Zpochybňovat zločiny Západu obecně je stejně zhoubné jako zpochybňovat jeden z jeho největších zločinů -- holocaust

10. 8. 2011 / Daniel Veselý

Autor textu jen omílá zažitá klišé o fanatickém odporu Japonců a morální síle spojenců, dokonce neopomene lacině uvést, že vzpomínkové akce a demonstrace ohledně bombardování Drážďan vedle "levicových salónů" pořádají i neonacisté a že civilisté brutálního bombardování Japonska a Německa v průběhu války "nebyli primárním cílem" Spojenců (sic!), ačkoliv statistika mluví jinak.

Za skandální považuji tvrzení páně Neumana, že v případě jaderné anihilace dvou japonských měst nešlo o válečný zločin. Pan Neuman zjevně nedokáže pochopit základní fakt, že válečných zločinů se během 2. světové války dopouštěly všechny strany konfliktu. Jistě ale z ideologického pohledu na dějiny nebude namítat, že země, která byla nacistickou militaristickou mašinérií nejvíc zdevastována a která utrpěla největší válečné škody včetně největšího počtu obětí, také páchala válečné zločiny, i když bez její vojenské síly by nacismus poražen s největší pravděpodobností nebyl a my bychom tu nemuseli zbytečně disputovat.

Podobně lze kvalifikovat bombardování německého města Pforzheim britskými vzdušnými silami na konci února 1945, kde během jednoho náletu přišlo o život 31.4% jeho obyvatel -- téměř 18 000 lidí. Týden trvající nálety na Hamburk v červenci 1943, jež provádělo britské a americké letectvo, usmrtily až 50 000 civilistů, milion lidí přišlo o domov a dvě třetiny obyvatel z města uprchly, také nejsou válečným zločinem, i když se jedná o civilisty? To samé - naprosto zbytečné a drastické bombardování Drážďan v závěru války."Argumentace", že se jednalo o příslušníky národa, jenž světu vyhlásil válku, a proto mají jejich životy menší váhu -- jak pan Neuman cynicky poznamenal: "...jeden život jednoho syna napadeného národa cennější než život deseti či více zfanatizovaných agresorů" -- neuznávám; jako neuznávám princip kolektivní viny. Zabíjení civilistů je vždy válečným zločinem nehledě na zemi jejich původu.

Autor textu mi vyčítá, že"pravděpodobně vycházím z jednoho zdroje." Nuže, můžu nabídnout práce renomovaných historiků, jako jsou Tsujoši Hasegava, jenž jako jediný výzkumník věnující se diskutovanému tématu studoval příslušné japonské, americké a sovětské archiválie v japonštině, angličtině a ruštině. Hasegava je autorem zásadní publikace Racing the Enemy: Stalin, Truman, and the Surrender of Japan, v níž dokazuje, že jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki mělo na Japonce pramalý vliv s tím, že japonská kapitulace souvisela se vstupem Sovětského svazu do války v Pacifiku, a nezávisela tedy na atomovém bombardování, Gar Alperovitz, jehož početné články publikují listy The New York Times, The Washington Post či Los Angeles Times a jehož publikaci The Decision to Use the Atomic Bomb ohodnotil list San Francisco Chronicle následujícími slovy: "masivně detailní, nicméně fascinující a čtivá vědecká publikace." Peter Kuznick, specialista na dějiny Spojených států 20. století a autor publikace Rethinking the Atomic Bombings of Hiroshima and Nagasaki: Japanese and American Perspectives, Barton Bernstein, autor stati The Atomic Bomb Reconsidered, píše, že "nedávno (stať vyšla v roce 1995 - pozn. aut.) odtajněné materiály a dokumenty ukazují, že Tokio by se pravděpodobně vzdalo bez svržení pum nebo spojenecké invaze do Japonska," a také tvrdí, že rozhodnutí svrhnout bomby nepředcházely žádné seriózní diskuse a nebyly zváženy žádné alternativy, či Mark Selden, který skutečný motiv použití pum Trumanovou administrativou chápe následovně: "Existovala domněnka, že svržení bomb by mohlo akcelerovat konec války, a to takovým způsobem, že by se strategické pozice Spojených států v Asii výrazně upevnily. Šlo o závod s Rusy. Atomová zbraň měla ukázat světu americkou nadřazenost. Také měla zabránit Sovětům, aby se zmocnili japonských ostrovů. Nová zbraň měla vytvořit situaci, v níž by Spojené státy mohly okupovat Japonsko samy."

I podle některých vojenských špiček okolo Trumana šlo Spojeným státům právě o to, aby ukázaly, kdo tu je pánem -- a rovněž chtěly vyprovokovat Stalina. Ten si pořídil vlastní atomovou bombu v roce 1949 a nukleární šílenství mohlo započít. Teorie amerických národních plánovačů "co se světem po vyhrané válce" - ad doktrína Grand Area - toto jenom potvrzuje.

Rovněž populární domněnka, která měla ospravedlnit použití jaderných bomb, o tom, že v opačném případě byly "ztráty amerických vojáků odhadnuty až na milión osob plus milióny obětí mezi Japonci včetně civilistů," jak píše pan Neuman, je lichý mýtus. Ale skutečnost, že šlo o odhad Pentagonu řadě lidí pravděpodobně k dobrému spaní a pocitu neviny stačí; není potřeba vědeckého výzkumu, stačí PR Pentagonu. Nedomnívám se tudíž, že by práce těchto a dalších specialistů, kteří přednáší na předních světových univerzitách a těší se vědeckému renomé, byly "zavádějící a ideologicky zabarvené," jak píše pan Neuman.

Vytisknout