Nezávisle závislé sny

17. 1. 2012 / Štěpán Kotrba

Všichni vyzývají k něčemu a přitom jim jaksi nedochází, že jsou tomu skutečnému nepříteli, kterým je pravice i současné strany vládního establishmentu, jaksi k smíchu. Jsou k smíchu, protože si neuvědomují, že v takových výzvách se odehrává - z hlediska vládnoucích tříd -- to nejdůležitější -- upouští se pára nespokojenosti, identifikují a houfují se nejvzpurnější ovce a jinak jde vše pořád ve starých kolejích. Prostě zanadávali si a -- večer či zítra -- se vrátí zase domů, protože mají rodiny, musí uvařit večeři a uspat děti... A další den jít do práce. Riskovat dráhu nezaměstaneného profesionálního demonstrátora může málokdo. Pouze ten, který demonstruje a má to zaplaceno.

Všichni ti revolucionáři mají plnou pusu revoluce 99% a občanské společnosti, ale vůbec jim nedochází, jak by takový přerod, o kterém sní, chtěli udělat. Vezmou klacky do ruky? K tomu také někdo vyzývá. A vyženou politiky? A co bude potom, až se to stane... ?

To už neví -- prý horizontální struktura. Sen všech anarchistů. Prostě chtějí změnit politiku a zůstat mimo politiku a přitom zůstat v bláhové naději, že političtí šíbři ji budou pod jejich tlakem dělat lépe? Dává to vůbec smysl? Vzpomeňme si: Kairos 98, Impuls 99, Děkujeme, odejděte! Inventura demokracie. Dejte nám dárek ke dvacetinám. Dřevíčská výzva. Mobilizační výzva ODS. Výzva na obranu knih. Velká Výzva Hnutí Duha, Semilská výzva, Vyměňte politiky. Šumavská výzva. Pankrácká výzva protikorupčních organizací. Výzva ANO 2011. Výzva NEO 2011. Výzva k zodpovědnosti 2011. Jarní výzva studentů všem politikům. Svatováclavská výzva katolickým biskupům. Semilská výzva. Holešovská výzva, Brněnská výzva. Kodaňská výzva. Jablonecká výzva. Orelská výzva. Prčická výzva...

Jděte všichni do Prčic.

Scénář pochodu do Prčic

Nechť si všichni aktivisté zkusí odpovědět na jednoduchou otázku. Co budou dělat, když se vyhlásí na letošní podzim předčasné volby? Co kdyby jim někdo vyhověl a takové volby vyhlásil? Bylo by to totiž -- z hlediska zkušených politiků - vůbec to nejlepší řešení, jak se zbavit všech těchto iniciativ....

Koho by totiž ti občané (také i ovčané), o nichž iniciativy mluví a o nichž si myslí, že jsou jejich zastánci, že umí formulovat právě jejich zájmy, ti lidé práce, zaměstnanci apod., koho by asi tak volili? Řečníky iniciativ se sametovými hlasy nebo už ochraptělé stávající politické strany? Samozřejmě, že stávající politické strany, anebo by vůbec nešli volit... Veverek už bylo přece dosti. Stávajících politických stran je také dosti.

Doktoři za uzdravení společnosti, Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst, Agrární strana, Akce za skutečnou demokracii, Česká strana národně sociální, Česká strana národně socialistická, Národně demokratická strana, Národní strana, Národní prosperita, Národní sjednocení, Český politický střed, Demokratická strana zelených, Humanistická strana, Komunistická strana Československa - Československá strana práce, Komunistická strana Československa (bez té práce), Národně bolševická strana Československa, Liga spořádaných lidí, Nová antikapitalistická levice, Nezávislí starostové, Nezávislí demokraté, Právo a Spravedlnost, Politika tradičních hodnot, Strana demokratické obnovy, Strana svobodných demokratů, Strana demokratického socialismu, Strana důstojného života, Strana občanské sebeobrany, Strana pro otevřenou společnost, Strana práce, Strana Svobody, Strana Zdraví Sportu Prosperity, Všeobecná občanská strana, Vlastenecká strana, Občanská federální demokracie Viktora Koženého, Klíčové hnutí, Nespokojení občané, Občanské demokratické hnutí, Svobodná občanská samospráva, Unie pro sport a zdraví... A to je jen výběr již existujících politických subjektů, o kterých jste nejspíš vůbec nikdy neslyšeli.

Masa a moc

To, co dnes hlásají roztroušené iniciativy, je staré pojetí nepolitické politiky, které je zcela spolehlivě předurčeno k porážce v jakýchkoli volbách... "Staré pojetí" předpokládá ANGAŽOVANOST MAS. Ale masy se neangažují. A až jednou vyjdou na ulici, stane se tak zcela jistě v křeči a dav nejsou občané. Dav je masa jedinců. Primitivní a ničící. Žádný samet.

Copak nevidíte, jak dopadlo za rok "jaro arabských národů"? Kde jsou pohrobci Američany řízených postsovětských "barevných revolucí"? Myslíte si, že všichni lidé na káhirském náměstí Tahrír chtěli, aby se moci chopili z 80% islamisté? Ti ovšem, na rozdíl od nich, byli organizováni... A mají moc. Reálnou moc. Kde jsou zástupci egyptských revolucionářů dnes? Nikdo o nich neví, nikdo je nenominoval do voleb. Kde je režisér počátečního divadla -- ředitel marketingu společnosti Google pro Blízký východ a severní Afriku Wael Ghonim? U bazénu své vily v Dubaji. "Revoluce 2.0" se nekoná nikde, i když Ghonim ohlásil vítězství: "Byla to internetová revoluce," řekl vzápětí po skončení "Revoluce 1.0", která smetla Mubaraka. Někteří pozorovatelé se stále domnívají, že nadšení davů pokračuje. Omyl, to už je jen marketing. Bublina. Politika má určité zákonitosti a ty platí nezávisle na tom, zda jsme v Evropě či jinde...

Mají v tom vůbec iniciativy jasno? Myslí si, že budou vybírat ze svého středu "ty nejlepší" a nabízet je na kandidátky politických stran? A ty strany je přijmou s otevřenou náručí? Nebo si myslí, že budou vybírat mezi těmi, kteří budou na kandidátkách jednotlivých stran a říkat -- toho podporujeme a toho nepodporujeme (a voliči nebudou volit stranické lídry, ale neznámé obličeje z davu na chvostu kandidátek?) Nebo si snad ještě myslí, že až případně takového kandidáta zvolí, on se jim bude chodit zpovídat? Nebude se raději řídit vedením své strany? Nebo dokonce budou aktivisté iniciativ říkat, že podporují tu či onu stranu? Budou to Bártovy Věci veřejné, liberální sociální demokracie, senilnějící komunisté, Babišovo poctivé Ano, promazané řepkovým olejem, Paroubkův národovecký LEV 21, placený bůhvíodkud, Zemanovi důchodci, placení moldavským vínem, Bobošíkové protievropská Suverenita, živená z pivních sklenic... nebo kdo vlastně? A pak ta strana bude s nimi své kroky konzultovat a oni budou o ní rozhodovat?

Partajní demokracie

Iniciativy, pokud chtějí být považovány z skutečného partnera a vážného hráče na politické scéně, musí respektovat jedno -- dokud nebudou politickou stranou, nemohou se vměšovat do politiky a do voleb. Protože je to nepoctivé vůči lidem. A pokud se nepřemění v politické hnutí či stranu, jsou všechny jejich výzvy jen štěkáním na Měsíc, hezkým slohovým cvičením, nadějemi oblbujícím naivní, nevinné a politiky neznalé -- ale ničím jiným.

Co chcete lidem nabídnout, když nejste na kandidátce? Morální prst, vztyčený po masarykovsku až k nebesům bez ohledu na směr větru? Dav, házící dlažební kostky do oken radnice či mávající na povel fanglemi? Kamenování cikánů? Defenestraci vlády, zapálenou Strakovku a pouliční válku s policejními těžkooděnci?

Prvním testem síly iniciativ musí být již senátní volby -- najít si dostatečně "morálně silného" a "nezávislého" kandidáta a všemožně ho podpořit... A pak... přijmout volbu lidu.

Zpětné zrcátko na obzoru

Iniciativy si zřejmě myslí, že jim moc spadne do klína bez boje jako kdysi Chartě 77. A myslí si, že jim někdo dá nekonečně času na to, aby pořád jen diskutovali a mlátili stále stejnou morálně vztyčenou slámu. Na to dnes už není čas. Je třeba jednat - organizovat se. A to hned. Revoluce nečeká....

Pokud všechny ty výzvy iniciativy myslí vážně, pak musí do konce ledna založit přípravný výbor, sjednotit se a nejpozději do konce února musí tento výbor mít zaregistrováno politické hnutí či stranu. Teprve pak se stávají něčím jiným, než pouhým diskusním klubem. Musí umět vyjednávat koalice stejně postižených. Uzavírat programová spojenectví a diskutovat o nich uvnitř. Sjednocovat a ne rozdělovat. Omezit na minimum individuální ambice vůdčích samců. Pracovat mimo politiku -- ale přitom politicky působit. Aby za nimi byla vidět konkrétní práce, odvedená ve prospěch druhých a ne jen slibovaná.

Každý organizátor nové strany si musí uvědomit, že politika je drahá. Reklama je drahá. Benzín na objetí republiky je drahý. Auta jsou drahá. Čas desítek vysoce kvalifikovaných lidí je drahý. Telefonování je drahé. Počítače jsou drahé. Pronájem sálů je drahý. Pronájem ozvučení je drahý. Čas těch, kteří se věnují organizaci a administrativě je také drahý. Jeden z prvních argumentů při mediální likvidaci strany nebohatých lidí (a to jsou na té dosud neparlamentní, romantické levici skoro všichni), je hledání zdroje jejich financování a spekulace o tom "kdo je platí"... Řešením je romantické samofinancování vlastními členy a transparentní účty. Církev tomu říkala desátek. Prostě deset procent všech, i těch nejmenších příjmů a důchodů. To je demokracie zdola. Stejně vždy přijde někdo, kdo dá víc...

Altruismus Matky Terezy

Aktivisté a všichni, kteří se chtějí politicky angažovat, tak musí činit od samého počátku altruisticky bez časově ohraničeného rámce vítězství. Nesmí to být investice do vlastní budoucí pozice, ale dar ve prospěch těch, které neznáte. Ve prospěch oněch 99%. Věnovat úsilí, čas a peníze, někdy i kus zdraví myšlence namísto vlastního prospěchu, to chce celého člověka... Politika. Svatého.

Aktivisté musí být připraveni již na letošní předčasné volby -- úkol dne. Všechno ostatní nemá smysl, pokud není odhodlání již na podzim vstoupit do voleb. S jasnou, předem vydiskutovanou vizí, propracovaným a odborně oponovaným programem, ze kterého lze v případné předvolební či povolební koalici jakkoliv slevovat. S předem ujasněným taktickým plánem, z čeho slevit a z čeho už ne. S ujasněním pravděpodobných koaličních partnerů (včetně těch doteď nenáviděných mainstreamových politických subjektů -- velkých stran). S ujasněním si vztahu k jejich prioritám i osobám v jejich čele, protože povolební matematika zcela určitě umožní silnějším koalici se slabými neuzavřít. Vybírat si budou silní -- vítězové voleb, ne ti, kteří prošli s odřenými zády přes magickou hranici 5%, aby optimisticky se zaštiťovali mandátem 99%.

Pochopí ti věční kavárenští diskutéři, že je už nutno jednat? Jednat POLITICKY?

Poznámka na konec:

Za svůj skoro padesátiletý život jsem velmi zblízka zažil dva pokusy o naivní revoluci a jeden úspěšný státní převrat. První naivní revoluce měla americké scénáristy na telefonu a rozesmátý obličejíček ve znaku. OF 89. Havel Na Hrad! Zpátky do Evropy! Nejsme jako Oni. Namísto demokracie zdola a nepolitické politiky ale vznikl státní převrat, který s ideály lidmi naplněné Letné neměl nic společného.

Druhý naivní pokus o revoluci se konal v zimě 2000 pod záminkou boje za demokracii v České televizi. I když na Václavském náměstí bylo zima, setkal se zde dav 150000 lidí. A sociálně demokratický politik Špidla se před nimi klepal jak ratlík. Rebelie skončila ze stejně nejasného důvodu, z jakého začala. Ministr vnitra Gross zjistil, že nedělat nic je nejlepší. Tanky na Kavčí hory nepřijely. Revoluce nedostala morální podporu. Televize nakonec odepsala škody ve výši 14 milionů, které způsobili její rebelující zaměstnanci, několik let si lízala rány znechucení z redaktory ukradené obrazovky a pak všichni zapomněli.

Prakticky nikoho ředitelé kvůli rebelii a porušení kodexu nevyhodili. Jen poslankyně Táňa Fischerová, která moderuje jednou ročně televizně charitativní akce a která stála pod pódiem s rozzářenýma očima vedle dalších politiků, založila jinak nečinné Klíčové hnutí a chtěla by cinkat klíči znovu. Prozatím nedostala příležitost. O ochranu demokracie tehdy nešlo. O veliký balík peněz ale ano.

O ještě větší balík šlo v roce 1989.

Vytisknout