Ještě k Šumavě a k respektu k právu

10. 8. 2011 / Petr Doubrava

Začněme s tím, co je to "právo". Existují různé definice tohoto pojmu. Podle mezi právníky asi nejrozšířenějšího a nejméně konfliktního vymezení jde o soubor psaných či nepsaných norem lidského chování, které jsou obecně (tzn. pro každého) závazné a jsou vynutitelné veřejnou mocí. Podle právních pozitivistů jde v podstatě o soubor norem formulovaných vlivem konkrétních společenských podmínek, jehož platnost je nezávislá na jeho morálním obsahu. Karel Marx, který sice patřil ke kritikům pozitivistů, charakterizoval právo jako nástroj v rukách vládnoucí třídy, a nebyl tedy od nich v tomto ohledu zase tak daleko. Oproti tomu přirozenoprávní teorie neuznává pozitivní právo jako něco, co by mělo platit bez ohledu na morální hodnoty. Přirozené právo, tedy takové, které vyplývá ze zdrojů lidskou společnost přesahujících, a kterému je imanentní spravedlnost (viz dále), je právu pozitivnímu nadřazeno. S tím koneckonců operovali např. osvícenci nebo jiní kritikové totalitních či autoritářských režimů.

Vycházíme-li tedy z nikoli nedůvodné teze pozitivistů, že právo je vždy formováno konkrétními společenskými podmínkami, a z faktu, že v každé společnosti vždycky dochází k takové či onaké koncentraci moci s tím, že kdo má moc, ten i právo vynucuje, dojdeme k tomu, že onen mocný rozhoduje (bez ohledu na formální omezení) fakticky o tom, co je platné právo. I kdyby totiž něco bylo v zákoně psáno, avšak nebylo mocí (veřejnou) vynucováno, postrádá to jeden z výše uvedených základních atributů práva. Asi tedy seznáme, že i na té Marxově poučce něco je. A na druhé straně: je to tak správné? Tedy spravedlivé? Chceme to tak v demokratickém zřízení? Nechceme spíš spravedlnost? Co je obsahem hesla Velké francouzské revoluce, stojící u zrodu moderní demokracie a právního státu -- Liberté, Egalité, Fraternité? Není to právě spravedlnost?

Spravedlnost je předpokladem společenské homeostázy, tedy stavu, kdy jsou společenské vztahy vyvážené, kde všichni požívají svých práv a svobod aniž by tím omezovali ostatní. Právní normy a jejich aplikace by měly směřovat k nastolení spravedlnosti. Spravedlnost nelze jednoduše postihnout, protože jak se mění a vyvíjí vztahy, mění a vyvíjí se i jejich étos. Mezi její atributy nicméně patří rovnost před zákonem (egalité), přiměřenost ochranných prostředků ve vztahu k chráněným hodnotám (tedy v podstatě zásada určující meze, v nichž se pak jednotlivec může pohybovat svobodně - liberté) a spravedlivá distribuce statků (fraternité)... Zřejmě ale bohužel není spravedlivých společností, jsou jen takové, které se více či méně snaží spravedlnosti přiblížit.

Snad nejdále v tom pokročily přece jen společnosti demokratické. Ale jak? Tím, že všichni jejich členové striktně a bez výjimek respektovali normy či rozhodnutí, jež navozovaly nerovnost, propůjčily právo rozhodovat soukromníkům o veřejných statcích a posilovaly tak jejich pozice na úkor veřejnosti? To se možná zdá nám, kteří jsme museli přehnaně vzývat veřejné a nepřirozeně přehlížet soukromé. V západních demokraciích to bylo přesně naopak. Od jednostranných privilegií směřoval vývoj k nastolení rovnosti před zákonem, méně exklusivnímu přístupu k některým statkům (např. ke vzdělání nebo zdravotní péči) a k většímu důrazu na ochranu veřejného prostoru. V zájmu spravedlnosti. Může v moderním, demokratickém pojetí být právem něco, co není v tomto smyslu spravedlivé?

Řekněme, že nikoli. Že právem jsou takové normy chování, které směřují k navození spravedlivého stavu, jejichž cílem je sice ochrana subjektivních práv jednotlivců, ovšem při respektování veřejného zájmu, který nelze zaměňovat za zájem skupiny soukromníků (byť i poměrně početné). Proč bychom jinak o tu demokracii všichni tolik stáli? Pak by ale člověk předpokládal (pokud platí, že adresáti právních norem jsou převážně spravedliví), že takové právo bude respektováno. Není-li, znamená to, že buď zdaleka nedosahuje právě nastíněného ideálu, nebo jsou lidé většinou nespravedliví.

Jak to tedy je s respektem k pozitivnímu právu u nás? Souhlasím s kolegou Langmajerem, že nic moc. Stačí se podívat na průzkumy veřejného mínění, v nichž ti, kdož mají vykonávat moc zákonodárnou -- poslanci Parlamentu České republiky - jsou na tom nejbídněji z ústavních činitelů. Soudům také věří jen málokdo. Ale proč to tak je? To jsme národ anarchistů? Nebo padouchů? Takoví mezi námi rozhodně jsou, ale nevěřím tomu, že jsme na tom hůř než jiné národy. Možná u nás lidé prostě začali citlivěji vnímat propad mezi tím, jak se některé věci posuzují podle pozitivního práva, a tím, jak by podle legitimního očekávání měly být posouzeny spravedlivě.

Máme stejně jako jiné demokratické státy lépe či hůře fungující soudní soustavu; policii; spoustu úřadů. Máme ten již zmíněný nepopulární, ale přece jen nějak působící zákonodárný sbor. Ovšem to, jak budou tyto instituce vytvářet a aplikovat právo záleží, u nás stejně jako jinde, na faktické a efektivní obraně občanů proti nespravedlnosti. Samozřejmě, že je třeba držet se při té obraně těch prostředků, které psané právo zná a upravuje. Ale co v případě, že zákon v určité situaci adekvátní a efektivní prostředek nezná? Jak kolegou zmíněné petiční a shromažďovací právo, tak např. další právní prostředky -- zápůrčí žaloby apod. mají své limity a rozhodně nepůsobí dostatečně rychle v případě, že na druhé straně již startují motorové pily. Je pak třeba rezignovat?

Myslím, že to, co aktivisté proti kácení v Národním parku Šumava podnikají, nelze chápat jako příklad jejich nedostatku respektu k právu. Ten les je veřejný statek, jeho vlastník, český stát, je povinen chránit jej pro všechny občany. Jeho přestavitelé by o něm neměli rozhodovat jako manažeři soukromých firem. To je jádro pudla. A ze strany aktivistů jde spíš o akt zoufalství plynoucího ze strachu, že právo nebude respektováno druhou stranou. Podobné akce jsou zaměřeny spíš k obraně práva. Vedou k diskusi o tom, co vlastně v dané situaci právem je. Proč ta diskuse v daném případě nemůže pokračovat s využitím nikoli emotivních, ale věcných a vědecky podložených argumentů, místo aby se rychle kácelo? Právě takové diskuse přispívají k vývoji práva, protože jeho tvůrci a garanti si díky nim občas snad i dávají větší pozor na ignorování veřejnosti, což zase vede k tomu, že veřejnost může mít v právo větší důvěru. A respektu (na rozdíl od strachu) bez důvěry není.

Vytisknout