Vzájemná náruč Čína -- USA?

20. 1. 2011 / Miloš Dokulil

Naprosto původně nečekaný rozmach Čínské lidové republiky za posledních 30 let a její nynější hospodářsko-politické postavení v nynějším světě vedou dnes již málem kdekoho k průhledným a snadno dovoditelným předpovědím, že zítřejším hegemonem světa bude nepochybně Čína. Pokud jde o celkový objem výroby a exportu, dohady se týkají nikoli samotného faktu, že by Čína mohla být někdy v budoucnu "prvním státem světa", ale jen toho, kdy se tak stane. Již nynější nastupující generace by se toho času měla dožít.

Přitom Čína je stále formálně komunistickým státem, s odpovídajícím vnitřním politickým uspořádáním poměrů. Není "demokracií" v "evroamerickém" smyslu tohoto termínu. Čína ovšem zároveň není dnes jenom čistě "komunistickým" státem v nějakém odkázaném nám smyslu z politických pamfletů běžně se prezentujících do konce 80. let 20. století. Jinak ovšem vypadala Čína ještě třeba během tzv. kulturní revoluce, a opatrně začala našlapovat do jiných -- zprvu výrazně jen ekonomických -- vod počínaje předsednictvím v KS Číny Deng Tsiao-pinga. Dnešní Šanhaj (mající málem 30 milionů obyvatel) navenek vypadá jako kterékoliv americké město. Nejvíc luxusních aut se dnes prodává právě v Číně. To je zmínka jen tak na okraj. Že v hrubé domácí výrobě Čína již v roce 2010 předstihla Japonsko a je celkově na druhém místě na světě (samozřejmě že za USA), musí být vnímanou samozřejmostí zítřka. Světová výstava, která probíhala loni v létě v Pekingu, byla zřejmě dalším velkolepým pokusem, jak okolnímu světu dát najevo, jak dramaticky se již změnil život v Číně za těch vcelku posledních 60 let. Dnešní mladí lidé nezažili zkušenost "kulturní revoluce". Velikost a význam současné Číny mladým pochopitelně velmi imponuje. Nejen jim. "Nacionalistický" nátěr může snadno překlenout problémy, které má třeba čínský venkov.

Za připomenutí snad stojí, že těsně před Huovou návštěvou ve Washingtonu byl hostem v Pekingu ministr obrany USA Robert Gates. Nejeden ze současných komentářů si všímá kromě jiného otázky, do jaké míry mají nynější čínští vůdčí komunističtí představitelé kontrolu nad vojenským velením. Také se již spekulovalo nad tím, že údajně prezident Hu ani nevěděl (!), že již Číňané vyzkoušeli zcela nový bitevník třídy "Stealth" (tedy radarem nedetekovatelný).

Zatím -- jen pro výchozí ilustraci vzájemného poměru sil -- teď si uveďme, s jakými možnostmi tyto dvě mocnosti disponovaly roku 2010 (zdroj BBC, uplatněný redakcí časopisu Time 24/1/2011; některé odlišně zaměřené údaje jsme si tu nedávno uváděli, když autor tohoto textu psal v BL dvakrát po sobě o Afghánistánu: http://www.blisty.cz/art/56630.html http://www.blisty.cz/art/56667.html ; ale i: http://www.blisty.cz/art/55334.html).

Celkové výdaje na obranu se v USA pro rok 2010 pohybovaly na závratné sumě 729 miliard dolarů; Čína, i když každoročně své vojenské rozpočty progresivně zvyšuje, ve srovnávaném roce to číslo na branné účely dosahovalo "jen" 78 miliard dolarů, tedy jenom devítiny amerického rozpočtu. Zcela jiný obrázek poskytují stavy aktivního vojenského personálu obou velmocí. USA čítá 1,6 milionu osob, zatímco Čína 2,3 miliony. Nelze jistě přehlédnout, v čem a jak se liší oba státy v další výzbroji. Ponorek mají oba státy skoro stejně; USA 71 a Čína 65. Letadlových lodí mají USA 11, a Čína zatím žádnou. Pokud jde o jaderné hlavice, USA jich mají zatím 9 400, Čína již 240.

Pochopitelně: to, co tu bylo zatím uvedeno, jsou spíše podklady k dalším úvahám, než nějaká analýza. Ale i takto to patří "k věci".

Vytisknout