Dřív, než zakážeme komunisty a pověsíme je na lucerny

9. 8. 2011 / Jiří Jírovec

Dřív, než na to dojde, měli bychom z nich dostat tajemství, jak je možné, že jako mravně podřadní lidé dokázali nerozkrást všechno a že jako ekonomičtí neumětelové udrželi v chodu a relativně dobrém stavu třeba průběžný důchodový systém. Takové vědomosti se i teď mohou hodit.

Britské listy přinesly článek Stanislava Hoška, který jde vysoko nad heslo v tiráži: "psaní o všem, o čem se v České republice příliš nemluví". Jmenuje se Vládní mateníky kolem údajné důchodové reformy IV. Jeho autor v něm dokládá, proč ideologicky motivované řešení "postarej se sám o sebe" (což politici všech zemí i stran umějí lépe než ostatní obyvatelstvo kromě mafií), nemůže fungovat.

Stanislav Hošek shrnuje svůj přístup k penzijní reformě takto:

"Řečeno co nejsrozumitelněji, politický boj o změnu penzijního systému musí být veden mezi ideologií individualistického sobectví odpovídajícího heslu "postarej se každý sám o sebe" a novou kolektivistickou filosofií celospolečenského zajištění spokojeného stáří pro každého. Je nanejvýš nutné zamítnout hypotézy o odkládané spotřebě, o spoření si na stáří a podobná klamání. Nastává čas, kdy společnost se jako celek bude muset postarat o zajišťování spokojeného stáří každého, tak, jako se například kolektivně stará o vzdělání všech svých dětí. Je nutné přestat hovořit o penzijním pojištění a začít prosazovat zajišťování stáří."

Kdyby byl Stanislav Hošek podnikavý, nechal by si termín "zajišťování stáří" chránit jako značku a tu by pak mohl výhodně propachtovávat politickým stranám, až jejich vůdcové trochu prokouknou.

Současná vládnoucí trojkoalice tvrdí, že "postarání se sám o sebe" bude fungovat. Současně odmítá předkládat jakékoli kvantitativní údaje, které by její teorii potvrzovaly a tuplem se odmítá bavit o důkazech, prokazujících, že její hypotéza je omylem.

Zaslepeni ideologií, odmítají tito politici snahu soudných, aby jejich hypotéza byla testována. Jak se takový test dělá je i pro dosti natvrdlé popsáno například ZDE

Hypotéza postarání se "sám o sebe" má základní díru v tom, že jedinec nemůže ovlivnit mnohé a často rozhodující parametry, které ovlivňují jeho život a tím ovlivnit svoje starání o vlastní osud včetně stáří. V českých poměrech to bylo nehorázné rozkrádání po roce 1989. Dalším příkladem je umělé vytváření krize existujícího důchodového systému a přihrávání miliard kamarádům v soukromém finančním sektoru.

Praktický příklad, že tato hypotéza nefunguje, lze najít v USA, které bojují s ohromnými sociálními výdaji, které by nebyly zapotřebí, kdyby byl dostatek slušně placené práce a efektivnější zdravotní systém.

Stejný obrázek poskytuje i Kanada a její systém zajištění ve stáří.

To, co píše Stanislav Hošek je pravda, která již došla uplatnění v kanadském pensijním systému ZDE

První dvě položky v následující tabulce spadají do kategorie péče o stáří. Jsou placeny z daní a nevyžadují ani odpracovaná léta ani žádný vklad. Mají toliko udržet příjemce nad vodou.

V tabulce jsou pro úplnost uvedeny údaje v kanadských dolarech. Jejich přepočítávání na české koruny ovšem nedává smysl, pokud čtenář není obeznámen s životními náklady v Kanadě. Příjem kolem 16 000 dolarů ročně lze považovat za hranici chudoby. Důležité je vědět, že v Kanadě existuje progresivní zdanění, které umožňuje určité zvýhodnění pro střední vrstvy. Současně existuje řada daňových kreditů pro lidi, kteří platí daň z příjmu.

V Kanadě se všechny přijmy, včetně penzí sčítají a z ročního příjmu se platí daň. Z hrubého příjmu se odečítají nezdanitelné položky a ze zbytku se vypočítává daň. Prvních 10 000 není zdaněno vůbec.


Příjmy pro zajištění stáří v Kanadě


Zdroj příjmu

Věk

Podmínky

Odkazy

Old Age Security (OAS)

65


  • Nevyžaduje příspěvek nebo odpracovaná léta;

  • Propočítává se podle let v Kanadě (max 40 let);

  • Klesá od ročního příjmu 65000 na nulu při 110000;

  • Průměrná vyplácená částka je 495/měsíc;

  • Maximum pro 2011 je 533/měsíc.

[1]

Guaranteed Income Supplement (GIS)

65


  • Nevyžaduje příspěvek nebo odpracovaná léta;

  • Nárok na přídavek mají jen lidé s příjmem pod 16200

  • Průměrná vyplácená částka je 458/měsíc;

  • Maximum pro 2011 je 723/měsíc;


[2]

Canada Pension Plan (CPP)

60-65

¨

  • Nevyžaduje skutečný odchod do důchodu;

  • Může být (snížená) pobírána od 60 let;

  • Kombinovaný příspěvek zaměstnance a zaměstnavatele;

  • Výše penze je limitována příspěvkovým stropem;

  • Průměrná vyplácená částka je 512/měsíc;

  • Maximum pro 2011 je 960/měsíc;

  • Příspěvek není zdaněn.


[3]

Company Pension Plan (CP)

různý


  • Vyžaduje odchod do důchodu;

  • Některé penzijní plány jsou přenosné;

  • Kombinovaný příspěvek zaměstnance a zaměstnavatele;

  • Penze je limitována započitatelnými roky (maximum 35);

  • Penze = násobek let x průměr nejlepších pěti let X 2 ;

(tento výpočet platí pro federální penze);

  • Podnikové a oborové se mohou vzájemně lišit;

  • Maximální povolený příspěvek není zdaněn;

  • Do penze je možné odejít bez penále v 60 letech a nebo v případě že součet věku a odpracovaných let 60 = 85;

  • Podnikovou a nebo oborovou penzi má v Kanadě asi 20% obyvatel;

  • Podnikové penzijní plána mohou zkrachovat, protože jsou propojeny s podnikovým rozpočtem (viz Enron);

  • Oborové penzijní plány jsou obecně stabilní.


[4]

Registered Retirement Saving Plan (RRSP)



  • Jde o účelové spoření, které využívá toho, že vklad není zdaněn, dani podléhá až vybraná částka;

  • Výše vkladu je omezena vládou;

  • Způsob investování si určuje držitel;

  • Finanční instituce nezaručuje výnos kromě toho zaručeného státními dluhopisy a nebo jinými bankovními produkty;

  • Pro příjmovou kategorii < 40000 ročně je odložení zdanění neznatelné;

  • Z platu < 30000 je spoření nereálné.



Tax credits



  • Nízkopříjmové skupiny mají nárok na daňové úlevy -- tedy v případě, že mají zdanitelný příjem


[1] [2] [3] [4]

V Kanadě neexistuje předepsaný věk pro odchod do důchodu. Mezi mými bývalými spolupracovníky jsou takoví, kteří měli všeho dost a přestali pracovat mezi 55-60 rokem i za cenu snížení penze díky penále. V Ontariu bývala hranice pro odchod do důchodu 65 let, ale ta byla soudně zrušena, protože znamenala diskriminaci věkem.

Z uvedené tabulky vyplývá několik zajímavých skutečností:

  • Lidé, kteří nemají přístup k podnikové pensi, a nepřispěli dostatečně do CPP, jsou i v případě, že berou maximální stanovené OAS a GIS mají roční příjem 15036 a jsou tedy na hranicí chudoby;
  • Protože 80% Kanaďanů nemá přístup k podnikové či vládní penzi, je tento segment populace odkázán na dva pilíře, které jsou plně pokrývány z daní a jeden příspěvkový. CPP ovšem tvoří jen zhruba jednu třetinu příjmu dané skupiny;
  • OAS, GIS i CPP jsou ročně upravovány podle míry inflace. To jinými slovy znamená, že zmíněných 80% pensistů je placeno způsobem, který odpovídá průběžnému financování;
  • Pilíř, který není upravován podle inflace (RRSP) je dostupný pouze střední a vyšší příjmové skupině. Kdyby neexistovala počáteční daňová úleva, která alespoň částečně kompensuje průběžnou inflaci, byl by výnos RRSP při konservativním investování do dluhopisů nezajímavý, kdežto při investování do akcí není investice garantována vůbec.

Kanadský model zajištění ve stáří je ryze kapitalistický, nezatížený tím, čemu říkáme komunistický marasmus. Byl vyvíjen nějakou dobu a jeho humánnost je cností z nouze. Peníze daňových poplatníků, které tečou přes OAS a GIS, svým způsobem dotují veřejný i soukromý sektor, protože tam stejně všechny skončí.

Kanadský systém je komplikovaný, ale ten český se nakonec nevyhne stejnému látání děr v sociální síti. Nemají-li důchodci chcípat jako bezdomovci někde u popelnic, pak i v české státní pokladně bude nutné najít přiměřenou částku. Základní otázka je zda by nyní zavrhovaný systém průběžného financování důchodů nebyl daleko levnější než zamýšlené, nic nezaručující soukromé pilíře a budoucí záplaty jeho trhlin.

Bezmezná arogance koaličních politiků, kteří jsou bohorovně přesvědčeni, že oni a jen oni našli řešení pro všechny reformy, včetně té pensijní, znemožňuje jakoukoli diskusi. Otázka je, jestli v demokratickém systému existuje možnost obžalovat politiky z nekompetentnosti a donutit je, aby před soudem dokazovali, že vše co činí je pro společnost prospěšné.

V silách BL není tuto situaci změnit, ale i tak mají díky Stanislavu Hoškovi nosné téma. Jeho článek - a vskutku celá série -- jsou příliš významné na to, aby po několika dnech zapadly v archivu.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 9.8. 2011