Severokorejský režim si vytváří digitální Achillovu patu

12. 10. 2011

Známky ideologické vyšinutosti a politické represe tu jsou: Lidé se viditelně obávají hovořit s cizinci, internet je bez výjimky zakázán a plakáty oslavující vůdce a jeho moudrost jsou všudypřítomné. Nicméně existují tu i vjemy, které se s apriorním obrazem hladovějící, nemajetné a beznadějně zaostalé země tak snadno neslučují.

Jednou z nich je znatelná hojnost mobilních telefonů. Mobily byly poprvé zavedeny po roce 2000, ale brzy byly zase odpojeny a po roce 2004 je směli používat pouze nejvyšší funkcionáři.

Věci se změnily takřka přes noc, když egyptská telekomunikační společnost Orascom v roce 2008 zahájila provoz mobilní sítě. Pouhé tři roky nato vlastní mobily nějakých 700 000 Severokorejců.

Druhou zvláštností je trvalé šíření individuálně vlastněných počítačů. Ovšem, byla přijata některá preventivní politická opatření: Existuje vládní agentura známá coby Úřad 27, jež má za úkol registrovat soukromě vlastněné počítače a provádět náhodné kontroly, aby vlastníci neukládali na harddisky nic nepatřičného.

Jistě, je to poněkud podivné. Historie i zdravý rozum říkají, že šíření informačních technologií je pro každý autoritativní režim nebezpečné. Zvlášť nebezpečné je to pro režim rodiny Kimů v Severní Koreji, jehož legitimita závisí na údajné schopnosti zajistit obyvatelstvu ekonomický růst a prosperitu.

Poněvadž to je právě oblast, kde KLDR nejspektakulárněji selhala, přežití režimu do značné míry závisí na schopnosti udržet obyvatelstvo v nevědomosti ohledně každodenního života a životní úrovně v sousedních zemích, zejména v Jižní Koreji.

Je nepochybné, že režim chápe vážnou hrozbu vyvolanou počítači i mobily. Přesto ale v nebezpečné hře pokračuje.

Kdyby byli Kim Čong-il a jeho kati dokonale racionálními a chladnokrevnými diktátory, patrně by nebezpečné komunikační technologie postavili mimo zákon. To není tak bizarní, jak to napoprvé zní: Kim Čong-ilův otec Kim Ir-sen kdysi zakázal rádia schopná přelaďování mezi stanicemi, a tento zákaz dosud platí. Oni však nepřijali toto snadné rozhodnutí, a krátký pohled na dějiny stalinistických režimů a komunistických režimů vůbec poskytuje věrohodné vysvětlení.

Takřka všechny stalinistické režimy sdílely rys, jenž lze popsat jako "technologický fetišismus". Stalinističtí potentáti věřili, že běžné ekonomické problémy, jimž režimy čelí, musejí být odstraněny jakýmsi technologickým všelékem.

Viděli, že slíbená leninistická utopie přichází opravdu pomalu, ale nemohli připustit, že je něco špatného v systému samotném. Proto stalinističtí potentáti začali spojovat své naděje s jakýmsi spektakulárním technologickým objevem. V některých případech se skutečně zabývali opravdu slibnými technologiemi. Ty ovšem nemohly splnit nereálná očekávání a vyřešit ohromné problémy notoricky neefektivního stalinistického ekonomického modelu.

Logiku technologického fetišismu není tak těžké pochopit. Podle nich byl sociální systém perfektní, takže jediným možným důvodem vážných ekonomických problémů směla být technologická zaostalost. Fanatičtí modernizátoři vyznávali moderní víru v sílu technologie coby živel, který dokáže proměnit lidský život.

Nynější severokorejský režim není výjimkou. Hledá technologický všelék na své ekonomické problémy, sociální a ekonomická reforma je tabu. A bylo by pro ně katastrofální vzdát se snu o možném technologickém průlomu.

Očekávání, která Pchjongjang spojuje s CNC technologií, mobily a počítači jsou nepodložená. Tyto technologie nemohou mít významnější vliv na budoucnost Severní Koreje, dokud sociální a politický systém zůstane nezměněn. Nicméně severokorejské vedení tohle nikdy nemůže připustit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE