Další ideologicky zabarvená reakce

10. 8. 2011

Jakkoliv dnes chápu část pacifisticky zaměřených badatelů kritizujících samotné použití jaderných zbraní tak se domnívám, že většina soudobé kritiky bombardování a to zejména toho jaderného je podkreslena ideologicky. Historie se nedá totiž pojímat dle současných měřítek, byť se o to neustále mnoho autorů pokouší - stačí se podívat na posuzování doby husitské, pro jedny jsou husité téměř první komunisté či socialisté a hrdinní bojovníci proti cizákům a kléru, pro druhé jsou to lotři rabující a znásilňující bez milosti a postavení (stačí si zajet do některých vesnic v Bavorsku, kde se každoročně při oslavách obrazně vzpomíná husitský vpád jako největší historická pohroma).

Strategické bombardování (do kterého patří i úder jadernou zbraní) bylo součástí válečné taktiky 2. sv. války, která vycházela z objektivních okolností válečnického umění té doby. Byl to například fakt, že tehdejší technologie nedovolovala přesné a cílené bombardování vybraných objektů (často se spletlo i město, viz třeba bombardování Prahy). Další důvod byla nepřipravenost spojenců otevřít západní frontu a požadavek již bojujícího Stalina k oslabení nacistické 3tí říše a to jinak než letecky nešlo.

Skutečnost, že plošné strategické bombardování prováděli zejména angloameričané je dána jejich technologickou převahou v oblasti těžkých bombardérů a nikoliv nějakou ideologií, nacisté měli těchto letadel nedostatek, byť oni byli první, kteří strategické bombardování civilních cílů použili (Coventry, Londýn apod.) oproti tomu Sověti neměli těžké bombardéry téměř žádné (proto neexistuje takové masové bombardování ze strany SSSR, byť konkrétně např. zničení spojovacího uzlu Drážďany si na spojencích vyžádala Rudá armáda z taktických důvodů). Samotné ospravedlnění strategického bombardování je dodnes diskutované téma mezi vojenskými odborníky (viz. třeba do češtiny přeložená kniha "Válka bombardérů" - Robin Neillands) ale naprostá většina se jich domnívá, že důležitým způsobem snížilo schopnost Německa vést válku (převážně na východní frontě) a to zejména vázáním prostředků na obranu země a výrobními komplikacemi v průmyslu (Japonsko ať se nám to líbí či ne, zůstalo díky včasnému ukončení války ušetřeno masivního strategického bombardování). Zatímco psychologický efekt zlomení vůle k obraně apod. se ukázal jak v případě Angličanů tak i Němců jako nedostatečný.

To ale bylo konstatováno až po válce a v určitém období války se věřilo, že dochází ke zlomení nepřátelského národa a nepodstatná část efektu byla i odplata za předchozí útoky na civilní cíle nepřítelem, což fungovalo pozitivně i na domácí obyvatelstvo, které tak cítilo, že nepřítel pocítí to co oni (Britové na bomby psali "za Coventry", Němci nazvali své rakety zbraně "odplaty").

S efektem odplaty dnes morálně můžeme nesouhlasit, ale předpokládám, že pokud byste v kterékoliv protektorátní domácnosti pronesli slova o tom, že bombardování německých měst je válečný zločin, je dost možné, že byste ani živí neodešli.

Strategické bombardování ze strany Angloameričanů ale samozřejmě nemělo primárně za cíl civilní obyvatelstvo (to by bylo mrháním prostředků) ale převážně infrastrukturu, nicméně z výše uvedených důvodů se zejména v druhé části války nijak nesnažilo ztráty civilistů snižovat (neboť to ani technicky nešlo).

Spojenecké velení toto velmi dobře vědělo, byť v počátku války zde byla snaha civilisty šetřit, ale ta vzala brzo za své právě po válečných zkušenostech (například během tzv. podivné války posádka jednoho letadla odmítla shazovat nad územím Německa letáky svázané v těžkém balíku s tím, že by to mohlo někoho na zemi trefit). Navíc strategické bombardování nebylo výsadou této jedné války, již v roce 1897 plošně bombardovalo německé císařské letectvo čínskou vesnici Tsinstau s cílem zlomit odpor Číňanů a vybudovat zde vojenskou základnu (ta byla zase vybombardována v roce 1914 Japonci) a proslavené nálety zepelínů na Londýn během 1.sv. války nemusím snad připomínat.

Co se týče konkrétně jaderného bombardování ať už Hirošimy či Nagasaki (to město mělo smůlu, bylo náhradním cílem), tak to vycházelo zcela z tehdejších koncepcí strategického bombardování. Pokud si přečtete doslovné zápisy z rozhodování o použití AB a nebudete vycházet z prací, jejich cílem je něco dokázat a které použijí věty vytrhnuté z kontextu, dojdete k názoru, že diskuze v tehdejší době proti použití AB se nevedly ohledně nějaké ohleduplnosti vůči nepříteli ale z čistě vojenských důvodů.

Jistá část armádních špiček USA se jednoduše domnívala, že použít AB v situaci, kdy jsou k dispozici pouze dvě tyto zbraně a další bude k dispozici z důvodu výrobní náročnosti až mnohem později, je veliké riziko - jednoduše chtěli mít tuto zbraň pro případ nejvyšší nouze (a to i například proti SSSR). Z dokumentů též vyplývá hluboké humánní cítění lidí, kteří o použití této zbraně rozhodovali, a taktéž ukazuje na dobu, ve které byly použity.

Například zveřejněné soukromé dopisy prezidenta Trumana manželce (např. ze dne 18.8.1945), kde píše o tom, že bude možno ukončit válku v Pacifiku o rok dříve než předpokládal a že myslí na všechny ty syny, kteří nebudou zabiti. Nebo dopis příteli, senátoru Russellovi ze dne 9.9.1945, který ukazuje, jaký byl všeobecně přijímaný názor na Japonce v této době: ".já vím, že Japonci jsou strašně krutý a necivilizovaný národ ale já sám nemohu sebe donutit k myšlence, že protože jsou to bestie, my bychom měli jednat podobně".

Vstup SSSR do války byl jistě důležitým důvodem pro kapitulaci Japonska, ale veškeré dostupné dokumenty ukazují, že Rusové neměli v úmyslu bojovat na území domovského Japonska, neboť byli vyčerpáni válkou v Evropě. Jejich cílem bylo vyčkat, až za ně USA vykonají podstatnou část práce a pak shrábnout území v Mandžusku a Sachalinu - což byl jejich hlavní zájem.

Jen bych tedy shrnul svůj názor: Je dnes velice jednoduché kritizovat strategické bombardování a kritizovat výši civilních obětí, navíc se to často ideologicky hodí. Nicméně se obávám, že je to jen póza a obávám se, že v případě, kdy by dcery takto smýšlejících lidí byly znásilněny či zavražděny a jejich synové padli či měli zahynout v boji proti nelidskému zfanatizovanému nepříteli a oni sami čelili hrozbě anihilace, tak by tito byli první, kdo by volali po použití veškerých prostředků jak tohoto nepřítele zastavit (určitě by nekalkulovali, jestli život jejich syna-vojáka má být vyměněn za život 1, 5, 10 či 100 nepřátelských civilistů).

Jediná prevence toho aby nehynuli civilisté je nedopustit další války, pokud je dopustíme, historie se bude opakovat a žádný článek či názor tomu nezabrání.

Jan Neuman

Vytisknout