Může mít spravedlnost nějaké varianty?

14. 10. 2011 / Jiří Baťa

Jestliže se Ústavní soud dobral ke konečnému verdiktu, není od věci připomenout, že požadavek na vyšší důchody soudců zazněl od nich samotných. To už svým způsobem o něčem vypovídá. Jednak, že když už tento požadavek vznesli, tak si jej musí také vyřešit. Bez ohledu na to, v jaké pozici se ten který soudce nalézá, Ústavní soud a jeho soudci zcela logicky jednak "drží basu" a jednak se to týká bezprostředně i jich samotných. Jaký jiný může být verdikt než pozitivní, tedy ve prospěch navrhovatelů (či stěžovatelů)?!

Podívejme se však na celou tuto problematickou záležitost z pohledu výše zmíněné spravedlnosti. Soudci usoudili, že není spravedlivé, když někdo do něčeho více vloží, aby z toho měl menší prospěch. Otázka solidárnosti a sociálního cítění pánů a dam v talárech zde ustoupila hluboko do pozadí. Zůstaneme-li u řekněme i oprávněného požadavku soudců, potažmo samotného nálezu ÚS, naskýtá se otázka, zda představitelé reálně-virtuální spravedlnosti jsou věrni svému poslání. U jedněch, v rámci soudních řízení, hledají spravedlnost, aby jí učinili zadost, na druhé straně bezostyšně tuto zásadu věrolomně porušují. V čem? Dám příklad:

Nespravedlnost ve výši důchodu ve vztahu "dal-dostal" si vymohli soudci. Jak již výše uvedeno a v nadsázce řečeno, "co si nadrobili, to si i snědí". Jinými slovy, udělali si to podle svých představ, jejich cíle bylo dosaženo již zmíněným nálezem. Je-li řeč o spravedlnosti, je to opravdu spravedlivé? Nejen co se soudců samotných týká, ale i ostatních, kteří platí rovněž vysoké odvody na důchodové pojištění, přičemž není jisté, zda se jim tento "výdobytek" soudců rovněž dostane. I kdyby se tak stalo, pak je tu další otázka související s virtuální spravedlností, protože jinak to nazvat nelze.

Existuje jisté množství soudců, státních zástupců a podobných právních funkcionářů. Na druhé straně existují tisíce stejně, tedy právnicky vzdělaných osob, které však roli výše uvedených (v podobě státního institutu) nezastávají. Řekne se jednoduše, ne každý může být soudcem. To je pravda. Ale je to spravedlivé? Jedni mohou (mnohdy za velmi zvláštních okolností) postu soudce a jiných titulů dosáhnout, jiní ne. Chápu, že je toto porovnání kontraproduktivní, ale uvádím ho jen z principu reálných možností podstaty samotné spravedlnosti. Ne každý může být soudcem stejně, jako nemůže každý být ministrem, hejtmanem, kapitánem letadla, primářem v nemocnici, kominíkem či dokonce ani popelářem. To dá rozum, takto se spravedlnost posuzovat nedá, ale princip spravedlnosti v případě důvodů, jak je prezentovali soudci, resp. ÚS, je neobjektivní, diskriminační a tedy ve své podstatě nespravedlivý vůči těm, kteří se podobných výhod nedomáhají. Pokud by se takový požadavek netýkal soudců, pochybuji, že by verdikt ÚS byl stejný, jako v jejich případě.

Jak z výše uvedeného vyplývá, ne každý může být tím, čím je ten druhý. Na tom se lze shodnout. Znamená to ale, že tito lidé svými posty získali jisté výhody, postavení a privilegia proti druhým, na které se nedostalo. To by ale mělo také být dostatečně zdůrazněno při posuzování a hodnocení opodstatněnosti požadavku, jaký vznesli v tomto případě soudci se svými požadavky.

Stručně řečeno, mělo by z hlediska spravedlnosti z ÚS zaznít:

"Jste to a to, zastáváte takovou či onakou vysokou veřejnou funkci, jste podle ní (oproti jiným) také výrazně lépe odměňováni, jste nositeli funkce osoby veřejně činné, požíváte ty a ty výhody, jste tedy víc jak dostatečně diferencovaně zajištěni jak po stránce hmotné, tak i osobní. Jste jinými formami dostatečně zvýhodněni a tedy na žádné jiné požadavky nemáte nárok." Bylo-li by tomu tak, spravedlnosti by bylo učiněno zadost. Jak víme, opak je pravda.

Jiným paradoxem je i názor ÚS na důvody, podle kterých jsou tímto poškozeni pojištěnci s vyššími příjmy. O tom dostatečně jasně a racionálně polemizuje M. Štěrba, nicméně verdikt, který z ÚS padl, není možné, bohužel, jakkoliv zrušit či jej napadnout. Na základě tohoto "nespravedlivého", v lepším případě neočekávaného verdiktu sedla na zadek i vláda, resp. pan Kalousek, který měl co dělat, aby takové rozhodnutí překousnul. Jinými slovy, co vyřkne ÚS, "přes to nejede vlak!" Říká se, že "spravedlnost je slepá". V konečných důsledcích je to pravda, ale slepá není ve své podstatě, ale proto, že oči spravedlnosti zakrývají či ji slepou dělají ti, kteří si s ní zahrávají. A kdo jiný má pravdu, než soudce? Vždyť spravedlnost je jen virtuální pojem, zatímco soudce či soudci jsou živí tvorové, jejichž myšlení není a ze zásady lidské omylnosti (kdyby jen té) ani nemůže být vždy loajální s virtuální spravedlností. Z toho vyplývá, že ačkoliv spravedlnost je jen jedna, podle soudců má i několik variant. To podle toho, o koho se jedná či jak komu více vyhovuje.

K důsledkům, které nález ÚS má na ekonomiku, potažmo na rozpočet a samotný fond důchodového zabezpečení, resp. dopad na středně a nízko příjmové důchodce, není potřeba komentáře. Snad jen tolik, že jedna ze základních podmínek demokracie -- spravedlnost -- dostala pěkně přes ústa!

Vytisknout