KKK na Šumavě

29. 7. 2011 / Petr Doubrava

Důvodem zmatku je, že vůbec není jasné, kdo je v právu. Kácí se nikoli v lese hospodářském, ale v lese nacházejícím se v národním parku (podle některých dokonce v jeho první zóně!); v lese, který představuje významný krajinný prvek; v lese, který je podle předních odborníků (přírodovědců) natolik specifický, že není možné chovat se v něm jako v jiném lese, aniž by byl poškozen. Podle Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava ("Správa") je vše v pořádku. Neprotestuje ani Česká inspekce životního prostředí ("Inspekce"). Prý se vše děje v souladu se zákonem.

Jsem advokát, člověk s právním vzděláním. Ten typ, kterého nesnášíte, protože se nerad jednoznačně vyjadřuje, jelikož už zjistil, že být o něčem přesvědčen a podložit to pěknou právní argumentací nemusí znamenat vítězství u soudu. A tedy prosadit svou. Bohužel, téměř každá situace může být posuzována přinejmenším ze dvou hledisek, přičemž argumenty ve prospěch pozic té či oné strany mohou být takřka stejně významné. Proto ani zde nechci předkládat kategorický soud, ale spíše se pokusit dobrat podstaty pochybností o postupu "kácejících ochranářů" a trochu podpořit ty nenásilné, jejichž postup je mi sympatický už pro odvahu postavit se mašinérii (ačkoli předběžné opatření soudu bych jim jako jejich právník doporučil respektovat).

Jak výše uvedené instituce dospěly k závěru, že kácení v první zóně národního parku bez výjimky udělené k tomu zákonem zmocněným orgánem ochrany přírody, je z právního hlediska v pořádku? Z hlediska formálního vychází patrně z toho, že příslušný orgán ochrany přírody (jímž je Správa) vydal souhlas k opatření proti působení broučka - labužníka (alias kůrovce, alias lýkožrouta smrkového). Takový souhlas podle pozitivního práva skutečně zásah vlastníka popř. správce lesa legalizuje. Není ale zřejmé jednak to, zda byl souhlas vydán na základě objektivně zjištěných skutečností a odborného stanoviska zpracovaného lege artis, jednak to, zda způsob, který byl k zásahu zvolen, reflektuje zákonné zásady ochrany přírody a krajiny, zejména je-li dostatečně citlivý a skutečně nezbytný vzhledem k povaze místa, na kterém k němu dochází.

Zkusme se nejprve zhruba zorientovat v právních předpisech, které se na situaci na Šumavě vztahují. Jde především o tyto zákony:

• zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů ("ZŽP");
• zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů ("ZOPK");
• zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (Zles).

(Bylo by na místě zmínit Ústavu České republiky a Listinu základních práv a svobod. Ale nepíši žalobu, proto si ústavní argumentaci odpustím.) Zůstaňme u výše zmíněných tří zákonů, které se věcně vztahují na ochranu životního prostředí, přírody a krajiny, včetně lesů (i těch spadajících do národních parků).

ZŽP "vymezuje základní pojmy a stanoví základní zásady ochrany životního prostředí a povinnosti právnických a fyzických osob při ochraně a zlepšování stavu životního prostředí a při využívání přírodních zdrojů".

Předmětem úpravy ZOPK je ochrana přírody a krajiny, tedy (srov. § 2 ZOPK) "vymezená péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny".

ZLes vymezuje svůj účel takto: "stanovit předpoklady k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji".

Všechny tři zákony tedy upravují způsoby a postupy uplatňované při ochraně životního prostředí, a to ve třech stupních speciality: nejobecněji upravuje problematiku ZŽP, speciálněji ZOPK a územně nejužší působnost má (a je tedy cum grano salis "nejspeciálnější") ZLes. Vztah ZOPK a ZLes je ale komplikovanější, protože ačkoli se ZOPK vztahuje obecně na přírodu a krajinu a ZLes pouze na lesy, zná ZOPK instituty, které jsou speciální ve vztahu k obecné úpravě péče o lesy -- např. ustanovení týkající se chování v národních parcích.

Podle právní zásady lex specialis derogat generali (zvláštní předpis má přednost před obecným) dojdeme k sice ne zcela přehledné, ale přece jen zřetelné posloupnosti, v jaké by se citované zákony měly na danou situaci uplatnit.

Obecně platí ZŽP, který mj. vymezuje důležité pojmy jako "ekosystém", "ekologická stabilita" apod., a stanoví základní zásady ochrany životního prostředí. Především se ale aplikuje ZOPK, který konkrétně stanoví základní povinnosti při ochraně přírody a krajiny, o což v daném případě konkrétně jde, a který vymezuje další (speciální) pojmy jako např. "významný krajinný prvek" nebo "systém ekologické stability". Podle § 4 odst. 2 ZOPK jsou významné krajinné prvky (mj. lesy) chráněny před poškozováním a ničením. Využívat se smějí pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce.

Uplatní se i ZLes, jelikož objektem zásahu proti kůrovci je les. Ovšem jelikož jde o les v národním parku (tedy podle § ZLes tzv. "les zvláštního určení"), je třeba přednostně použít ustanovení ZOPK o ochraně lesů v národních parcích jakožto ustanovení speciální k ZLes.

Podle těchto speciálních norem platí, že na celém území národního parku je zakázáno mj. hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch (§16, odst. 1), písm. a) ZOPK). Podle § 22 ZOPK platí, že "ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod" lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody.

Ustanovení o zásazích proti škůdcům apod. jsou vymezena v § 32 ZLes. Ten ukládá vlastníku lesa povinnost provádět taková opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení tzv. škodlivých činitelů na les, zejména zjišťovat a evidovat jejich výskyt a rozsah jimi působených poškození. Při zvýšeném výskytu škodlivých činitelů musí vlastník lesa neprodleně informovat příslušný orgán státní správy lesů a provést nezbytná opatření (i preventivní). Při vzniku mimořádných okolností a nepředvídaných škod v lese (mj. přemnožení škůdců) je vlastník lesa povinen činit bezodkladná opatření k jejich odstranění a pro zmírnění jejich následků. Nikde ani slovo o tom, že by se muselo zrovna kácet!

A nyní zpět k již citovanému § 22 ZOPK. Vlastník či správce lesa musí k  zásahům proti škůdcům a k opatřením proti mimořádným okolnostem a nepředvídaným škodám získat souhlas orgánu ochrany přírody, který určí rozsah takových zásahů nebo opatření.

Jak tedy kácející ochranáři před zahájením kácení postupovali, a jak se drželi zákona? Patrně vlastník resp. správce lesa oznámil Správě; zjistil, že les v národním parku je ohrožen škodlivými činiteli, zaevidoval jejich výskyt a rozsah jejich působení. A požádal Správu o povolení kácet. Jak ale kácení pojal? A jak je hodnotila Správa? Jako zásah proti škůdci nebo jako opatření proti mimořádné situaci a nepředvídané škodě (má to význam pro způsob a čas zahájení opatření)? Zřejmě to druhé. Je ale situace opravdu mimořádná? Na základě jakých dat Správa dospěla k názoru, že jde o tisíciletou kalamitu? Má tisíc let staré záznamy o výskytu lýkožrouta smrkového na Šumavě? Z doby knížete Oldřicha? A jak to, že škody jsou nepředvídané, když se o obžerných orgiích kůrovce ví už pěknou řádku let? Že by se nikdo nezabýval tím, jaké může způsobit škody? Že o tom neexistovaly seriózní vědecké studie? A návrhy jiných opatření než kácení? Poměrně dost neznámých na to, že Správa vydala souhlas s provedením opatření spočívajícího právě v tak brutálním zásahu, jako je kácení.

Podle ZOPK jsou odpovědné osoby resp. instituce (čili ti, kdo zásah fyzicky provádí, i ti, kdo jej svým rozhodnutími umožnili) povinni především dbát ochrany lesa, a to v soulad s výše citovanými ustanoveními ZOPK a obecně i s respektem k zásadě vyjádřené v § 11 ZŽP, totiž že území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení, tedy takového zatížení, při kterém nedochází k poškozování životního prostředí, zejména jeho složek, funkcí ekosystémů nebo ekologické stability. Odpovědné osoby nesmí při svém postupu poškodit les jakožto významný krajinný prvek či narušit jeho obnovu popř. ohrozit či oslabit jeho stabilizační funkci. Z toho plyne, že jsou povinny volit ten nejméně "invazivní" způsob zásahu, který ještě může splnit účel, a přitom neohrozit les. Zejména nesmí použít takových opatření, která by na les mohla mít škodlivější dopad, než vlivy, jejichž potlačení se má dosáhnout.

Řada odborníků -- přírodovědců (např. dnes, tj. 27. 7. 2011, názor prezentovaný na ČT 24) -- považuje kácení v oblasti Ptačího potoka za nejen zbytečné (kůrovec se odsud dále nešíří a již raší mladé stromky) ale i devastující (počínáním nevyškolených dřevorubců v oblasti dochází k narušení lesa apod.). S ohledem na tyto nikoli neznámé názory je podivuhodné, že Správa nezískala a nezveřejnila (jedná se o věc veřejného zájmu, bylo by tedy na místě, aby postupovala ve vztahu k veřejnosti maximálně transparentně) odborné studie o povaze a rozsahu hrozících škod a o nejvhodnějších metodách k jejich zamezení. Na svých stránkách uvádí některé způsoby opatření proti kůrovci (instalace lapačů, lapáků, trojnožek apod.) a statistické údaje. A pak ještě výzva "společně proti kůrovci". Studie žádné. Škoda. Občanovi jakoby bylo upíráno právo na informace, podle kterých si může utvořit objektivní názor; přinejmenším k těm informacím má těžší přístup než k těm, které jej mají přesvědčit o správnosti postupu Správy.

Potkávám lidi (někteří jsou mými klienty), kteří mají smutné přesvědčení, že v Čechách není právo, a ptají se, jak v tom prostředí mohu dělat právníka; říkám jim, že se mýlí, právo tady máme. Co občas chybí, je jeho podstata, raison d'etre, totiž spravedlnost. To, že něco někdo udělá se souhlasem orgánu, který k tomu potřeboval, ještě neznamená, že souhlas byl vydán spravedlivě. Vlastník lesa a Správa mohli postupovat formálně podle platných předpisů, ovšem je otázka, zda se jimi řídili a řídí i materiálně, tj. zda skutečně přistoupili k takovému způsobu zásahu proti škůdci, který nepoškodí les více než kůrovec, a zda nebylo možné zvolit způsob jiný, citlivější.

Nenásilní ochranáři o tom pochybují. Předpokládám, že jsou to lidé, kteří o přírodě také něco vědí. Není tedy nepravděpodobné, že jejich pochybnosti jsou přinejmenším zčásti oprávněné. Zřejmě se jim ale nepodaří dosáhnout případné nápravy tím, že se budou poutat ke stromům, a to ze dvou důvodů -- jednak se spoutaní asi nebudou moci příliš hýbat, jednak jich je příliš málo a jejich postoj v Čechách asi nevzbudí aktivní podporu u ostatních obyvatel. Lze jim doporučit jiné metody, jako zveřejňování hodnověrných skutečností v médiích, podávání dobře podložených a zpracovaných stížností popř. jiných podání k institucím českým (např. Ministerstvo životního prostředí ČR, kraj, soudy), i evropským. Ale to už vypadá, že si hřeju svoji polívčičku...kulajdu.

Vytisknout