Libye skrze německá media II.: manipulace, fraška nebo válečná propaganda?

9. 3. 2011 / Petr Schnur

I zde zásadní poznámka na okraj: autor si v žádném případě nenárokuje systematičnost, výlučnost a nebo dokonce absolutní platnost.

Technika „zpravodajství“

• Především bije do očí i uší, že pasáže o Libyi v masových mediích na několik dnů ustoupila do pozadí. Poté, co si občan poslechne nebo přečte „mezi řádky“ popřípadě se dostane i k jiným pramenům, nabývá dojmu, že tento trend byl nepřímo úměrný k postupu libyjských vládních jednotek. Tak např. Ve veřejnoprávní NDR (Norddeutscher Rundfung) figurovala Libye v posledních dnech až na třetím, někdy dokonce čtvrtém místě. Nyní se pořadí zpráv opět začíná normalizovat. Je otázkou proč.
  [Pozn. ŠOK: odpověď je v tomto případě nasnadě, není nijak konspirativní a stejně postupovaly i BL: pingpongová taktika bojů povstalců s Kaddáfím, u které při zpožděném a nepřímém zpravodajství nejste schopni detekovat, kdy koho kdo zahnal v inkriminovaných lokalitách na útěk. V Libyi nemá skoro nikdo vlastní reportéry, kteří by byli schopni udržet „časovou osu“ příběhu tak, aby neztratil logiku. Je někdo schopen říct, jaká je taktická situace právě teď? Co je dezinformace Kaddáfího a co dezinformace povstalců? Britské listy rezignovaly a to zpracovávají online arabské zdroje a nikoliv německé, francouzské či anglosaské agentury. Ale i zde je mnohdy o několikahodinové zpoždění a to je pro odraz taktické situace fatální. ]
• Od – metodologicky viděno – bezcených zpráv typu „jedna paní povídala“, které tak dobře známe např. z Kosova, ale i z Iráku, Gruzie a dalších oblastí zájmu „svobodného světa“ (citováni jsou „očití svědkové“, „představitelé opozice“ nebo třeba „neznámé osoby“ na letišti, o kterých si nelze ověřit naprosto nic, které ale přesto raději jenom „slyšely“) nyní přecházíme k doslova skurilním formulím. Tak například situaci uprchlíků z Libye, u kterých m. j. již i masmédia oproti původním „informacím“ přiznávají, že se v naprosté většině nejedná o Libyjce, ale o zahraniční dělníky, označila stanice Euronews 6. března bez dalšího upřesnění jako „delikátní“. Bylo přenecháno divákovi, aby si pod tímto pojmem představil něco konkrétního. Tento typ zpravodajství najdeme zejména na stanicích typu Euronews, MTV nebo n-tv. Kdo čte německy, může třeba porovnat text zprávy o bojích kolem Ras Lanuf s filmovým materiálem, který zprávu doprovází. Jako další příklad tohoto druhu zpravodajství lze uvést, tentokrát z arabského světa, stanici Al-Arabija z 21. února. Šlo o události v hlavním městě Tripolisu. Porovnejme záběry demonstrantů s masou protestujících v Tunisu a Káhiře. Zaregistrujme, že tito aktivisté prý zapálili parlament i policejní budovy (jak by se na takový způsob protestu reagovalo v jiných státech?) a podívejme se pozorně na zprávy o mrtvých. Human Rights Watch uvádí zcela přesné číslo (233), a to přesto, že oficiální zprávy tiskových agentur hovořily o 'nepřehlednosti situace'. V této souvislosti krátký odkaz: HRW (hlavní sídlo v USA) se v roce 1988 „transformovalo“ z bývalé Helsinki Watch, založené za účelem kontroly dodržování lidských práv ve východním bloku. Organizace je financována ze soukromých sbírek, přičemž největší sumu v její histori měla dostat v září 2010 od globálního Spekulanta Sorose (100 milionů dolarů). Zprávu o tom přinesl m. j. i německý týdeník Die Zeit. Snad ještě zajímavější je ale zmínka o dalším „zdroji“ informací, který mluví o 'stovkách mrtvých'. Tímto zdrojem má být 'jedna Nevládní organizace ... ' (An NGO has claimed hundreds of deaths ... ; viz dolní část zprávy) '. Naši pozornost zaslouží i Al-Arabija samotná. Vznikla jako protiváha k Al Jazeera, sídlí v Dubaji a je součástí saudskoarabského mediálního koncernu Middle East Broadcasting Center. V této souvislosti si připomeňme, že náš výše zmiňovaný odborník na lidská práva Havel kdysi označil porušování lidských práv v Saudské Arábii za určitou formu folkloru a kulturní tradice.

Obsah a vnitřní ne-logika zpravodajství

Zasluhuje si vůbec ještě zpravodajství tohoto druhu název 'žurnalismus'?

V německých masových médiích je v souvislosti s libyjskými událostmi velmi často frekventované slovíčko 'offenbar' (zřejmě). Není to jediná podobnost se „zpravodajstvím“ o bojích v Jugoslávii a „masovém vyvražďování Albánců“ v Kosovu. Vedle sugestivních výrazů podobného typu se při přípravě na válku objeví takové, které cílové osoby odlidšťují (krvavý diktátor, balkánský řezník / Hitler, bestie, nestvůra; viz kupříkladu Die Zeit, 24. února, č. 9: 'Das Monster und wir' / Nestvůra a my) a nebo sugerují psychické vyšinutí. Všichni ti, kteří globální mocenské elitě a její ekonomické expanzi stojí v cestě, jedno zda demokrat nebo diktátor, jsou buď bestie a nebo šílenci – nejlépe obojí.

Je až neuvěřitelné, do jakých vnitřních rozporuplností se „svobodná“ media mohou dostat. Kaddáfí prý nechá střílet do „mírumilovných“ demonstrantů, vzápětí ale diváka překvapí zprávou o masových dezercích z libyjské armády (samozřejmě bez průkazného filmového materiálu, na rozdíl od záběrů armádních jednotek libyjské televize z města al-Sawija, se kterých jsme na Euronews mohli vidět krátký sestřih) a úspěšných akcí ozbrojených povstalců. Od počátku vypuknutí „ať již čehokoliv“ v Libyi jsme častováni zprávami o údajných „masakrech na bezbranných demonstrantech“, namísto nich ale vidíme záběry hloučků ozbrojených povstalců, střílejících do vzduchu za neznámým cílem, hořících aut, rozbořených budov a zraněných jednotlivců. Vidíme obrazy ozbrojeného povstání, snad občanské války.

Podobné záběry bychom viděli z každé země, ve které se povstalci ozbrojí a zahájí osvobozování, ať již s uvozovkami nebo bez nich, měst a vesnic, ba dokonce celých regionů. Otázkou pouze je, zda „mezinárodní společenství“ dovolí, aby se centrální moc („stát“) efektivně bránila nebo ne. Toto je dnes jediný faktor, který rozhoduje o osudu ETA, IRA na straně jedné a UCK na straně druhé. Lze předpokládat, že by „mezinárodní společenství“ v čele s Obamou, Sarkozym, Cameronem a Merkelovou podobným způsobem postupovalo vůči Libyi, ale třeba i vůči Saúdské Arábii. Samozřejmě do té doby, než by se z nějakého důvodu potřebovali dynastie Saúdů zbavit. Potom by nás i tiskový mluvčí NATO Václav Havel poučil o tom, že saudský monarcha není nic jiného než zrůdný diktátor.

Většina „informací“, kterými „svobodná“ západní media častují občany, pochází z politické kuchyně NCLO (National Conference of Libyan Opposition) se sídlem v Londýně. Tato instituce je dílem NFSL (National Front for tge Salvation of Libya), u které se předpokládá napojení na CIA a Saúdskou Arábii. Například zápisy knihovny amerického Kongresu (US Library of Congress) přinejmenším americkou podporu naznačují.... Pět dnů před zahájením libyjských nepokojů vyhlásil předseda NCLO Ibrahim Sahad 'dny hněvu'. BBC k tomu alespoň poznamenala, že tyto zprávy nejsou ověřitelné. Sahad mimochodem komentuje události v Libyi přímo z Washingtonu DC. Tak například sám americký ministr obrany Robert Gates musel v době špionážních supersatelitů přiznat, že informace o odstřelování demonstrantů ze vzduchu bojovým letectvem nejsou potvrzeny. A v New York Times se objevila zpráva včetně obrázkového materiálu, ze kterého lze usoudit, že se v libyjské kauze nejednalo o spontání lidové povstání, ale o předem připravenou vojenskou akci ze strany výše jmenované opozice.

Epilog

Jak se věci vyvinou dále? Nedávná minulost ukázala, že mandát OSN krátkodobě nerozhoduje o tom, zda NATO rozpoutá válku nebo nikoliv (Jugoslávie / Kosovo, Irák). V Kremlu již sice na rozdíl od roku 1999 nesedí kamarád Jelcin s lahví vodky na stole a Čína je na nejlepší cestě ekonomicky odsunout USA na vedlejší kolej, nicméně vojenská prezence na všech světových oceánech a mořích je stále ještě výsadou transatlantické aliance. Je tedy docela možné, že o „osvobození“ Libye zvenčí budou rozhodovat dvě věci: postoj opozice resp. její vnitřní složení a odhad škod pro NATO samotné. Není jasné, zda by se alespoň část povstalců neobrátila proti „pomocníkům“, zda by nakonec nehrozil druhý Irák. A Erdoganovo Turecko již není americký pittbull, jeho postoj dalo jasně najevo: NATO nemá u arabských břehů co pohledávat. USA, Francie a Velká Británie by sice mohly vojenskou operaci provést samostatně, dlouhodobě by ale její následky byly katastrofální. Vzhledem k narůstajícímu antiamerickému postoji turecké veřejnosti by byla politickým mementem pro postoj každé budoucí turecké vlády. Kromě toho nelze opomenout smlouvu o přátelství a spolupráci mezi Libyí a Itálií z roku 2008. Ministr zahraničí Frattini sice poznamenal, že je 'de facto pozastavena', je ale otázkou, do jaké míry by bylo reálné ji tak lehce zrušit. Smlouva navíc obsahuje pasáž o vzájemném neútočení. Doby, kdy se mezinárodní smlouvy dodržovaly, jsou sice nenávratně ztraceny, pokud by se jí ovšem Berlusconi bez rozpaků vzdal, znamenalo by to další ztrátu hodnověrnosti nejen Itálie samotné, ale celého Západu v arabském světě.

Jedna věc je ale jistá. Vojenská intervence by pro Kaddáfího znamenala konec jeho panování a zřejmě i fyzického života, zároveň by ale vzkřísila jeho revoluční mýtus. A mýty mohou být, jak víme z historie, živější než živé.

28. 02. 2011 Petr Schnur: Pohled na Libyi skrze německá media: stav nouze nebo manipulace? ZDE

Vytisknout