Pouliční nepokoje a třídní rozdělení britské společnosti

10. 8. 2011 / Karel Dolejší

Pokusíme-li se srovnat nesrovnatelné - to co se zjara odehrávalo v Egyptě na náměstí Tahrír nebo v ulicích Madridu s tím, co se dnes děje v Londýně - je třeba se kvůli vysvětlení vrátit k celé poválečné a postkoloniální historii Británie. V kontinentální Evropě během třiceti tučných poválečných let prodělávaly i dělnické vrstvy masivní sociální vzestup a postupně se začaly spíše identifikovat se středostavovskými hodnotami. Zadlužená poválečná Británie s tradičními třídními přehradami (nacionalističtí indičtí historici dokonce tvrdí, že ani jejich kastovní systém nikdy neměl tak ostré hranice, dokud nebyl "reformován" koloniální mocností...) svým dělnickým vrstvám nikdy nic takového na podstatnou dobu nenabídla - a po ropném šoku 70. let byla naopak první evropskou zemí, která začala poválečná sociální opatření drasticky odstraňovat.

Jestliže v této zemi v tradičních dělnických profesích nikdy nevznikl pocit, že jsou součástí stejné kategorie lidí jako ti nad nimi, tím spíše se lidé vyrostlí ve zmíněném prostředí, jimž už dnešní briská společnost nenabízí ani skromnou obživu v továrně, jen sociální podporu a doživotní opovržení, cítí svému okolí odcizeni. Nepokoje tedy nevypukly proto, že jsou v Británii "barevní", ale že tam existuje spousta lidí, jimž je bez ohledu na rasový nebo národnostní původ či náboženství od malička dáváno najevo, že jsou lidmi druhé kategorie.

A v tom je tedy onen podstatný rozdíl: Když hovoříte s "revolučním" Egypťanem nebo studujete informace ze Španělska, zjišťujete nakonec, že tam i lidé poměrně špatně sociálně postavení pořád zastávají modifikované středostavovské hodnoty, představují si vlastní sociální vzestup po nějaké politické reformě. Nikdy se prostě neidentifikovali (nebyli přinuceni) se stavem, v němž jedna část společnosti s tou druhou prakticky nekomunikuje a dokonce se s ní většinou ani fyzicky nestýká, nepovažují to za nějakou danost. Pro obyvatele Británie ovšem právě tohle není vůbec nic divného - a k tomu navíc přistupuje ještě fakt, že v zemi v jisté formě přežívá sekularizovaná verze kalvinistické nauky o predestinaci, podle níž jsou ti "neúspěšní" jaksi předem "odsouzeni", a basta. Ti, kdo "byli prostě zatraceni", se ale chovají jinak než ti, jimž je ještě umožněno - jakkoliv třeba i iluzívně, falešně a dočasně - doufat v lepší budoucnost. K tomu jako "bonus" přičtěme ještě britský přístup k přistěhovalcům, s nimiž se zachází jako s celými komunitami, takže od počátku života mají mnohem menší motivaci se identifikovat s většinovou společností než třeba francouzský občan řekněme alžírského původu, který byl vždy především občanem republiky (třeba i diskriminovaným) a pak teprve vším ostatním. (Britský systém byl dosti drsně kritizován například známým expertem na islámskou problematiku Gillesem Kepelem.)

Právě kvůli nadějím na lepší budoucnost byly egyptské demonstrace - alespoň na počátku - pokojné, a právě proto se zchudlí Španělé včetně těch, kdo by technicky spadali do underclass, převážně scházeli k pokojným protestům, kdežto Britové druhé kategorie se dnes chovají výhradně destruktivně, horizont jejich činnosti splývá s bezprostředním okamžikem - a navíc ještě drancují s konzumní hltavostí, která byla pro plebejské prostředí a zejména lumpenproletariát tradičně typická a neměla by tedy rozhodně nikoho překvapovat...

Výtržnosti, rabování a násilnosti v anglických městech, srpen 2011
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 10.8. 2011