Proč metahnutí nakonec selže

15. 10. 2011

KD│ Objevily se opožděné pokusy propojit protesty Occupy Wall Street s protesty proti nedemokratickým režimům na Středním Východě a proti nezaměstnanosti, úsporám a vládní pasivitě v Evropě. To co je na nejnovějších amerických protestech unikátní (přinejmenším nejnovějších protestech od antiglobalizačních protestů před deseti lety, které špatně skončily) a co patrně představuje důvod, proč to trvalo tak dlouho, než jim média a veřejnost věnovaly pozornost, je fakt, že jsou spíše protikorporátní než protivládní, napsal Dave Pollard.

Ekonomický publicista Umair Hague (známý vysvětlením fenoménu Peer Production) nyní píše pro HBR a nedávno tyto protesty označil kolektivním názvem "metahnutí". Ve svém eseji říká:

Společným motivem za jednímkaždým hnutím v metahnutí... [je] pocit těžké nespravedlnosti, nejen vůči bohatým, kteří jsou stále bohatší, ale kvůli ztrátě lidského zastoupení a suverenity ve věci vlastního osudu, která je hlubší lidskou cenou. Jinými slovy, není to pouze o nerovnosti - ale o hlubším selhání institucí...

Hlubším motivem [těchto protestů] není pouhá ztráta finanční prosperity, ale oklešťování důstojnosti, odstraňování zastoupení, mizení toho, o čem lze říci, že to bylo podstatné pro zakoušení lidskosti...

Ne každá revolta končí revolucí - ale každá revoluce začíná revoltou. A nemylte se - tohle je revolta; povstání proti monstróznímu, barbarskému statu quo, který zklamával příliš mnohé, příliš zasloužilé a po příliš dlouhou dobu - zatímco sloužil těm, jichž bylo příliš málo, byly příliš bez zásluh a mají se příliš dobře. Není v povaze člověka ani zvířete zůstat přivázán k lesklým strojům sloužícím vlastní ekonomické, sociální a morální anihilaci.

Metahnutí je v podstatě revoltou proti ztrátě vlivu - a i když vláda je oblíbeným fackovacím panákem, existuje rostoucí uvědomění toho, že globalizace vedla ke korporokracii - koncentraci moci v rukou bohatých vlastníků multinacionálních podniků, kteří po libosti nakupují a prodávají politiky a tak kontrolují zákony, nařízení, vymáhání zákona a další politická rozhodnutí, včetně toho, kdy a proti komu jít do války. Odpor vůči vládě byl v Severní Americe vždy populární a přijatelný (proto je tématem většiny voleb otázka, která strana je více nenáviděna). Ale odpor vůči protidemokratickým korporacím je pro korporatisty a mainstreamová média, která vlastní, nový a zneklidňující. Je v pořádku řvát na loutky, ale nikoliv na vládce loutek.

Jak vysvětluje Jeff Wells, existuje nesmírně silný globální pocit, že na zbytku z nás už v naší globalizované industrializované společnosti vůbec nezáleží, s výjimkou pasivního konzumu zboží. Nepotřebují nás a nechtějí nás už kvůli našim nápadům, našim názorům, pro naše vědění či dovednosti, kvůli schválení ve volební kóji, nebo třeba jen kvůli fyzické práci; korporokracie by dala přednost tomu, abychom se prostě více zadlužovali a více utráceli, bez konce, tiše a nekriticky, dokud nezemřeme.

Metahnutí chybí soudržnost a požadavky (a tak bylo a dosud je odmítáno jako bezcílné a anarchistické, jak médii, tak politiky), protože existuje stále silnější pocit, že to čeho je třeba není, aby ti kdo mají moc dělali něco odlišného, ale aby moc vrátili jednotlivcům a komunitám a nechali je rozhodovat o tom, co má být v jejich specifických podmínkách s mocí provedeno.

A jak na to ve svém varování politickým, ekonomickým a sociálním idealistům poukázal konzultant a filosof Charles Handy, moci se nikdo nevzdává dobrovolně. To je tedy největší výzva metahnutí, již lidé v Sýrii, Libyi a Jemenu znají až příliš dobře.

Co činí situaci ještě složitější je fakt, že mezi jednotlivými odnožemi metahnutí neexistuje koherentní konsensus o tom, kdo by se měl vzdát moci nebo jak. Na Středním Východě jsou terčem zkorumpované totalitářské vlády, ale kdo by měl převzít jejich moc, v tom ani zdaleka neexistuje jednomyslnost, a to hodně lidí znervózňuje, zejména ty, které jsme viděli povstat a zaplnit mocenské vakuum v jiných zemích.

V Severní Americe a ve většině Evropy není jasný ani terč, ani cíl metahnutí. Do jisté míry platí, že protestující nejsou příznivci ničeho konkrétního - jejich solidarita spočívá na opozici, ne v záměru. Leví libertariáni z hnutí Occupy Wall Street jsou v opozici vůči globálnímu korporatismu a přejí si ho rozebrat, aby znovu vrátili moc jednotlivcům a komunitám (jak napsal jeden spisovatel, "Nepřejeme si svrhnout vládu, chceme ji prostě zpět.") Praví libertariáni z Tea Party oponují vládě a vládním regulacím (včetně regulace korporatistů) a přejí si vládu rozložit deregulacemi, aby - uhodli jste - vrátili moc jednotlivcům a komunitám. Každý z nich má za to, že ti druzí jsou podvodníci, pomýlenci a že jsou nebezpeční, ale kadý z nich vyjadřuje v kontextu svého světonázoru a s věděním, které má k dispozici, hněv a rozhořčení nad postupující ztrátou důstojnosti, vlivu a dokonce irelevancí pro globální monokulturní korpotistickou společnost, v níž všichni žijeme.

Mezitím se velká část obyvatelstva, zejména mnoho mladých lidí, jednoduše vzdala možnosti, že by mohlo dojít k nějaké změně v distribuci moci. Někteří z nich mají za to, že metahnutí je legrační; většina z nich, obávám se, o něm vůbec neví anebo se o něj nestará. Miliardy lidí po celém světě, které se rozhodly vzdát jakéhokoliv aktivního zapojení do politického a ekonomického systému (jiného než pokračující podpory prostřednictvím nákupů, pasivity a rezignace) - to je těch skutečných 99%.

Takže kam metahnutí směřuje? Jestliže neexistují soudržné cíle, požadavky nebo měřítka úspěšnosti, může vůbec metahnutí "uspět"?

Ksutečným smyslem metahnutí, přinejmenším v Severní Americe a snad i v Evropě, není přimět zkorumpované politické a ekonomické korporatisty, aby se vzdali moci, nebo aby se reformovali, nebo přinutit politické lídry, aby korpokracii rozpustili, nebo ji spravedlivě zdanili, nebo ji reformovali pod hrozbou nahrazení lídry, kteří budou ochotni tohle udělat. Pouze nešťasná teapartystická frakce metahnutí je dost naivní aby věřila, že toho může dosáhnout.

Tvrdím, že skutečným smyslem metahnutí je znova zapojit oněch 99%, zdola nahoru, komunitu po komunitě, po celém světě, aby se zaprvé naučili, jak věci doopravdy fungují a co se ve skutečnosti děje, a pak aby rozhodli, jaké akce je v odpověď na to třeba provést. V každém národě a komunitě je situace odlišná a odpověď, jíž je třeba, bude také nevyhnutelně odlišná.

Smyslem metahnutí je výchova a pak organizace. To znamená čelit oficiální propagandě a odmítnout podporu existujících politických a ekonomických systémů, které jsou nyní provozovány kvůli ziskům korporací - odmítnout podporu v podobě lhostejnosti, daní a konzumu, poslušné námezdní otrocké práce, nebo v podobě přijetí zdrcujícího zadlužení. Znamená to vyléčit epidemickou anomii, která nakazila tak mnohé z nás. Je to obrovsky ambiciózní cíl.

Na Středním Východě to v danou chvíli vesměs znamená svržení despotů a pak úsilí zabránit tomu, aby jejich mocenskou pozici obsadili jiní ideologové nebo globální korporatisté. V Severní Americe a Evropě to patrně znamená jak vyhladovět systém (skrze odmítnutí politické a ekonomické podpory) a chytře a strategicky ho sabotovat (tam kde je nejslabší) - blokovat ho, narušovat ho nebo ho zavádět, při každé příležitosti, bez toho, abychom způsobovali utrpení, a bez toho, abychom byli chyceni (přinejmenším dokud lidové hnutí nedojde tak daleko, že nás mocenské složky odmítnou zatknout a přidají se k nám).

Takový je a vždycky byl sen všech revolucionářů. V minulosti občas uspěl, a mohl by uspět znova, přinejmenším na některých místech a v některých situacích, na chvíli.

Jenže podívejme se, kde teď stojíme, na celkový obraz. Skutečná demokracie je navzdory veškerému našemu úsilí ve světě velice vzácná, a mocenská nerovnost je ohromující, postupuje prostřednictvím skoků a omezení, a je v lidských dějinách takřka bez precedentu. A směřujeme k sérii katastrofálních a postupných energetických, ekologických a ekonomických krizí, a nikdo nad tím nemá kontrolu - nikdo, ani 99%, ani 1%, nemá moc je odvrátit. Vyvolali jsme šestou vlnu vymírání živočišných druhů na Zemi a zrychluje se bez omezení už třicet tisíc let. Vytvořili jsme monokulturní civilizaci založenou na ekonomickém průmyslovém růstu, která je neudržitelná, nekontrolovatelná a nezastavitelná.

To je část lekce, kterou musí metahnutí internalizovat, propojit s místní situací v každé komunitě a rozhodnout, co s ní dělat. Takže samozřejmě potřebujeme metahnutí, které by pracovalo na obnovení rovnováhy moci v našich politických a ekonomických systémech, a na obnovení důstojnosti a smyslu našich životů. Ale takové hnutí bude potřebovat spoustu času, bude čelit urputnému odporu vlivných zájmových uskupení, bude muset podstoupit ohromná rizika a prosadit se proti zesilujícím krizím, blízké katastrofě naší civilizace založené na globálním průmyslovém růstu, za kterou musíme převzít svůj díl viny.

Vidím to tak, že z krátkodobého hlediska situace ve většině bohatých zemí světa prostě není zase tak špatná, abychom získali dostatečné množství lidí, kteří by se naučili a zavázali se udělat to, co je třeba a vydrželi dost dlouho na to, aby dosáhli mocenské změny, jakou metahnutí zjistí že potřebuje k dosažení svých cílů.

A každé selhání, jako nedávné selhání demonstrací proti ropovodu ve Washingtonu DC (navzdory důkazům o neetických a možná ilegálních aktivitách americké i kanadské vlády i regulátorů hájících zájmy ropného průmyslu) pouze poslouží demoralizaci metahnutí a ubere mu energii.

A v delší perspektivě věřím tomu, že si masivní a chronické krize, jimž budeme všichni čelit, vyžádají příliš mnoho našeho času a pozornosti, že metahnutí zůstane na okraji.

Mezitím aplauduji metahnutí a jeho tvrdě pracujícím členům, zejména těm, kdo jsou informováni a nikoliv naivní ohledně toho, co se skutečně děje. Doufám, že uspějí. Obávám se, že nikoliv.

Článek v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.10. 2011