závazkům. Kam se převrátí moderní společnost? Někam do časů popisovaných v Dickensových románech a lidé budou zavíráni do vězení pro dlužníky? Nebo budou prodáni do otroctví a svůj závazek si budou muset odpracovat. Zatím se to děje někde ilegálně, ale kde je jistota, že tento princip nebude legalizován a nevzniknou soudy, které budou lidem nařizovat jak dlouho a jakou formou budou muset pro své pány pracovat! Nevracíme se nějak příliš daleko? A co zadlužené státy? Byly vymyšleny různé agentury, které se zabývají ohodnocováním zadlužených zemí v jejich schopnosti dostát svým dluhům. Bývá to podloženo potenciálem té které země a příslušné zařazení má vliv na úrokovou sazbu pro další dluhy.

V současné době je tak zvaná dluhová past na přetřesu v EU. Co by ale nastalo, kdyby se zadlužené země rozhodly a po vzoru feldkuráta Katze sdělily svým věřitelům:"pan feldkurát vám nic nedá"! To by banky provedly exekuci a daly příslušný stát do dražby nebo do klatby? Nebo mu vyhlásily válku? Myslím, že by se nestalo vůbec nic. Nebo přeci? Možná něco pro lidstvo velmi užitečné. Začalo by se opět žít v pravdě!

Závěr této pasáže zní: Dříve cena zboží mnohem více odpovídala jeho hodnotě než dnes.

Můj další pohled se vrací k odměňování za práci. Jak vypadalo to co se dnes nazývá rovnostářstvím a nivelizací? Skutečně, mezi hierarchií pracovníků byly poměrně nevelké rozdíly. Tak třeba dělník, vyučený, s delší praxí měl při časové mzdě skládající se z pevné a phyblivé složky nějakou celkovou odměnu. Pohyblivá složka byla za splnění určitých plánovaných úkolů, V těch časech se velmi dbalo, aby ji dělník vždy dostal. Byla tedy spíše formalitou. Mistr,tedy přimý nadřízený dělníků měl o něco vyšší plat asi tak o 20%. Ovšem jeho premie byly už mnohem více ohroženy než premie dělníka. V pořadí další vedoucí měl plat vyšší zase o nějakých 20%, ale v tak zvaných podílech na hospodářských výsledcích se mohl na konci roku těšit na odměnu na příklad ve výši dvou měsíčních platů. Plná výplata byla ovšem značně nejistá. Ředitel podniku mohl mít plat proti dělníkovi cca trojnásobný a opět možnost nějakých přiměřených odměn. Údaje o dělnických mzdách se lišily jen co do odvětví.

V současnosti je v mnoha případech odměna za práci nebo spíše za činnost,neboť často to co někteří lidé dělají není prací, naprosto nesouměřitelná a zejména při pohledu na její společenskou užitnost naprosto nepřiměřena.

Statisícové platy a obrovské odměny pracovníků podniků státních nebo se státní účastí, systém "zlatých padáků", které mají patrně kompenzovat duševní újmu zkrachovalých manažerů, je cosi normálním rozumem nepochopitelné. Obvykle se to odůvodňuje vysokou odpovědností, pokud vůbec nějak.

Samostatnou kapitolou jsou příjmy sportovců, pokud lze jejich činnost nazývat sportem, politiků, některých herců, zpěváků a advokátů. Nedávno mi přítel ukázal fakturu právníka, který si za dvě hodiny účtoval padesát tisíc. Je to jakýsi koloběh peněz, které jssou snadno a bezpracně získané a posílají se dál a dál. Ovšem jen ve sféře sobě podobných lidiček. Pokud takový sportovec "vydělá" za zápas milion, pochybuji, že bude stejně ochoten podobnou částku vydat třeba za opavu něčeho.

Závěr zní: V současném systému se vytrácí přiměřenost odměny ke společenské užitnosti práce. V minulém odměna tvořila jen malou složku nákladů.

Minulému společenskému systému se vytýkala nízká produktivita práce. Tato výtka byla a je pravdivá. Byla způsobena mnoha faktory. Například: I tehdy když ve výrobě byla použita úkolová mzda si dělníci velmi pečlivě hlídali, aby nepřekračovali přiliš normu. Vedoucí pracovníci si nedovolovali tvrdě vynucovat vysoký pracovní výkon. Byly případy, že mimořádně vysoké pracovní výkony se vytvářely uměle, za účelem propagandy! Práci komplikovaly časté zásobovací potíže.

V současných podnicích zejména se zahraničním vlastníkem se používají popoháněcí metody, které by v minulosti byly nemyslitelné. Závěr zní: Využití pracovní doby bylo nízké,což spolu s dalšími faktory ovlivňovalo produktivitu práce.

Po všech vyjmenovaných okolnostech hledáme odpověď na tyto otázky:

Jak je možné, že v takové mizerii stát neměl žádný dluh,spíše hospodařil s přebytkem?

Jak je možné, že byla financována řada nesmírně náročných investičních akcí včetně změny zaostalého Slovenska?

Jak je možné, že stát finančně dokázal "uživit" velkou armádu,včetně mohutného letectva a tankového vojska?

Jak je možné, že stát zabezpečil dobrou zdravotní péči zdarma, vzdělání včetně pomůcek a učebnic zdarma?

Jak je možné, že stát pomáhal řadě rozvojových zemí, aniž byly tyto pomoci splaceny?

Jak je možné, že všichni lidé byli zaměstnání, tedy brali mzdu, že nebyli bezdomovci a žebráci?

Jak je možné, že se zcela změnily vesnice, byla v nich vystavěna řada rodinných domů, byť za mohutné svépomoci a řada zemědělských staveb?

Určitě by se našla řada možných otázek, ale podívejme se spíše po příčinách tohoto ekonomického "zázraku". Podle mne je v tom, že efekt ze všech státem obhospodařovaných podniků a svým způsobem i z podniků družstevních zůstával v zemi. Nemizel kamsi do ztracena různých nadnarodních korporací a do daňových rájů. Nerozplýval se do obrovitých a nepřiměřených příjmů určitých skupin lidí, ale sloužil všem.

Po převratu se razilo heslo, že jen soukromý podnikatel dokáže úspěšně podnikat. Vlády prodaly a ještě hodlají prodat dlouhou řadu podniků, které obratem vykázaly zisk a zanedlouho se kupujícímu zaplatily. Řada podniků, které byly prodány do soukromých rukou byla ale rokradena nebo zkrachovala z důvodu nezkušeného nebo cíleně zločinného řízení. Je pravda, že některé podniky se díky silné kapitálové podpoře rozvinuly. Zde se obvykle uvádí Škoda auto.

Bohužel vlivem amaterizmu, diletantizmu a mnohdy ze zlého úmyslu ztratila naše země řadu zahraničních trhů,které se pokoušíme po dvaceti letech znovu obnovit. Do cizích rukou se dostala i řada komunálních podniků, které by v odpovědných rukou mohly dodávat zisk do svých obcí.

Závěr zní: popírám, že by podniky ve vlastnictví státu nemohly dobře prosperovat. Konečně ani nadnárodní či jiné cizí organizace nejsou přímo řízeny majiteli. Najímají si schopné manažery. Schopné manažery jsme měli i v minulosti, jen byli omezeni některými limity systemu. Jsem si jist, že i dnes by bylo možné takové lidi najít. Přiměřeně je zaplatit a zajistit, aby zisk takto vytvořený zůstal doma. Stát by pak nežil pouze z daní tvrdě ždímaných z občanů a jen velmi diskretně z velkých podniků a bank. Občané by si opět uvědomovali, že pracují li pro stát pracují tak i pro sebe. Ministři by pak nemuseli vést trapné diskuse ve sdělovacích prostředcích a přesvědčovat občany, že jen zbídačováním sebe sama je společnost schopna přežít a že toto vše provádějí v zájmu příštích generací.

Vytisknout