Jak se bezletová zóna nad Libyí může vymstít

9. 3. 2011

Komplikace při vzdušných úderech

Bylo poukazováno na to, že bezletová zóna není antiseptickým aktem. Abyste chránili letouny vynucující bezletovou zónu, musíte začít potlačováním nepřátelské protivzdušné obrany. To zase představuje zpravodajský problém. Která libyjská zařízení protivzdušné obrany mají být zničena a kde jsou umístěna? Je možné tvrdit, že Libye nedisponuje účinnou protivzdušnou obranou a útoky v rámci mise SEAD (Suppression of Enemy Air Defenses, potlačení nepřátelské protivzdušné obrany) tedy nejsou nezbytné. Ale to znamená vycházet z předpokladu, který nemůže být prokázán bez testování, a test je nebezpečný. Současně s tím sběr určitých zpravodajských informací o protivzdušné obraně není tak snadný, jak by se mohlo zdát, zejména pokud se opozice stejně jako lupiči dokázali zmocnit těžkých zbraní a obrněných vozidel, což znamená, že zařízení protivzdušné obrany jsou v pohybu a není jisté, kdo je kontroluje.

Takže na počátku existence bezletové zóny by stály vzdušné údery na známé objekty protivzdušné obrany. Ale patrně by pokračovaly trvalým hlídkováním letounů vyčleněných pro SEAD vyzbrojených protiradiolokačními raketami určenými k rapidní konfrontaci jakékoliv objevivší hrozby. Bylo by nezbytné udržet tyto letouny ve vzduchu po delší dobu, spolu s provedením neznámého počtu úderů. Je nejisté, kde jsou radary a rakety rozmístěny, a tyto údery by neproběhly bez chyb. Když jsou vyhledávací a zejména naváděcí radary zapnuty, odpověď musí být okamžitá, dokud radar vyzařuje (a tedy je zranitelný), a dříve, než se může podílet na útoku. To znamená, že by neexistovala šance rozhodnout, zda je zařízení umístěno v rezidenční oblasti nebo v blízkosti veřejných budov, jako jsou školy nebo nemocnice.

Předchozí režimy v naději na získání mezinárodní podpory úmyslně umisťovaly své systémy blízko podobných budov, aby si vynutily to, co mezinárodní média budou považovat za krutost. Libyjský představitel Muammar Kaddáfí nevypadá jako ten, kdo by váhal s vyvoláním civilních ztrát za účelem získání politické výhody. Takže zřízení bezletové zóny by mohlo rapidně degenerovat v odsouzení za zabíjení civilistů právě těmi, kdo zdánlivě z humanitárních důvodů vynucují bezletovou zónu. Útoky na protivzdušnou obranu mohou rozhodně způsobit podstatné ztráty a změnit humanitární akci v akci s vážnými humanitárními a politickými důsledky.

Letecké údery versus pozemní operace

Důležitější otázkou je, čeho přesně by bezletová zóna dosáhla. Jistě, uzemnila by Kaddáfího letectvo, ale nepřiblížila by se tak k ukončení bojů a neerodovala by jiné Kaddáfího podstatné výhody. Jeho síly se zdají být lépe organizovány a vycvičeny než jejich oponenti, kteří jsou politicky rozděleni a mnohem hůře organizováni. Před nedávnem byl Kaddáfí vesměs odepisován, ale s nasazením pozemních bojových sil dokázal víc než se udržet. To co zbývá z jeho letectva bylo použito k omezeným rušivým náletům, takže zřízení bezletové zóny by situaci na zemi nezměnilo. Dokonce i s bezletovou zónou by bylo pro povstalce obtížné Kaddáfího porazit, a Kaddáfí může naopak dosud porazit je.

Přitažlivost bezletové zóny v Iráku byla v tom, že poskytovala politickou iluzi, že bylo něco podniknuto, bez toho, aby vznikla podstatná rizika, a že z tohoto hlediska jakoby skutečně vážně uškodila kontrole Saddáma Husajna nad Irákem. Bezletová zóna však fungovala zhruba 12 let bez toho, aby si vynutila změnu Saddámovy politiky, o změně režimu ani nemluvě. Totéž by patrně platilo v Libyi. Bezletová zóna je akcí s nízkým rizikem a s malou schopností změnit vojenskou realitu, která vytváří dojem akce rozhodující. Tvrdím však, že má podstatnou nevýhodu v tom, že zahrnuje náklady a rizika, včetně vysoké pravděpodobnosti přinejmenším nějakých civilních obětí bez zřetelného přínosu nebo smysluplného vlivu. Rozsah potenciálních civilních ztrát je nejasný, ale jejich pravděpodobnost bohužel neleží v rukou těch, kdo bezletovou zónu vynucují, ale v rukou Kaddáfího. Přidejte k tomu lidskou omylnost a další selhání, jež jsou od války neoddělitelná, a výsledek se stane nejasným.

Významnější akcí by byla pozemní intervence, invaze do Libye zaměřená na zničení Kaddáfího armády a vynucení změny režimu. To by si vyžádalo podstatné síly a z Iráku bychom si měli pamatovat, že to vyžaduje také podstatné okupační síly určené ke stabilizaci a vybudování nového režimu. Na rozdíl od Egypta je Kaddáfí sám ztělesněním režimu, a sektářské elementy, které byly dosud kontrolovány, už přicházejí ke slovu. Schopnosti země poskytovat a administrovat základní vládní funkce jsou také neznámé. A nesmíme také ztratit ze zřetele, že Kaddáfí prostě má podstatnou podporu, stejně jako opozice. Jeho příznivci se bez boje nevzdají a mohou se rozhodnout pro nějakou formu poválečného odporu, stejně jako v Iráku. Takže zatímco počáteční náklady ve smyslu ztrát by mohly být nízké, dlouhodobé náklady by byly mnohem vyšší.

Měli bychom si také vzpomenout, že totéž mezinárodní společenství, které odsuzovalo Saddáma Husajna jako brutálního diktátora, velmi snadno přešlo k odsuzování Spojených států - jak za jeho svržení, tak za kroky, které americká armáda podnikala ve snaze vyrovnat se s následným povstáním. Není těžké si představit situaci, v níž pokračuje libyjský odpor vůči okupačním silám následovaný mezinárodním odsouzením protipovstaleckých aktivit.

Když jste svrhli režim, je těžké jednoduše odejít. Myšlenka, že by šlo o rychlou, chirurgickou a krátkodobou invazi, představuje jistě jeden z možných scénářů, ale rozhodně ne jistý a vůbec ne ten nejpravděpodobnější. V tomtéž smyslu by i ztráty způsobené bezletovou zónou byly předem neznámé. Rozdíl je v tom, že zatímco bezletovou zónu lze snadno zrušit, je nepravděpodobné, že by měla nějaký dopad na pozemní operace. Invaze by jistě podstatný dopad měla, ale nebylo by možno ji snadno ukončit.

Ukončení občanské války je proveditelné, pokud může proběhnout bez nárůstu ztrát nad úroveň, která by byla pravděpodobná, kdyby válka pokračovala. Bezletová zóna by patrně kritérium splnila, avšak bez ukončení občanské války. Invaze, pokud by měla k dispozici patřičné zdroje, by mohla ukončit občanskou válku, avšak otvírá dveře pokračujícímu konfliktu nízké intenzity.

Národní zájem

Je obtížné zjistit, jaký mají USA v Libyi národní zájem. Zájmy některých evropských zemí jako je Itálie jsou významnější, ale není zřejmé, zda jsou připraveny nést břemeno bez Spojených států.

Tvrdím, že válka coby humanitární akce by měla být podniknuta pouze s jasným vědomím toho, že nakonec může způsobit větší utrpení než válka občanská. Měla by být také podniknuta pouze s jasným vědomím toho, že obyvatelé se mohou ukázat coby ne tak docela vděční, zbytek světa by netleskal tolik, jak by se nám líbilo, a okupanta by rychle odsoudil, pokud by se věci pokazily. Nedávno zformovaný opoziční výbor v Benghází vyzývající k leteckým úderům proti Kaddáfímu představuje tutéž skupinu, která varovala před jakoukoliv vojenskou intervencí zahrnující pozemní síly.

Nakonec je třeba říci, že při použití síly musíme mít na paměti národní zájem. A historické záznamy o ozbrojených humanitárních intervencích obsahují výsledky, jež jsou i v tom nejlepším případě dvojznačné.

Článek v angličtině: ZDE