Rusko se soustřeďuje - problémy, na které musíme odpovědět

19. 1. 2012 / Vladimír Vladimirovič Putin

Opakujícím se problémem v historii Ruska je snaha části jeho elit provést skok kupředu, k revoluci, na místo postupného vývoje. Přitom nejen ruské zkušenosti, ale i světové zkušenosti ukazují zhoubnost historických skoků – útěk dopředu a ničení bez vytváření něčeho nového.

Proti tomu je další zcela protichůdná tendence – tendence ke stagnaci, závislosti, konkurenceneschopnosti elit a vysoká míra korupce. A při každé vhodné příležitosti se „revolucionáři“ před našima očima mění na „samolibé pány“, kteří se brání jakékoliv změně a žárlivě střeží své postavení a privilegia. Nebo probíhá přesně opačný proces – „pánové“ se stávají „revolucionáři“.

Proto se krátkozraká politika omezuje jen na aktuální otázky udržení moci nebo přerozdělení moci a majetku.

Taková situace tradičně vznikala na základě slabé veřejné kontroly politiků i zaostalosti občanské společnosti v Rusku. Situace se postupně mění, ale stále je to velmi pomalé.

Nemůžeme být skutečnou demokracií, aniž by taková politika byla přijata většinou populace a odrážela by zájmy většiny. Ano, je možná na krátkou dobu zaujmout velkou část společnosti hesly, obrazy krásné budoucnosti, ale pokud lidé uvidí sami sebe v budoucnosti – pak se trvale odvrátí od politiky a od společenských problémů. To se už stalo mnohokrát v naší historii.

V současné době se hovoří o různých formách obnovení politického procesu. Ale co je navrženo, aby se projednávalo? O tom, jak uspořádat moc? Předat ji „nejlepším lidem“? A pak, co pak? Co budeme dělat?

Obávám se, že u nás se prakticky nevedou žádné diskuse o tom, co by se mělo dělat po volbách. Podle mého názoru, to neodpovídá ani zájmům země, ani kvalitě rozvoje naší společnosti, úrovni jejího vzdělání i zodpovědnosti.

Myslím, že by ruští občané měli mít možnost diskutovat nejen o výhodách a nedostatcích politiků, což samo o sobě je dobré, ale také o obsahu politiky, o programech, které mají v úmyslu provést určité politické osobnosti. O výzvách a úkolech, na které by měly být zaměřeny tyto programy. Jak můžeme zlepšit náš život, aby se společenský řád stal spravedlivější. Jakému směru hospodářského a sociálního rozvoje se dá přednost.

Potřebujeme široce pojatý dialog – o budoucnosti, o prioritách, o dlouhodobé volbě, národním rozvoji a národních perspektivách. Tento článek – je pozvánkou k takovému dialogu.

Kde jsme a kam směřujeme

Rusko dnes podle základních parametrů ekonomického a sociálního rozvoje již překonalo hluboký propad, který následoval po zhroucení totalitního modelu socialismu a zhroucení Sovětského svazu. I přes krizi z let 2008 – 2009, která „odečítá“ z našeho úsilí celé dva roky, jsme dosáhli a překonali ukazatele nejlepších let SSSR. Například délka života v Rusku je delší než v Sovětském svazu v letech 1990 – 1991.

Rozvoj ekonomiky – a to jsou především lidé, jejich práce, jejich příjmy, jejich možnosti. Ve srovnání s devadesátými lety chudoba dnes klesla více než 2,5 krát. Téměř zmizely „zóny stagnující chudoby“, když ve velkých městech schopní a aktivní lidé nemohli najít práci, nebo když jim po měsíce nevypláceli mzdu.

Podle nezávislých studií, reálné příjmy čtyř z pěti Rusů převyšují úroveň roku 1989 – „vrcholu“ rozvoje Sovětského svazu, po němž začal pád a prohlubovala se nerovnováha celého společensko-ekonomického organismu země. Více než 80% ruských rodin dnes má vyšší spotřebu, než byla průměrná úroveň spotřeby sovětské rodiny. Vybavenost domácími spotřebiči vzrostla o polovinu – na úroveň vyspělých zemí. Každý druhý rodina má auto – zvýšení třikrát. Výrazně se zlepšily a životní podmínky. Nejen statisticky průměrný občan Ruska, ale i naši senioři dnes spotřebovávají více základních potravin než v roce 1990.

A co je nejdůležitější – v Rusku se za posledních 10 let zformovala významná vrstva lidí, kteří na Západě patří do střední třídy. Jsou to lidé s příjmy, které umožňují dostatečně široký výběr – co utratit nebo uložit, co koupit a jak relaxovat. Mohou si vybrat práci, která se jim líbí, a mají nějaké úspory.

A konečně, střední třída – to jsou lidé, kteří si mohou vybrat politiku. Mají zpravidla takovou úroveň vzdělání, že jim umožňuje uvědoměle si vybírat kandidáty a nejen podle „hlasu svého srdce.“ Stručně řečeno, střední vrstvy začaly reálně formulovat své potřeby v různých směrech.

V roce 1998 představovala střední třída 5 až 10% populace – méně než na konci Sovětského svazu. Nyní střední třída, podle různých odhadů, představuje 20 až 30 % populace. Jsou to lidé, jejichž příjmy jsou vyšší než trojnásobek průměrného výdělku v roce 1990.

Střední třída by měla i nadále růst. Stát se většinou v naší společnosti. Doplňovaná těmi, kteří formuje naši zemi – lékaři, učitelé, inženýři, kvalifikovaní pracovníci.

Hlavní naděje Ruska – to je vysoce vzdělaná populace, a zejména naše mládež. To je přesně tak – i přes všechny známé problémy a stížnosti na kvalitu našeho vzdělávacího systému.

Mezi našimi občany ve věku 25 – 35 má vysokoškolské vzdělání 57% – s výjimkou Ruska je tomu tak pouze ve třech zemích: Japonsko, Jižní Korea a Kanada. Explozivní růst vzdělávacích potřeb pokračuje – v nastupující generaci (15-25 let), je na místě mluvit o všeobecném vysokoškolském vzdělání – to získá, nebo se snaží získat více než 80% chlapců a dívek.

Vstupujeme do nové sociální reality. „Vzdělanostní revoluce“ zásadně mění obraz ruské společnosti a ruské ekonomiky. I když v současnosti naše ekonomika nepotřebuje tolik zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním – vrátit se zpátky už nelze. Nemohou to být lidé, kteří se budou muset přizpůsobit stávající struktuře ekonomiky a trhu práce – naopak ekonomika musí být jinou, v níž by vysoce vzdělaní občané mohli pro sebe najít slušné uplatnění.

Hlavní úkol Ruska – musíme se naučit používat „vzdělávací drive“ mladé generace, s cílem využít zvýšené nároky střední třídy, a ochotu přijmout zodpovědnost za svůj sociální rozvoj a zajistit hospodářský růst a udržitelný rozvoj země.

Více vzdělaní lidé – to je dlouhověkost, to je nižší úroveň kriminality, antisociálního chování a více racionálního chování. To vše samo o sobě vytváří příznivé prostředí pro naši budoucnost.

Ale to všechno nestačí.

Zvyšování sociální péče v posledním desetiletí bylo především důsledkem chování státu, a to i na úkor obnovení pořádku v distribuci přírodní renty. Příjmy z ropy jsme použili na růst příjmů fyzických osob za účelem vytáhnout miliony lidí z chudoby. A také – abychom měli národní úspory v případě krize a katastrofy. V současné době potenciál „surovinové ekonomiky“ dochází, a hlavně – nemá strategickou perspektivu.

Již v základních programových dokumentech roku 2008, které byly přijaty těsně před krizí, se za hlavní úkol považovala diverzifikace ekonomiky, vytváření nových zdrojů růstu.

Vytvářet novou ekonomiku je nutno pro vzdělané a zodpovědné lidi jak pro podnikatele nebo spotřebitele.

Během příštích 10 let se do ekonomiky nově zařadí 10 – 11 milionů mladých lidí, z nichž 8 – 9 milionů bude mít vysokoškolské vzdělání. V současné době na trhu práce je 5 milionů lidí s vyšším vzděláním, kteří nejsou spokojeni s velikostí své mzdy, ale také s charakterem jejich práce, pociťují nedostatek perspektivy. Další 2 až 3 miliony – jsou specialisté v rozpočtové sféře, kteří si chtějí najít nové zaměstnání. Kromě toho je 10 milionů lidí zaměstnáno v továrnách využívajících archaické, zaostalé technologie. Takové technologie by měly už dávno zmizet – a to nejen proto, že nejsou konkurenceschopné na trhu. Některé z nich jsou prostě nebezpečné pro zdraví zaměstnanců a životní prostředí.

Takže vytvoření 25 milionů nových high-tech, dobře placených pracovních míst pro lidi s vyšším vzděláním – to není jen krásná fráze. Jedná se o naléhavou potřebu, minimální úroveň toho, co je nutno udělat. Na řešení tohoto celostátního úkolu musíme soustředit naši státní politiku, která k tomu dokáže orientovat úsilí podnikatelského sektoru a vytvořit i tomu odpovídající podnikatelské prostředí.

Jsem přesvědčen, že dnešní i budoucí kapacity lidských zdrojů v naší zemi umožňují, abychom usilovali o co nejsilnější pozici v globální ekonomické soutěži.

Budoucí ruská ekonomika by měla odpovídat potřebám společnosti. Měla by zajistit větší příjmy, zajímavější, tvůrčí práce a vytvářet příležitosti pro profesní růst, tvořit sociální výtahy.

Právě to, a nejen čísla o HDP, objemu zlatých rezerv, ratingy mezinárodních agentur a přední místo Ruska mezi největšími ekonomikami bude mít zásadní význam v příštích letech. Především, lidé by měli cítit pozitivní změnu, a to hlavně díky rozšíření vlastních možností.

Ale motorem růstu by měla být a bude iniciativa občanů. Určitě prohrajeme, pokud budeme spoléhat pouze na rozhodnutí úředníků a omezeného počtu velkých investorů a státních firem. Určitě prohrajeme, pokud budeme spoléhat na pasivitu populace.

Takže růst v Rusku v příštím desetiletí je závislý na rozšíření prostoru pro svobodné jednání každého z nás. Sociální péče z rukou někoho, aniž by existovala odpovědnost za svá rozhodnutí – to je v XXI. století prostě nemožné.

Je před námi ještě jedna výzva. Za všeobecnými frázemi o souhlasu s užitečností charity se odkrývá nedostatek důvěry lidí k sobě navzájem, nechuť zapojit se do veřejných záležitostí, a starat se o ostatní, neschopnost povznést se nad soukromé zájmy – to je závažný a chronický neduh v naší společnosti.

V ruské kultuře je dlouhá historická tradice úcty k státu, k veřejným zájmům, k tomu, co tato země potřebuje. Naprostá většina Rusů chce vidět naši zemi velikou a silnou, která si váží hrdinů, kteří položili svůj život za společné dobro. Bohužel, hrdost nebo nelibost vůči státu se zdaleka ne vždy projevuje v běžném, každodenním životě – podílet se na místní samosprávě, být připraven jednat na ochranu zákona, ve skutečné dobročinnosti.

Obvykle to není lhostejnost a sobectví. Ale základní nedůvěra ve vlastní síly, nebo nedůvěra k bližnímu.

Ale i tady se v posledních letech situace začala měnit. Občané se často neomezují pouze na spravedlivé požadavky na orgány státní moci, oni sami se věnují hodně prozaickým, ale také velmi potřebným věcem: terénní úpravy dvorů, péče o invalidní osoby, o lidi v nouzi, organizaci rekreace pro děti a mnoho dalšího.

Od roku 2012 stát začne pomáhat takovým akcím – na federální úrovni a v mnoha regionech byly přijaty programy na podporu sociálně zaměřených nestátních neziskových organizací. V budoucnu se významně zvýší rozsah těchto programů. Ale aby skutečně začaly pracovat, je nutno se tvrdě postavit přežívajícímu byrokratickému prostředí, kde jsou trvalé předsudky vůči takové veřejné činnosti. Za takovou předpojatostí je neochota podělit se o zdroje, snaha vyhnout se konkurenci, a strach z reálné poptávky po takové činnosti.

Neocenitelnou roli v sociálních službách, v překonávání roztříštěnosti lidí, v budování důvěry a ochoty řešit smírnou cestou konflikty, které jsou nevyhnutelné v rychle se rozvíjející společnost, hrají tradiční náboženství – pravoslaví, islám, judaismus a buddhismus. Hodně v tomto ohledu mohou a měly by dělat školy a média, televize a internetové komunity.

Společnost svobodných lidí – není to samé jako dav jednotlivých egoistů, lhostejný ke společnému dobru. My jsme nikdy nebyli a nebudeme takovým davem. Osobní svoboda má smysl, pokud si uvědomíte, že tu jsou i ostatní. vzpomenete, a myslet na ostatní. Svoboda bez morálního základu se stává tyranií

Důvěra mezi lidmi vzniká pouze tehdy, když společnost drží pohromadě společné hodnoty a lidé neztratili schopnost k víře, upřímnost, smysl pro spravedlnost. A úcta k právu a k dodržování zákonů vzniká pouze tehdy, když je to pro všechny stejný, všemi dodržovaný a jeho základem je pravda.

Sociální portrét naší budoucnosti nebude úplný, když se nezmíníme ještě o další, nejdůležitější otázce. 10-11% našich občanů jsou stále svými příjmy pod hranicí chudoby. Z různých důvodů. Do konce desetiletí tento problém musíme řešit. Musíme překonat chudobu, která je nepřijatelná pro vyspělou zemi. K tomu je nutno použít zdroje státu a úsilí aktivní části společnosti. Dát cílový charakter systému sociální pomoci a podpořit dobročinnost.

V Rusku by měl být v plném rozsahu vytvořen systém sociální mobility, sociálních výtahů, odpovídající moderní společnosti. Musíme se naučit kompenzovat negativní sociální důsledky tržního hospodářství a jeho trvale vznikající nerovnosti. Tak, jak se to naučily ty země, které již dlouho žijí v kapitalismu. Jedná se o speciální, zvláštní podporu, které se dostává chudým dětem, aby se mohly vzdělávat. Je to sociální bydlení pro rodiny s nejnižšími příjmy. Jedná se o kompletní překonání jakékoliv diskriminace zdravotně postižených, zajistit rovný přístup ke všem životním potřebám a k dobré práci. Společnost bude úspěšná pouze tehdy, když naši občané nebudou pochybovat o její spravedlivosti.

O nové etapě v globálním rozvoji

Globální krize, která propukla v roce 2008, se dotkla se všech mnohé bylo nutno přehodnotit.

Není žádným tajemstvím, že ekonomická krize byla vyvolána nejen cyklickými faktory a selháním regulace. Jádro problému – nahromaděné nerovnováhy. Do slepé uličky dospěl model založený na neomezeném půjčování, na životu na dluh a projídání budoucnosti, na virtuálních a nikoli na reálných hodnotách a aktivech. Kromě toho, vytvářený blahobyt byl velmi nerovnoměrně distribuován a rozdělován mezi jednotlivými zeměmi a regiony. A to také snižuje globální stabilitu, vyvolává konflikty a celkově snižuje schopnost mezinárodního společenství na něčem se dohodnout v zásadních otázkách.

Falešné skutečnosti se objevují nejen v hospodářství, ale také v politice, sociální sféře. Zde také vznikají jakési iluzorní „deriváty“. Krize ve vyspělých zemích ukazují nebezpečnou a podle mého názoru čistě politickou tendenci k bezvýhradnému, populistickému narůstání sociálních závazků státu – bez jakékoli souvislosti s růstem produktivity práce, k vytvoření zvláštních vrstev obyvatel těchto zemí sociální nezodpovědnosti. Nicméně teď je mnohým jasné, že éra státu všeobecného blahobytu založeného „na cizích bedrech“ končí.

Nikdo nemůže žít lépe než pracuje. Tento požadavek se vztahuje v plné míře také k Rusku

Naše hospodářská politika v minulých letech byla promyšlená a obezřetná. Před krizí jsme významně zvýšili HDP, zbavili se dluhů, zvýšili reálné příjmy občanů, vytvořili rezervy, které umožnily projít krizí s minimálními dopady na životní úroveň obyvatelstva. Navíc, uprostřed krize, se nám podařilo výrazně zvýšit důchody a jiné sociální výdaje. Bylo mnoho těch, zejména z řad opozice, kteří nás tlačili k tomu, abychom co nejdříve utráceli příjmy z ropy. Jak by dnes vypadaly důchody, kdybychom vyhověli těmto populistům?

Bohužel, populistická rétorika zaznívala v nedávné kampani po parlamentních volbách. Možná ji uslyšíme i během prezidentské kampaně od těch, kteří samozřejmě neočekávají, že by vyhráli a tak směle rozdávají sliby, které nebudou muset plnit. Řeknu vám upřímně – musíme i nadále iniciativně využít všech možností ke zlepšení kvality života našich občanů, ale stejně jako dříve, nemůžeme jednat „náhodně“, abychom na rozdíl od některých západních zemích, nebyli náhle konfrontováni s nutností sebrat lidem mnohem víc z toho, co jsme jim lehkomyslně rozdávali.

Je třeba připustit, že svým rozsahem jsou dnešní globální nerovnováhy takové, že jen stěží mohou být vyřešeny v rámci stávajícího systému. Ano, konjunkturní výkyvy trhu lze překonat. A ve většině zemí již nyní vytvořili řadu taktických opatření, která umožňují s různou mírou úspěšnosti, reagovat na akutní projevy krize.

Ale v hlubším smyslu současné dlouhodobé problémy vůbec nemají konjunkturní povahu. Zkrátka a dobře, to s čím se současný svět střetává – to je závažná systémová krize globálních hlubinných procesů transformace. To je viditelný projev přechodu na novou kulturní, ekonomickou, technologickou geopolitickou éru. Svět vstupuje do etap turbulencí. A samozřejmě, tato etapa bude dlouhá a bolestivé. Tady nesmíme propadat iluzím.

Zjevně přichází i finální etapa systému, vzniklého za 20 let po rozpadu Sovětského svazu, včetně fenoménu „unilateralismu.“ Nyní již není jediný systém „supervelmoci“ schopen udržet globální stabilitu a nová centra vlivu ještě nejsou připravena na to, aby ho mohla nahradit. Výrazně vzrostla nepředvídatelnost globálních ekonomických procesů a politicko-vojenská situace ve světě vyžaduje důvěru a odpovědnou spolupráci států, a to zejména stálých členů Rady bezpečnosti, G 8 a také G 20. Je nutno pokračovat v úsilí o překonání vzájemné nedůvěry, ideologických předsudků a krátkozrakého sobectví.

V současnosti největší ekonomická centra namísto toho, aby byla hnací silou rozvoje, dodávala stabilitu globálnímu ekonomickému systému v rostoucí míře vytvářejí problémy a rizika. Rychle roste sociální a etnicko-kulturní napětí. V některých oblastech světa „se roztáčejí“ a agresivně dávají o sobě vědět destruktivní síly, které v konečném důsledku ohrožují bezpečnost všech lidí na zeměkouli. Objektivně se jejich spojenci stávají často ty státy, které se snaží „vyvážet demokracii“ silou a vojenskými metodami.

Dokonce ani dobré úmysly nemohou ospravedlnit porušování mezinárodního práva a suverenity státu. Kromě toho zkušenosti ukazují, že původního cíle zpravidla není dosaženo, a cena je nesrovnatelně vyšší než očekávání.

Za těchto podmínek Rusko může a musí hrát svou důstojnou roli odpovídající jeho civilizačnímu modelu, jeho veliké historii, geografickému a kulturnímu dědictví, kde se organicky spojují základy evropské civilizace se staletými zkušenostmi ze spolupráce s Východem, kde se nyní aktivně rozvíjejí nová centra ekonomické moci a politického vlivu

Jaký je současný stav Ruska, s nímž se střetává v nadcházející éře globální transformace?

V roce 1990 naše země zažila opravdový šok z úpadku a rozkladu, obrovských sociálních nákladů a ztrát. Totální oslabení státnosti bylo v této souvislosti nevyhnutelné. Opravdu jsme tehdy došli do kritického bodu. Samotná skutečnost, že několik tisíc zločinců – ačkoli podporováni některými vnějšími silami – se rozhodlo v roce 1999 k útoku na zemi s miliónovou armádou, vypovídá nejlépe o hloubce tehdejší tragédie. Příliš mnoho lidí si tehdy myslelo, že je nás možné definitivně pobít a zničit.

Moc dobře si vzpomínám na text, zachycený tehdy FSB z jedné informace, kterou poslal svému komplicovi v zahraničí, jeden z nejznámějších a nejhorších mezinárodních teroristů, kteří zabíjeli naše lidi na severním Kavkaze -Chattab. Napsal: „Rusko je slabé jako dosud nikdy. Dnes máme jedinečnou příležitost odtrhnout Severní Kavkaz od Ruska.“ Teroristé se přepočítali. Ruská armáda za podpory Čečenců a ostatních národů Kavkazu ubránila naši územní celistvost a jednotu ruského státu.

Nicméně, stálo nás to obrovské úsilí, mobilizaci všech prostředků, abychom se dostali z té jámy. Je nutné upevnit stá, chcete-li obnovit postavení Ruska jako geopolitického subjektu. Vytvořit sociální systém a pozvednout ze země upadající ekonomiku. Obnovit elementární schopnost řídit náš stát.

Museli jsme obnovit prestiž a moc státu jako takového. Obnovit, ačkoliv zde chybějí hluboké demokratické tradice, masové politické strany a vyspělou občanskou společnost a zároveň čelit regionálnímu separatismu, vládě oligarchie, korupci, a to někdy i za přítomnosti zjevné kriminality ve státních orgánech.

Bezprostředním úkolem za těchto okolností bylo obnovení skutečné jednoty země, jinými slovy, zavedení na celém území suverenity ruského lidu, a nikoli nadvládu jednotlivců nebo skupin.

Dnes si jen málokdo pamatuje, jak obtížný to byl úkol, kolik úsilí bylo potřeba k jeho naplnění. Jen málo lidí si pamatuje, že nejvíce autoritativní odborníci a mnozí mezinárodních lídři se na konci devadesátých let shodovali v tom, že Rusko čeká jen úpadek a kolaps. Současná situace v Rusku – pokud se na něj podíváte zpětně z pohledu devadesátých let – by z jejich hlediska byla prostě science fiction.

Ale je to právě toto „zapomnění“ a aktuální nálada ve společnosti, kdy se snažíme Rusko posuzovat podle nejvyšších standardů kvality života a demokracie – to je nejlepším důkazem našeho úspěchu.

Právě proto, že v posledních letech jsme my všichni, lidé v Rusku dosáhli značných úspěchů v řešení prvořadých nejnaléhavějších úkolů a země odolala otřesům světové krize. A dnes jsme si uchovali samotnou možnost hovořit o perspektivách a strategii země.

Etapu rekonvalescence jsme prošli. Postsovětská fáze ve vývoji Ruska, stejně jako ve vývoji ve světě, je dokončena a završena.

Byly vytvořeny všechny předpoklady pro pohyb kupředu – na novém základě a v nové kvalitě. Navíc i ve velmi nepříznivých zahraničně politických a ekonomických podmínkách. Současná nezvratná globální transformace je pro nás i obrovskou příležitostí.

A tady bych chtěl ještě jednou říci, proč jsem souhlasil se svojí kandidaturou v prezidentských volbách v roce 2012. Nechci a nebudu znevažovat zásluhy kohokoliv při budování nového státu. Těch bylo dostatek. Ale faktem zůstává, že v roce1999, kdy jsem se stal předsedou vlády a později prezidentem, naše země byla v hluboké systémové krizi. A právě tato skupina stejně smýšlejících lidí, kterou dokázal zformovat autor těchto řádek, která se pak mohla opřít o podporu nadpoloviční většiny občanů, na základě semknutí národa kolem společných cílů, ta to byla, která vyvedla Rusko ze slepé uličky občanské války, zlomila páteř terorismu, obnovila územní celistvost země a ústavní pořádek, oživila ekonomiku a zajistila po dobu více než 10 let jedno nejvyšších temp hospodářského růstu ve světě a zvýšila reálné příjmy našich lidí.

Dnes vidíme, co se udělalo dobře, co zafungovalo efektivně. A naopak – co je třeba zkorigovat a co zcela odmítnout.

Za náš úkol v příštích letech považuji odstranit z cesty národního rozvoje všechno, co nám brání jít dopředu. Vytvořit v Rusku komplexní politický systém, strukturu sociálních jistot a ochrany obyvatel, takový ekonomický model, který jako celek vytvoří jediný, živý, neustále se vyvíjející a zároveň pevný a stabilní, zdravý státní celek. Schopný bezpodmínečně zajistit Rusku suverenitu a prosperitu občanů našeho velkého státu pro budoucí desetiletí. Dodržovat spravedlnost a chránit důstojnost každé lidské bytosti. Pravdu a důvěru ve vztazích mezi státem a společností.

Ještě jsme mnoho úkolů nevyřešili. Objevují se nové složité problémy, ale jsme schopni je řešit k vlastnímu prospěch, ve prospěch Ruska.

Rusko není zemí, která by ustupovala před novými výzvami. Rusko se soustřeďuje, nabírá síly a dokáže přiměřeně reagovat na všechny výzvy. Překonává všechny zkoušky a vždycky vítězí. Vyrostla již nová generace tvůrčích a zodpovědných lidí, kteří vidí do budoucnosti. Již nastupují a samozřejmě budou i nadále nastupovat do vedení firem, celých odvětví, na ministerstva a také do vedení celé země.

Záleží jen na nás, jak budeme reagovat na výzvy dnešní doby a jak využijeme svou šanci, abychom posílili sami sebe a také svoji pozici v rychle se měnícím světě.

Mám v úmyslu v následujících týdnech předložit k veřejné diskusi své konkrétnější představy o těchto tématech.

Vytisknout