Jan Palach a Všetaty -- očima těch, kteří ho znali a byli u toho

18. 1. 2012 / Tomáš Koloc

Tím, že mě (který pocházím z rodiny, která nebyla nijak věhlasná) osud nechal vyrůst v blízkosti řady lidí, kteří už byli nebo se později stali známými, udělal ze mě tak trochu Forresta Gumpa. Když mi bylo přes rok (v roce 1979), našel si můj otec, povoláním zubní lékař, práci s bytem ve Všetatech u Mělníka, kde jsme bydleli až do roku 1990. To, že jsem strávil své dětství ve stejné vesnici jako o deset let dřív zemřelý Jan Palach, v blízkosti lidí, kteří s ním žili, pro mě později byla jedinečná příležitost vydat se po stopách jeho života. O Janu Palachovi toho bylo napsáno už mnoho. Já bych chtěl svůj příběh, sestavený z vyprávění pamětníků začít rozborem slov Palach a Všetaty, který je až mrazivě symbolický. Palach je druh rákosu, který naši předkové používali na rozdělání ohně, vlastní jméno Všetaty znamená ve staré místopisné češtině obec, kde jsou všude lapkové...

Třídní učitelka Jana Palacha byla v roce 1984, kdy jsem nastupoval na všetatskou základní školu, její ředitelkou. Přítel mého otce, normalizační spisovatel Miroslav Slach (autor biografických knih o Goethovi a Ovidiovi Dostavník do Výmaru a Já, básník Naso) byl v Palachově době ředitelem školy a později (v době Palachových studentských let) jeho otcovským přítelem. V první třídě naši třídní učitelku na několik týdnů také vystřídal pan učitel Brůžek, který paní Palachovou během cesty vlakem do práce upozornil na článek v novinách, v němž stálo, že její syn se upálil. Otcové mých spolužáků byli Palachovými spolužáky, s JP jsme měli i společnou učitelku v mateřské škole. Znal jsem také člověka, který Palachovo sebeupálení viděl na vlastní oči; herce Václava Kotvu, s nímž jsem dělal rozhovor, který byl před lety zveřejněn v BL. Z pozdějších rozmluv s těmito všemi jsem si udělal obrázek o osobnosti studenta, jehož smrt spustila první protesty roku 1989 a napomohla pozdější Listopadové revoluci 1989.

Často se mylně píše, že Jan Palach se narodil ve Všetatech, což není pravda; narodil se 11. srpna 1948 v pražské porodnici. Jeho otec byl všetatský cukrář (vzpomínám si, že jsem v 80. letech občas chodil nakoupit do obchodu se smíšeným zbožím v Čečelické ulici v těsné blízkosti bývalého domu Palachových, který musel být buď zadaptován z bývalé Palachovy cukrárny, nebo byl ve vedlejším vchodě) a Janovu matku si vzal na začátku Protektorátu. Matka Libuše pocházela ze starého selského rodu Kostomlatských, který byl ještě před tolerančním patentem známý jako evangelický a o kterém se tradovalo, že je původně židovský. V době Janova dětství už otcova cukrárna neexistovala a otec dojížděl pracovat do mělnické pekárny (během své poslední návštěvy Všetat jsme ale s kamarády na hlavní třídě T. G. Masaryka objevili novou cukrárnu, která se ukázala jako jedna z nejlepších jakou znám -- tradice všetatského Palachova cukrářství tedy přetrvala). Otec JP byl typický český vesnický písmák, ve své domácí knihovně soustředil všechny nejpodstatnější knihy, především z české historie. Lásku k ní s velkým zaujetím předával svým synům. Ač byl katolík, jeho nejoblíbenější etapou v české historii bylo husitství. To přejal zvláště mladší syn Jan (syn Jiří byl o sedm let starší), o němž se tradovalo, že když na něj otec volal, přišel, až když se zavolalo: "Jene Huse, nebo Jene Žižko!" Bylo to živé dítě, o které se v útlém dětství staral většinou dědeček, který s jeho hyperaktivitou nakládal po svém: přivazoval si ho na špagát jako kozu (v té souvislosti mě napadá výrok, který spálený JP pronesl v nemocnici ke své matce: "K životu potřebujeme prostor..."). Jan Palach se v dětství vyznačoval obrovskou vůlí, pomocí níž řešil všechny životní výzvy. Hrál fotbal, který mu nešel; trénoval tedy tak dlouho, až dosáhl výsledků. Stejně to bylo s jeho "nejbolavějším" školním předmětem, ruštinou. Měl vypjatý smysl pro spravedlnost a rovnost. V dětství se seznámil s postiženou dcerou přátel svých rodičů Helenou Zahradníkovou, k níž měl celoživotní ochranitelský vztah, který vyvrcholil jejich pozdějším studentským setkáním na vysoké škole v Praze.

Nejsem si jist, jaká byla atmosféra Všetat v 50. a 60. letech, kdy v nich žil Palach, v 80. letech, kdy jsem tu vyrůstal já, šlo ale o naprosto materialistickou vesnici, v níž většina obyvatel byla zaměstnána v místním JZD (které se -- ačkoli odtud pocházela světoznámá odrůda cibule všetatky -- po Palachově smrti nesmělo jmenovat JZD Všetaty a jmenovalo se po vedlejší vesnici JZD Dřísy se sídlem ve Všetatech) a jejich alfou a omegou byl aktuální kurz družstevní jednotky, a prase, které téměř každou sobotu viselo před některým z domů hlavou dolů. Tato špekatá atmosféra byla přerušena jen na Prvního máje, kdy na tribuně mluvíval tlustý hrdina od Dukly, který se pokud se dobře pamatuji, jmenoval soudruh Ščurok. Když jsem později četl Škvoreckého Zbabělce, naprosto plasticky jsem si představoval, že se odehrávají u nás.

Z vlastní zkušenosti mohu dovozovat, že když Jan Palach po smrti otce (kterou nesl velice těžce) ze Všetat "vyletěl", nejprve na mělnické gymnázium a pak na VŠE a FF UK do Prahy, musel mít pocit, že se osvobodil z klece. Tomu by napovídal i fakt, že okamžitě využil i všech příležitostí, aby se dostal do světa; během svých prvních studentských prázdnin se v rámci studentské výměny podíval do sovětské Střední Asie, a pak opakovaně do Ruska. Je známo, že když během své první brigády v SSSR zjistil, že sovětští studenti mají na brigádě horší pracovní podmínky, než jejich evropští druzi, zorganizoval stávku, která nakonec donutila vedení zavést rovnoprávnost. Přesto byl svým všetatským okolím považován za tichého blázna; od mladého muže, který studuje v Praze, se neočekávalo, že bude chodit po obrubnících a přitom si zpívat, nosit stále svoji peněženku z dětství a občas utratit své studentské úspory a příjmy z kondic (učíval angličtinu) za oběd a číšku vína v restauraci (což všechno JP podle svědků dělával). Za své chlapecké vize co všechno dokáže, až bude doktorem filosofie, si od svého strýce (matčina bratra, který zemřel bezprostředně před Palachovým sebeupálením) vysloužil přezdívku Doktor Kecal...

Z posledního studentského zájezdu do Ruska, prázdniny před vytouženým nástupem na filosofickou fakultu, na niž se konečně dostal (hlásil se na obor historie-politická ekonomie) se Jan Palach vrátil den před invazí. Jeho maminka na to zareagovala po svém; zamkla dvacetiletého studenta doma. On však vylezl oknem a v horečce z toho, že kolem něj pochodují dějiny, se stopem dostal do Prahy. Vrátil se až v noci a litoval jen toho, že si sebou v rozčilení nevzal fotoaparát. Na podzim potom odjel na další brigádu -- na sběr vína do Francie. Libuše Palachová prý byla šťastná, že se jí syn -- v době, kdy tisíce mladých Čechů a Slováků v západním zahraničí zůstávali -- vrátil.

Po jeho návratu se z opilosti pocitem celonárodní solidarity stala kocovina postupující normalizace, která se nedala přehlušit ani vytouženým studiem (jedním z Palachových profesorů byl například Milan Machovec). Tehdy se Jan Palach vypravil za ředitelem základní školy ve Všetatech dr. Miroslavem Slachem, po jehož vzoru se chtěl stát doktorem filosofie a ke kterému přistupoval jako k nástupci svého otce. Žádal od něj radu staršího, jak ve stávající situaci dál postupovat. Obezřetná rada padesátiletého doktora Slacha zněla: "Strana a vláda si s tím poradí." Myslím, že v tom okamžiku dvacetiletý Palach ztratil velkou část své důvěry v autority. Je pravda, že mezi jeho výstřižky se našel článek o mnichovi, který se upálil na protest proti vietnamské válce. Na druhou stranu ještě těsně před smrtí vybíral se svou matkou nový klobouk a domluvili se, že jej definitivně vyberou v týdnu, kdy se upálil. Podle profilu, který mi nastínili lidé, kteří JP znali, jsem přesvědčen, že žádná skupina neexistovala, šlo jen o taktický tah samotářského martyra, který se také dá vyložit touhou po větší pospolitosti v beznadějné době. Někteří kolemjdoucí si prý mysleli, že jde o natáčení válečného filmu...

Na zprávu o tom, že její syn se upálil, byla Libuše Palachová upozorněna ve vlaku ze Všetat do Neratovic, kde pracovala jako prodavačka v nádražním kiosku. Musela být hospitalizována a do smrti (ze Všetat brzy odešla a zemřela v roce 1980) byla v péči psychiatrů.

Ačkoli personál Kliniky popálenin se snažil dodávat upálenému optimismus zprávami o tom, kdo všechno oceňuje jeho čin (bylo mu sděleno například kladné stanovisko papeže), myslím, že jeho poslední tři dny musely být především velkým utrpením duše, která věděla, že ztratila vše, co měla; domov, matku, studium, budoucí partnerství, s nímž dosud neměl žádné zkušenosti -- zatímco ke kýžené revoluci ani k žádným masovým protestům nedošlo. Prvním k životu nezbytným orgánem, který Janu Palachovi nakonec vypověděl službu, byly dýchací cesty. Poté, co se zapálil, totiž vdechl část plamene.

Jeho ošetřující lékařkou, která s ním byla v okamžicích jeho smrti, byla spisovatelka a překladatelka Jaroslava Moserová (1930 -- 2006). Napsala o tom divadelní hru Dopis do Wollongongu.

Ačkoli jsem vyrostl ve Všetatech, tak jako většina mých spolužáků jsem se o existenci Jana Palacha (po kterém byla v Západní Evropě pojmenovaná náměstí) dozvěděl až v páté třídě základní školy, v lednu 1989, kdy naše vesnice už několik týdnů prožívala manévry. Náměstí bylo zaplněno zahraničními televizními štáby. Od členů toho rakouského, kteří uměli česky, jsme loudili žvýkačky, francouzský štáb nás natočil jak soutěžíme o vědomostech o Sovětském svazu -- jako kulisu k rozhovoru s ředitelkou naší školy, která se západní televizi zpovídala z oddanosti režimu (v té době už ředitelkou nebyla Palachova třídní, která byla vystřídána uvědomělejší soudružkou). V den D, před 23 lety, jsme byli puštěni domů krátce po začátku vyučování. Naše třída tehdy měla přírodopis, který učil školní politruk, jenž nám v nutnosti nastínil historii bývalého žáka naší školy, kterému západní centrály namluvily, že v jeho případě půjde tzv. "studený oheň, který nepálí", a tím ho zneužily. Dnes se bude do naší vesnice, na urnový háj, kde leží ostatky upáleného, chtít vetřít řada nepřátel našeho zřízení, díky čemuž má Veřejná bezpečnost v obci pohotovost (v tu chvíli jsem pochopil, proč mě otec každou sobotu bere na procházku do urnového háje, kde vždy na chvíli v tichosti postojí před cizím neoznačeným hrobem). Proto máme jít hned domů a až do zítřka nevycházet ven. Náš dům byl v poslední ulici na té konci vesnice, která ležela směrem k urnovému háji. Když jsem došel domů, zjistil jsem, že silnice vedoucí ke hřbitovu je překopaná a před výkopem (za nímž v poli vedla dobře viditelná silnice) stojí nelogická značka "Slepá ulice". V poli jsem viděl postavy lidí a esenbáků, kteří je honí...

Celé mé dětství bylo tradicí, že pohřební průvody došly jen na konec obce, který byl těsně před naším domem, a zase se vrátily, zatímco vůz se dal sám do pohybu a odvezl mrtvého na hřbitov, kde ho pohřbili. Když jsem pak viděl, že jinde mrtvého doprovázejí až ke hrobu, přišlo mi to divné. Teprve později jsem pochopil, že průvody vedoucí na hřbitov (vyjma každoroční oficiálně organizované tryzny za rudoarmějce 9. května) byly v naší vesnici zakázané, aby nedocházelo ke stejným demonstracím, jaké znal režim od Palachova hrobu na pražských Olšanech (proto dal mrtvého v roce 1973 spálit a až po roce Libuši Palachové povolil, aby syna pohřbila ve Všetatech).

Leden 1990 se ve Všetatech odehrával ve zcela opačném gardu; tím jediným, co bylo stejné, byly zahraniční televize. Palacha přijel mimo jiné uctít i velký ctitel Pražského jara 1968, francouzský herec Yves Montand, který byl hlavním představitelem filmu o Slánského procesu Doznání podle předlohy Artura Londona (já osobně jsem ho ale znal spíš z filmu Pošetilost mocných, kde tvoří dvojici s Louisem de Funésem).

V červnu téhož roku jsme se (téměř současně s ostatky JP) ze Všetat s rodiči odstěhovali. Občas se tam ale vracím. Loni v září jsem tam byl se svými kamarády, kteří uviděli Všetaty přesně takové, jak jsem jim je líčil. Plastiky z urnového háje (jedna z nich obsahovala posmrtnou masku vytvořenou Olbramem Zoubkem, který byl za normalizace vyhozen z naší školy, když jí své dílo nabízel), někdo postupně rozkradl na barevné kovy -- a ohledně stavu Palachova rodného domu jsem pořídil aktuální fotoreportáž.

Vytisknout