Nabízí se odpověď - petrifikace elit
"Budu všude, kam se jen koukneš. Kde bude pranice vo to, aby se hladoví mohli najíst, tam budu i já. Kde bude polda mlátit člověka, tam budu i já. Já budu i u toho, když řvou chlapi, protože jsou navztekaný, a já budu i u toho, dyž se děcka smějou, protože maj hlad a vědí, že večeře je na stole.A až naši lidi budou jíst, co vypěstovali, a vstávat v barákách, který postavili - i tam já budu taky."
John Steinbeck, Hrozny hněvu
Vysvětlení pro země bývalého socialistického tábora by mohlo být takové, že zde stále existuje mnoho lidí, kteří měli ve starém systému dobrou pozici a rádi by si bývali udrželi privilegia, o která je nový režim připravil. Pak existuje nezanedbatelné množství lidí, kteří jsou závislí na penězích státu a těžce nesou ztrátu bezpečí a ztrátu kupní síly svých skromných platů či důchodů (v důsledku inflačního růstu cen, podvodů a bankovních machinací). Existují rovněž lidé, kterým se stýská po romantismu průvodů, červených pionýrských šátků či častušek. Ti milují zvuk kulometů stejně, jako zvuk hymny nebo Internacionály, stále milují a milovat budou. Věří... 
Co ale komunistické strany a jejich příznivci například v od-lehlé oblasti zeměkoule - Jižní Americe? Tam existuje jiný paradox: je běžné, že místní katoličtí kněží sní o tom, že v jejich zemích zvítězí komunismus. Vyřešil by za ně i řadu problémů, které řešitelné nejsou. Jeden z nich, Leonardo Boff z katolické "Teorie osvobození" říká, že problém spočívá v tom, že svět si spojuje komunismus s Ruskem. Potlačování církve je sice součástí Marxova učení, ale - tak jako si věřící z Bible či Koránu vybírají jen to, co se jim hodí pro ideologické poučky - tak i jihoameričtí duchovní si z manuálu egalitářské společnosti vybírají jen ty části o rovnoprávnosti a absenci chtivosti. Během Američany sponzorovaných a instalovaných diktátorských režimů v Chile, Argentině, Uruguayi, Brazílii a Paraguayi byla katolická církev neustále šikanována - stejně jako v Sovětském svazu a jeho satelitech. Generálové se chápali moci s vysvětlením, které úspěšně prodávala i propaganda Strýčka Sama - že Jižní Amerika by se mohla ocitnout v krvavých rukách komunistů, stejně jako Fidelův Ostrov svobody.
Strach.
Generálové, kteří se na tomto kontinentu dostávali a dostávají k moci, mají přece za dějinný úkol "chránit" své národy před komunistickým systémem. Protože takový režim (jak vidno ze sovětského příkladu) by připravil lidi o svobodu projevu, zavíral, a pak mučil a zabíjel disidenty, kněze či věřící. Úkol "chránit" své národy se realizuje vždy za jakoukoliv cenu, i za cenu životů kněží, věřících, občanů... Krutým žertem je, že tito generálové se v ničem neliší od generálních tajemníků, i oni ve svých zemích zrušili svobodu projevu, zavírali ideové protivníky, které pak mučili a zabíjeli. Jediným rozdílem byla svoboda cestování podmíněná ekonomicky (pokud si to člověk mohl "dovolit" - což bylo ve třetím světě, kam tyto země až do 90. let patřily, poměrně složité) a bezbřehá svoboda podnikání. Proto Leonardo Boff říká stejně, jako jinými slovy Mňačko, že "problém není v komunismu, ale v tom, že moc lidi příliš ovlivňuje a absolutní moc ještě víc". Domnívá se, že to, co v Evropě způsobilo zhroucení komunismu, byla skutečnost, že byl zaváděn nepatřičně tvrdým způsobem. Bere to jako jasný odraz nekompetentnosti Kremlu daný povahou těch, kteří se dostali k moci. Hovoří o myšlence Dubčekova československého "socialismu s lidskou tváří" jako o příkladu koexistence sdílených hodnot: svobody projevu, individuality existence a svobody cestování. Domnívá se dokonce, že komunismus nehovoří o zákazu svobodného podnikání, ale o tom, že je zajištěn přístup každého k základním životním potřebám. Zmiňuje se o Titově Jugoslávii, kde bylo povoleno drobné podnikání, jako o důkazu toho, že na socialismus lze pohlížet i nedogmaticky. "Nejde o to, přesně se řídit Marxovým nebo Leninovým učením, ale - stejně jako u Bible - o interpretaci jeho podstaty, jeho poselství." A co Čína nebo Kuba? "To je to samé. Muži, kteří zneužívají moc pod rouškou cesty ke komunismu. Ale dovolte mi otázku otočit: Co ty desítky zemí, které jsou dokonale kapitalistické, ale vládne v nich represe? Co totalitní režimy v Jemenu, Barmě, Pákistánu, Saudské Arábii či Alžírsku? Nejde o kapitalismus nebo komunismus, jde o to, kdo je u moci..."
Fabiano Golgo
Den rudé lucerny aneb namísto světla výstřel
Legendární výstřel děla Aurory neměl být signálem k útoku na Zimní palác, a tím i signálem počátku epochy. Mělo jím být znamení dané červenou lucernou z věže Petropavlovské pevnosti. Té pevnosti, ve které po desetiletí a staletí hynuli buřiči a povstalci předrevolučního Ruska...
Příběh obyčejného člověka
Neuvěřitelně krásný člověk jménem Vladimir Alexandrovič Antonov-Ovsejenko, veselý, obrýlený, křehký inteligent, s buřinkou na hlavě a přepásaný těžkým mauserem, pistolí, jejíž tíha ještě víc muchlala černý kabátek tohoto ruského inteligenta, tento člověk, který se probral ze svého snění o revoluci k samotnému činu revoluce, nasedl do těžkého, explozivně poskakujícího automobilu. Byl pověřen organizovat masy, a tak to tedy dělal. Byl v pohybu do úpadu. Konečně byl to on, kdo po dobytí Zimního paláce zatýkal členy Prozatímní vlády, ale než k tomu došlo, muselo být mnoho učiněno. Získány a přesvědčeny vojenské oddíly, pozdvižena dělnická předměstí. Soustředěn ozbrojený lid, vypracován plán boje, rozestaveny síly, poznán nepřítel. Netrpěliví političtí pracovníci museli být uklidněni, váhaví posilněni. Museli být odhaleni zrádci a upevněno spojenectví, zvládnuta živelnost a vnesen řád. To všechno byl neuvěřitelný pohyb unaveného člověka v automobilu, kterého poslouchali i neposlouchali, podle toho kdo a kde. Nic nemohl stačit, a přece všechno musel, ten věčně uštvaný organizátor revoluce a akce, kterého nakonec proud odstrčí a dovolí mu pouze dívat se na velkolepost pohybu. Organizátor, volající k odpovědnosti, když se něco nepovede, a zapomínající, aby se pro chválu a věčnou paměť postavil na jeho místo někdo jiný, "pro modelovou sestavu" vhodnější, energičtější, velitelštější, pokrytečtější, prostě vzorovější... A on neprotestuje, neboť co chtěl, po čem toužil, to se také stalo. Bylo to ovšem trochu jinak, ale bylo to a je to všechno teprve začátek, to hlavní, to krásnější teprve přijde. Ať sbírají pochvaly, přeje jim to, ale to krásnější musí přece přijít...
Antonov-Ovsejenko byl přitom. Když už všechno bylo připraveno, lidé, zbraně, ulice, mosty, hluk a lodě a Zimní palác, všechno jako na velikou lidovou slavnost - stačilo dát znamení. Bylo smluveno, že jím bude záře a signál rudé lucerny z věže pevnosti. Na tento signál vyrazí ozbrojený lid do útoku. Platí, že podaří-li se všechno důležité připravit a zorganizovat, musí selhat alespoň něco, co důležité není, i když se to v přípravách jeví jako nejdůležitější. Tak důležitá byla ona lucerna, na kterou všichni čekali a zapomněli.
Když Antonov-Ovsejenko dorazil do pevnosti, nebyla lucerna. Když se sehnala, nebyla rudá, když se podařilo učinit ji rudou, nebyl petrolej - to byl již útok na Zimní palác v běhu. A Antonov-Ovsejenko nasedl do automobilu a stihl ještě zatknout Prozatímní vládu, na zpáteční cestě zorganizovat obranu pokladů Zimního paláce před rozkradači, po cestě ztratit polovinu zatčených ministrů a chránit životy poloviny druhé. A dokázal se jistě ještě zasnít, že to nejkrásnější teprve přijde: "Všechno je, mister Reed, teprve před námi..." Aniž bychom chtěli tento prolog revoluce, která se stala klíčovou, uzlovou, rozhodující v dějinách dělnického hnutí jakkoli symbolizovat, přesto je třeba pochopit, že socialismus jako teorie a ideologie, ale i jako společenská revoluční praxe vznikl spojením živelného dělnického hnutí a vědy. Vědecký socialismus si od těch dob žádá být chápán a nazírán jako věda a jeho prakticko-revoluční postuláty stojí na schopnosti analyzovat pohyb objektivních sil společnosti, vlivu materiálního pohybu na myšlení lidí, který umožňuje subjektivním společenským silám vyzrát v objektivně působící. Proud revolučně živelného musí být usměrňován proudem revoluční praxe, nejdůležitějším plodem je schopnost organizace nejrevolučnějších společenských sil, organizace takového předvoje revoluce, který je sto usměrnit síly všeho revolučního. Nejde jen o to, stavět se živelnému do čela, "vztyčovat prapory" před již se pohybující masou, neboť to již bývá pozdě, ale jde o to, vidět, cílit zrání pohybu ještě dávno předtím, než se zástupy pohnou, neboť již v této době počínající jejich niterné aktivity a ještě včerejší pasivity, vidět zrání "hroznů hněvu", cítit a vnímat akumulaci energie připravené k vybití. A pak je to buď lesk, který bije slepě, anebo pohybová revoluční energie, hýbající dějinami.
Ujednání revolučního signálu bylo důležité hlavně proto, aby všichni věděli, že tento signál přijde, že musí přijít. Se hrál-li tuto úlohu zástupný signál, bylo to především proto, že všichni netrpělivě čekali, ale další prodlení již nebylo možné. 
Snad to nejméně překvapilo Antonova-Ovsejenka, který skutečnost konstatoval a vyrazil za dalším úkolem. Bylo to tak: nejsme tvůrci dějinného pohybu, jsme jeho organizátory, a tak je tomu dodnes. Dějiny se zpětně ptají na to, zda jsme byli organizátory dobrými nebo špatnými. Ruská revoluce zvítězila proto, že měla ve svém čele skupinu vynikajících organizátorů, kteří tvořili činy a nečekali u vrátek dějin na almužny uznání.
Antonov-Ovsejenko byl jako obchodní přidělenec v Praze reprezentantem SSSR v letech, kdy buržoazní Československo ještě neuznávalo existenci Sovětského svazu. Legendární muž z Vily Terezy se jako vězeň přihlásil dobrovolně na frontu v onom roce, kdy byl SSSR přepaden fašistickým Německem, a padl v oddílu dobrovolníků při obraně Moskvy.
Léčba revolucí
Revoluční teror lze dodatečně velice noblesně a s "etickou převahou" mentorovat. Ale revoluce se bez přiměřeného revolučního teroru vyhrát nedá. Mluvíme-li o přiměřeném teroru, činíme tak vědomě a záměrně, neboť bez teroru se revoluce prohrávají. Míra nutnosti tu určuje i míru mravnosti a naopak, revoluční mravnost nutí revoluční subjekt, aby s plnou odpovědností vážil nezbytnou míru nutnosti. Její překročení nebo prostě nepochopení uvádí v sázku celou věc revoluce, protože potom již nejde o revoluční řešení uzrálého společenského rozporu (rozporu třídního), ale o překročení dějinně nutné míry, za kterou se již proces mění v sebelikvidaci revolučních sil.
Výborně se zbavíme vředu na lýtku tím, že si uřízneme nohu. Vřed je zaručeně pryč - a noha rovněž. Jak si ale budeme počínat, když vřed bude v zátylku?
A podobenství o chirurgickém zákroku přece jen neplatí. Je ovšem pravda, že před-revoluční společnost je chorá a činnost přežívající a přežilé vládnoucí třídy je choroboplodná. Z hlediska antropologického je to dokonce jisté a dokazatelné. Ale "léčení" není léčením ve smyslu návratu k normě. Revoluce léčí tím, že na starém společenském podloží vytváří nový společenský organismus. Není-li přítomná taková tvorba nového, nešlo ani o revoluci, leda o revoluci poraženou. Prosté převraty zdaleka nejsou revoluce, i když může jít o převraty velice krvavé, pokud negují jen jisté mocenské uskupení, a nikoli existující společenskou strukturu, pak se neděje nic tak dalece revolučního. Leda by šlo o specifický případ reformy, která musela odstranit vládnoucí mocenskou skupinu nebo seskupení, aby se (v rámci daného společenského řádu) mohla prosadit. Nebo naopak, aby se prosadit nemohla. Ale to již je kontrarevoluce. Nebo restaurace...
Objektivní míra revolučního násilí je závislá na objektivní míře kontrarevolučního odporu. Námitky proti násilí proletářských, socialistických revolucí jsou aktuální a nevraživé proto, že proletářská revoluce právě probíhá. Těžko se dnes najde historik, který by se vážně rozhořčoval nad násilím páchaným v období buržoazních revolucí. A přece i tehdy to byla míra násilí do té doby neuvěřitelná, veřejná, masová, "lidová". Zcela bezohledně umírali lidé na vlnách teroru, vyhlašovaného nebo živelného, ti, kdo si stoupli do cesty, odpůrci i miláčci lidu, nepřátelé i podezřelí. A ne každý podezřelý byl vinen, ne každý vyhlášen nepřítelem.
Jsou dějiny a dějiny. Můžeme je velebit, zhlížet se v nich a současně (často jejich jménem nebo pouhými hesly) tupit velikost revoluční současnosti, obrazně řečeno, obracet revoluci proti revoluci, tu minulou proti současné.
Každá revoluce si žádá obětí i sebeobětování a vždy znovu a znovu se zdá, že to je již naposledy, a opět se v přetlaku subjektivních revolučních sil v těsně porevolučním období spalují přebytečné síly, které by jinak hned chtěly pokračovat, přenést se přes celou následující epochu vývoje.
Ale ne, je to pouze konstatování především toho, co nikdy již nelze vzít zpět a co je třeba spíše pochopit než cokoli jiného.
Do dějin patří všechno, i se všemi, kdo je tvořili
Na jedné straně sedmnáct set perzekučních aktů Pařížské komuny, za celou dobu její tříměsíční vlády v roce 1871, na druhé straně po její porážce zabito kolem čtyřiceti tisíc komunardů, žen a dětí. Desetitisíce byly vyvezeny do zahraničí na galeje. Francouzské revoluce končily. Od prvního revolučního výbuchu do udělení amnestie komunardům trvaly bezmála sto let. Sto let revolucí, restaurací, dvojího císařství, království, republik, poprav, hladu, povstání a dobývání světa, nadějí a katastrofálních proher. Z poslední porážky vzešla vláda buržoazie. Seděla na sudu s prachem. Prachem revoluce, které se až po letech říkalo Velká říjnová.
Pohádky plné otázek
Otázky se vracejí nikoli proto, že nebyly v minulosti správně zodpovězeny, ale proto, aby byly znovu správně zodpovězeny.
Neptat se po východisku zpravidla znamená ztratit je. Ptát se po východisku znamená projevit schopnost zpětné vazby. Opakování definičních stereotypů může vést nejen k roztržce se skutečností, ale i - a to je ještě horší - k nedovolenému uklidnění, k uspávání nezbytné potřeby po teoretickém bdění. Šípkové Růženky obrůstají trním a jen v pohádkách se mohou uspaná království prostě probudit a žít plynule dál, aniž by nutně musela konfrontovat čas svého spánku s časem okolního světa. Uklidňující prostředky stereotypních jistot zavádějí do propastí času a nikam jinam. A tak se lidé právem ptají, opět po každé prošlé etapě, po každé prošlapané cestě od pohádky k realitě: co je to pohádka? A je to totéž, jako když se ptají: Jdeme správně? Skutečně správně?
Ráj nebo zničení lidstva
Nikdo nepopře, že skutečným mezníkem v novodobých dějinách lidstva byly dvě osobnosti, které vtiskly - v dobrém i špatném - pečeť svého díla do hmoty světa a do vědomí lidstva. Lenin a Einstein. Oba dva pracovali v naprosto rozdílných oborech, oba pracovali s hmotou a čísly, dovedli najít klíč k řešením, a nakonec sledovali výsledky své práce s velkými obavami. Síla, kterou našli, mohla pomoci vyřešit problémy lidstva, ale mohla a může (ještě kdykoliv - i třeba zítra) lidstvo zničit. I to je nakonec řešení nahromaděných problémů...
Poprava
Životní dráhy fyzika a revolucionáře se ubíraly zcela různými cestami. Proč se vlastně Lenin stal revolucionářem? Vždyť jeho rodina byla velmi dobře situovaná, otec byl za zásluhy o rozvoj školství carským státem povýšen do šlechtického stavu. Majetek, který se skládal nejen z movitostí, ale i značných nemovitostí (ne neprávem se někdy v literatuře hovoří o vlastnictví půdy a nějaké té vesnice...) umožňoval dětem inspektora Uljanova mít vše, co si přály. Dostalo se jim nejvyššího vzdělání, jež v carském Rusku bylo přístupné pouze privilegovaným vrstvám. Lenin sám byl přímo předurčen ke kariéře právníka a mohl obohatit ruskou společnost o svůj titul doktora práv. S trochou německé krve v těle z matčiny strany by se stal jistě vyhledávaným advokátem. Nebo snad vědecká dráha? Jeho práce o vývoji kapitalismu v Rusku, ve které poprvé použil analytické metody (která se mu v pozdějších dobách tak osvědčila v politickém životě) byla skvělým životním startem mladého vědeckého pracovníka, erudovaného a ctižádostivého. To vše bylo možné, a asi by to tak bylo, kdyby se nestala věc, která jej z tohoto předurčeného života radikálně vyšinula. Lenin si zvolil dráhu politika z povolání - revolucionáře, a to zásluhou svého staršího bratra Alexandra. Rozhodla jeho poprava. V tak situované rodině, jako byla Uljanovova, poprava nejstaršího syna a sourozence působila jako bomba. A Vladimír Iljič Uljanov, tehdy ještě student gymnázia, sveřepě prohlásil: "My půjdeme jinou cestou!" Alexandr si vybral cestu narodnického teroristy; a co Lenin? Ani geniální děti nemohly a nemohou vstřebat v patnácti letech myšlenkové bohatství Marxova Kapitálu, ani zkušenosti Pařížské komuny. Lenin tehdy nemohl jistě také vědět, jakou cestou půjde: věděl bezpečně pouze to, že to nebude cesta individuálního teroru. Ale že cíl je týž. Život rodiny se od základu změnil. Ze starého klidného období zůstala pouze láska k hudbě, protože všichni ostatní sourozenci v čele s matkou vsadili na Vladimíra Iljiče. Od této chvíle jej všichni podporovali, pouze jeho, stal se osou života, byl vyvoleným splnit svá předsevzetí, a z lidského hlediska nemohla v tomto období tato předsevzetí - předsevzetí jeho i celé rodiny - znamenat nic jiného než pomstu.
Výstřel
A nenapadá vás jiná historie zcela jiného člověka, jinak motivovaného a zahaleného do roušky nerozvátého tajemství? O mnoho desetiletí později vsadila jiná rodina v jiné části světa na svého člena, po jeho násilné smrti na druhého... rodina Kennedyů.
Co všechno lze vlastně učinit z člověka?
Výbuch
Co vystupuje z celého Leninova díla, je především tvrdost. Byl to člověk nesmírně tvrdý ke všemu a ke všem, kdo překáželi revoluci vědomě či nevědomky, protože bylo v sázce příliš mnoho. Ne snad jeho život, ale, podle jeho mínění, životy milionů, osudy budoucích generací, osudy světa. Byl tvrdý i v poznání, jak se mění kvalita světa, předbíhal tento proces přeměny, podřizoval si jiné a rozcházel se s těmi, o nichž věděl, že hledají, ale při svém hledání bloudí a zdržují či odvádějí. Humanismus budoucnosti, tvrdost a nesmiřitelnost přítomnosti. V dějinách se to často nevidí. V těchto dvou stránkách Leninovy osobnosti je skryt i zásadní rozpor revoluce, vlastně všech revolucí... A co fyzika a Albert Einstein? Éra uvolnění atomové energie nezačala v elektrárnách a kuchyňských ledničkách, nezačala v žádném odvětví důležitém pro obživu lidstva, začala výbuchem bomby.
Lenin uvolnil v hmotě, kterou sledoval - ve společnosti - obě dvě její agresivity najednou. A výsledek...?
Jan Smíšek
Etudy o socialismuMelantrich
Praha 1971
Od napsání těchto řádek uplynulo letos právě třicet let. Autor, kdysi známý publicista a vysokoškolský učitel, napsal knihu esejí, kterou nazval Etudy o socialismu. Autorovi nešlo o to, psát dějiny hnutí, které začalo dávno předtím, než zazněl onen osudový výstřel z křižníku Aurora - suchopárnou knihu, která by odradila každého soudného čtenáře, zejména studenty. Snažil se ukázat, že za každou ideologií, za každou událostí stojí lidé - se svými malými osudy, se svými osobními motivy, se svou lidskou omylností, se svým zápalem i pochybami, se svým hledáním nepoznaného. Smíšek podrobil krutému zkoumání všechna tabu, která v té době panovala. Knihu nenapsal v době, kdy "se to nosilo", v době Pražského jara, v době "oteplení", "revizionismu", jak se tehdy říkalo. Etudy o socialismu vydalo nakladatelství Melantrich o dva roky později, v roce 1971, v době, kdy už "mráz z Kremlu přišel"... V nákladu, který předurčoval knihu k jinému osudu, než být v knihovničce každého normalizačního funkcionáře nastupující Husákovy éry. 1200 výtisků šlo ihned po vydání do stoupy, zachránilo se jich jen několik, do dnešních dnů možná přežil jeden jediný. Ten, který autor ukryl a třicet let byl jediným dokladem, že ani nejčistší úmysly neodradí hlupáka od ponížení rozumu, že ani nejpoutavější vyprávění se nedá srovnávat s realitou. Ten, který provázel po další léta Jana Smíška na nelehké cestě odmítnutého intelektuála, který svému vidění světa zůstal věrný, který nepřevlékl kabát, protože žádný neměl.
Etudy o socialismu je kniha, kterou by si měli přečíst všichni, kteří se i dnes dopouštějí stejných chyb ve jménu úplně jiných idejí. Ti, kteří se neuměli poučit při studiu historie. Historie chyb jejich pradědů, dědů, otců i jich samých. Etudy o socialismu je kniha, kterou bychom si měli přečíst my všichni.
Protože paměť lidstva se nedá vymazat, ani přepsat. Ona je. Nezávisle na nás, na naší vůli, na našich současných názorech.
Štěpán Kotrba
Kronika Velké říjnové socialistické revoluce
1894
2. 11. Alexandr III. zemřel, na trůn nastoupil Mikuláš II.
1895
listopad Představitelé petrohradských marxistických kroužků vytvořili jednotnou organizaci Svaz boje za osvobození dělnické třídy. Do čela organizace byl zvolen V. I. Lenin. Podle vzoru petrohradských marxistů byly vytvořeny jednotné organizace i v dalších městech. Tím byly dány podmínky pro vznik revoluční dělnické strany.
1986
3. 6. Rusko uzavřelo s Čínou tzv. Moskevskou smlouvu namířenou proti Japonsku. Zároveň Rusko získalo koncesi na stavbu Jihomandžuské železnice. V březnu 1898 Čína pronajala Rusku Liaotungský poloostrov (s přístavem Port Arthur) a souhlasila s prodloužením železnice až do Port Arthuru.
1897
1897 - 1898 Ruská vláda uskutečnila řadu opatření, která znamenala postupný přechod ke zlaté měně.
Představitelé židovských sociálnědemokratických skupin ustavili na ilegálním sjezdu ve Vilnijusu Všeobecný svaz židovských dělníků Litvy, Polska a Ruska (tzv. Bund).
Od r. 1901 prováděl výrazně oportunistickou politiku.
1898
13. - 15. 3. Delegáti Svazu boje za osvobození dělnické třídy z Petrohradu, Moskvy a Jekatěrinoslavi, redakce kyjevských ilegálních Dělnických novin a Bundu založili na sjezdu v Minsku Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska (SDDSR).
1901
1901 - 1902 Rozsáhlé studentské nepokoje v celém Rusku. Požadavky studentů podpořili dělníci.
leden V. I. Lenin vydal v Lipsku 1. číslo časopisu Jiskra, který se stal nejen prostředkem agitace a propagandy, ale jeho ilegální síť vytvořila jádro jednotné sociálně demokratické organizace v Rusku. Vycházel do října 1905, od listopadu 1903 však již jako orgán menševiků.
20.5. Dělníci obuchovské továrny zahájili stávku na protest proti propuštění organizátorů prvomájové demonstrace. Stávku se podařilo potlačit až vojsku po několikahodinovém boji (tzv. obuchovská strana).
1902
1902 - 1907 Vznikaly syndikáty ilegálních a zahraničních skupin socialistů - revolucionářů, kteří vytvořili stranu socialistů - revolucionářů (SR - eserů). Zaměřila se především na teroristickou činnost a na práci mezi rolníky. Opírala se o měšťanské vrstvy a inteligenci. Mezi dělníky neměla významnější úspěchy.
1902
červen Představitelé buržoazně statkářské liberální opozice začali vydávat ve Stuttgartu časopis Osvobožděnije (Osvobození), kolem něhož byl vytvořen Svaz osvobození. Svaz byl konstituován jako volné sdružení různých politických seskupení. Tato forma měla liberálům umožnit zmocnit se vedení celého opozičního hnutí.
1903
30. 7. - 23. 8. V Bruselu a Londýně se konal II. sjezd SDDSR. Zastánci pevné organizace v čele s Leninem zde získali většinu (odtud název bolševici), jejich odpůrci zůstali v menšině (menševici).
1904
6. 2. Japonsko přerušilo diplomatické styky s Ruskem
8. 2. Japonsko napadlo bez vypovězení války ruské loďstvo v Port Arthuru a Čemulpchu. Začátek rusko-japonské války
duben Japonská vojska vtrhla do Mandžuska a oblehla Port Arthur.
1905
2. 1. Kapitulace pevnosti Port Arthur
4. 1. Vyšlo 1. číslo listu Vperjod (Vpřed), který se stal orgánem bolševiků po přeměně Jiskry v orgán menševiků.
Vycházel do května 1905.
22. 1. "Žluťácké" organizace v čele s popem Gaponem uspořádaly petiční demonstraci petrohradských dělníků. Pokojný průvod byl zmasakrován vojskem. Vzápětí došlo ke srážkám s vojskem v Petrohradě, byly organizovány protestní generální stávky v Moskvě, Rize, Tbilisi.
Počátek první Ruské revoluce
březen Porážka ruských vojsk u Mukdenu dovršila řadu těžkých neúspěchů Ruska na pozemních bojištích.
březen Začátek masového revolučního hnutí na venkově, které však mělo převážně živelný charakter vzpoury
proti vrchnosti.
25. 4. - 10. 5. III. sjezd SDDSR se sešel v Londýně.
Menševici se sjezdu nezúčastnili a svolali separátní konferenci do Ženevy. Sjezd orientoval stranu na ozbrojené povstání a vytvoření revolučně demokratické diktatury proletariátu a rolnictva. Menševici naopak trvali na úloze liberální buržoazie v revoluci.
25. 5. Textiláci v Ivanovo-Vozněsensku zahájili stávku, ke které se postupně připojili dělníci jiných profesí a řemeslníci ve městě i v okolních obcích. Stávku řídil sovět zplnomocněnců, faktický první městský sovět vůbec. Díky dobré organizaci stávkující vydrželi 72 dní a odrazili útok vojska. Stávka skončila částečným vítězstvím dělníků.
27. - 28. 5. Ruská eskadra byla zničena Japonci v bitvě u ostrova Cušimy. Porážka Ruska byla dovršena.
27. 6. Na bitevní lodi "Potěmkin" vypuklo povstání. Námořníci Černomořského loďstva odmítli zaútočit na povstalce a další 3 lodi se připojily k povstání. Velení se však podařilo zabránit připravovanému rozšíření povstání na celé Černomořské loďstvo. Po vyčerpání paliva se Potěmkin vzdal rumunským úřadům, ostatní lodě ruským.
19. 8. Carská vláda vydala zákon o svolání Státní dumy (tzv. Bulyginovy), která měla mít pouze poradní hlas a byla volena na základě nedemokratického vícestupňového volebního systému. Bolševici, eseři a levicoví liberálové vyzvali k bojkotu dumy.
5. 9. Rusko uzavřelo v Portsmouthu mír s Japonskem. Podle mírových podmínek Rusko ztrácelo liao-tungský poloostrov a jižní Sachalin a uznalo Koreu a jižní Mandžusko za japonskou sféru vlivu.
19. 10. Moskevští železničáři zahájili politickou stávku, za necelý týden se k ní připojili petrohradští železničáři a vzápětí i pracovníci takřka všech ostatních železnic, pošt a telegrafů i průmysloví dělníci. Celkem se stávky zúčastnilo na 1,5 miliónu dělníků a 200 tisíc zaměstnanců.
25. - 31. 10. Představitelé liberální buržoazie vytvořili na svém sjezdu stranu konstitučních demokratů (KD - kadetů). Byla to jediná buržoazní strana, které se podařilo získat masovou základnu mezi inteligencí a měšťanskými vrstvami ve městech.
26. 10. Petrohradští dělníci vytvořili sovět dělnických zástupců. Příklad Petrohradu měl velký ohlas a v následujících týdnech vznikly sověty asi v 50 městech. Většina z nich byla likvidována policií a vojskem v prosinci.
30. 10. Mikuláš II. vydal manifest o svolání zákonodárné Státní dumy a "darování ústavních svobod" (tzv. manifest 17. října - podle datování starého kalendáře).
listopad Vojáci a námořníci začali masově přecházet na stranu revoluce. Povstání v Kronštadtu, Vladivostoku a Sevastopolu byla sice rychle potlačena, ale vyvolávala další nepokoje v armádě a námořnictvu.
Buržoazie se pokusila vytvořit silnou pravicovou stranu.
Po řadě neúspěšných pokusů zformoval Svaz 17. října (tzv. okťabristé).
21. 11. V. I. Lenin se vrátil z emigrace do Ruska.
Prosinec Politická stávka v Moskvě přerostla do ozbrojeného povstání. Většina moskevské posádky zachovala neutralitu a povstání bylo poraženo až gardovými jednotkami z Petrohradu. Dělníci zahájili ozbrojený boj i v Lotyšsku, Donbasu, Sibiři, Charkově, Rostově na Donu a jinde. Jednotlivá nekoordinovaná vystoupení se vládě podařilo poměrně rychle potlačit. Nejdéle se bránila tzv. Čitská republika (do začátku února 1906). Ozbrojená povstání byla vyvrcholením revoluce.
1906
23. 4. - 8. 5. Na IV. sjezdu SDDSR ve Stockholmu došlo k sloučení bolševické a menševické frakce. Do strany byly na tomto sjezdu přijaty i sociálně demokratické strany Polska, Litvy a Lotyšska. Menševikům se však podařilo zajistit si na sjezdu většinu a sjezd přijal proto několik poprtunistických usnesení o závažných otázkách.
Květen - červenec Zasedala I. státní duma. Na programu byla především agrární otázka. Vyhranila se tři stanoviska: pravice odmítala nucený výkup statkářské půdy, kadeti navrhovali výkup části této půy a rolničtí zástupci (trudovici) žádali převedení veškeré půdy dp národního pozemkového fomdu. Carská vláda dumu protiprávně rozpustila. Kadeti a trudovici vyzvali k pasivní rezistenci vůči vládě, kadeti však brzo oficiálně odvolali svůj podpis na tomto provolání.
Červenec Vojenská povstání ve Sveaborgu, Kronštadtu a Revalu byla posledním větším vystoupením armády a loďstva v revoluci.
22. 11. Nařízení o formách vyvázání rolníků z občiny bylo prvním v řadě předpisů a nařízení, které rozrušovaly občinu a umožňovaly rychlejší vytváření kapitalistických vztahů mezi rolnictvem.
Byl to začátek tzv. stolypinské agrární reformy.
1907
březen - červen Zasedala II. státní duma, v níž pronikavě vzrostla levice poté, co sociální demokraté a eseři odvolali bojkot Státní dumy. Zároveň upevnila své pozice i pravice. Kadeti (jako síla středu), kteří byli nejsilnější frakcí
v I. Dumě, ztratili v důsledku nejasné kompromisnické
politiky své pozice. Vystoupení levicových poslanců se stala významnou formou legální protivládní propagandy.
12. 5. - 1. 6. V. sjezd SDDSR se konal v Londýně. V základních otázkách zvítězila bolševická linie. Byl stanoven poměr k buržoazním stranám, taktika v Dumě, poměr k odborům.
16. 6. Car na základě falešného obvinění povstalců sociálnědemokratické frakce vydal manifest o rozpuštění dumy a o změně volebního systému tak, aby pravici bylo zajištěno ještě větší zastoupení. Řada sociálnědemokratických poslanců byla zatčena. Manifest znamenal faktický
státní převrat a počátek reakce.
30. 7. Rusko uzavřelo s Japonskem konvenci
o vymezení sfér vlivu.
31. 8. Rusko podepsalo s Velkou Británií úmluvu o rozdělení sfér vlivu v Íránu, Afghánistánu a Tibetu. Úmluvu zprostředkovala Francie, aby tím umožnila vytvoření trojdohody jako protiváhy Trojspolku.
listopad - červen 1912 Zasedala III. Státní duma, v níž nový volební systém zajistil velkou převahu pravicovým stranám. Pokud se Duma vůbec postavila proti některým státním návrhům, byla to opozice zprava, ve prospěch podnikatelů a proti dělníkům (jako v případě zákonů o nemocenském pojištění). Chovala jako legální tribuna pro vystoupení sociálních demokratů, i když počet jejích poslanců klesl o více než polovinu.
1909
Skupina liberálních publicistů vydala sborník Vechi (Ukazatelé), ve kterém odsoudila demokratické a revoluční tradice ruské inteligence. Sborník se stal ideovým výrazem "odpadlictví buržoazní inteligence" po porážce revoluce.
1910
19. 8. Rusko podepsalo v Postupimi dohodu s Německem o rozdělení sfér vlivu v Turecku a Íránu.
1912
18. 1. - 30. 1. VI. Všeruská konference SDDSR se konala v Praze. Na konferenci byli likvidátoři a oportunisté vyloučeni ze strany.
17. 4. Vojsko střílelo do stávkujících dělníků z rýžovišť zlata na řece Leně. Tzv. "lenský masakr" si vyžádal přes 500 mrtvých a raněných. Celým Ruskem se převalila vlna protestních demonstrací a stávek, která znamenala počátek nového vzestupu revoluční vlny.
5. 5. Vyšlo první číslo legálního bolševického deníku Pravda v Petrohradu. Od roku 1905 vycházelo několik legálních bolševických novin a časopisů, které však byly po několika měsících zastaveny.
28. 11. IV. Státní duma zahájila činnost. Její složení i politika zůstaly bez podstatných změn. Pracovala až do únorové revoluce.
1914
10. 6. Dělníci naftových polí v Baku zahájili generální stávku. Přes stupňující se represálie stávka trvala až do vypuknutí války.
červenec Dělníci v Petrohradě, Moskvě, Charkově a dalších městech organizovali politické stávky na podporu stávkujících v Baku. V Petrohradu se objevily dokonce barikády. Narůstání revolučního hnutí bylo přerušeno válkou.
29. 7. Vláda vyhlásila mobilizaci v souvislosti s rakousko-uhersko-srbským konfliktem.
1. 8. Německo vypovědělo válku Rusku.
1917
30. 10. přijel V .I. Lenin tajně do Petrohradu, aby se osobně ujal řízení ozbrojeného povstání.
3. 11. se konalo historické zasedání ÚV strany, jež přijalo Leninovu rezoluci o ozbrojeném povstání. Na zasedání ÚV hlasovali proti této rezoluci Zinověv a Kameněv.
5. 11. byl podle pokynů UV ustaven při Petrohradském sovětu vojensko-revoluční výbor v čele s Leninem, Stalinem, Sverdlovem, Dzeržinským a Molotovem, který se stal legálním štábem povstání.
11. 11. bylo na rozšířeném zasedání zvoleno stranické ústředí pro řízení povstání v čele s J. V. Stalinem.
7. 11. zrána vydala Prozatímní vláda rozkaz, aby byl zastaven ústřední orgán bolševiků, "Rabočij puť" (Dělnická cesta). K místnostem tiskárny a redakce listu poslala obrněné vozy. Rudí gardisté a revoluční vojáci obrněné vozy vytlačili a v 11 hodin dopoledne vyšlo číslo s výzvou svrhnout Prozatimní vládu. Povstání v Petrohradě začalo.
7. 11. Ozbrojené povstání proti Prozatímní vládě v Petrohradu zvítězilo. Provolání V. I. Lenina "Občanům Ruska!" oznámilo svržení Prozatímní vlády a nastolení vojenského revolučního výboru (orgán petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců). 7. 11. Začalo rovněž ozbrojené povstání v Moskvě, po střetnutí 14. 11. kapitulovaly kontrarevoluční síly
7.11. večer byl zahájen II. Všeruský sjezd sovětů. Zasedal ve Smolném v Petrohradu, zastupoval 402 sovětů. Z 673 delegátů bylo 390 bolševiků, 160 eserů, 72 menševiků. 505 přivezlo instrukce požadující předání moci sovětům,
89 požadovalo předání moci Ústavodárnému shromáždění.
8. 11. Ráno sjezd schválil převzetí moci v Rusku do rukou sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Schválil Dekret o míru a Dekret o půdě navržené Leninem, zrušil trest smrti na frontě a nařídil propuštění vojáků vězněných za revoluční činnost, zvolil Všeruský ústřední výkonný výbor (VÚVV) a radu lidových komisařů (RLK).
Předsedou obou výkonných orgánů byl zvolen V. I. Lenin.
8. 11. ráno Prozatímní vláda byla zatčena v Zimním paláci.
V Minsku byla nastolena sovětská moc.
7. 11. - 8. 11. byl utvořen Západoruský vojenský revoluční výbor.
7. 11. - 13. 11. Sovětská moc byla nastolena mimo Petrohrad a Moskvu v 16 gubernských městech:
- 11. 11. v Krasnojarsku,
- 12. 11. ve Vladivostoku,
- 13. 11. v Kyjevě, Taškenu a Baku.
8. 11. Vojenský revoluční výbor vyhlásil v Tallinu nastolení sovětské moci v Estonsku.
9. - 14. 11. A. F. Kerenskij a gen. P. N. Krasnov zorganizovali kontrarevoluční vzpouru junkerských a kozáckých oddílů. Přes podporu petrohradského buržoazního Výboru pro záchranu vlasti a revoluce a esersko-menševického Všeruského výkonného výboru železničářů byla vzpoura likvidována.
14. 11. Centrální rada v Kyjevě se prohlásila za vládu Ukrajiny. Její oddíly se zmocnily klíčových bodů města během povstání proti Prozatímní vládě.
11. - 13. 11. Místní sověty vyhlásily převzetí moci
v Ufě,
20. 11. v Čeljabinsku, do konce roku na Jižním Uralu.
15. 11. Rada lidových komisařů schválila a vyhlásila "Deklaraci práv národů Ruska": rovnoprávnost všech národů a národností, právo na svobodný rozvoj národů a národnostních menšin na území sovětského Ruska, zrušení veškeré národnostní diskriminace a výsad, vyhlášení práva všech národů Ruska na sebeurčení až do odtržení.
15. 11. - 16. 11. byla v Moskvě nastolena revoluční sovětská moc.
21. 11. Sovětská vláda navrhla vládám všech válčících zemí uzavření příměří a zahájení mírových jednání na základě sebeurčijící práva všech národů a sjednání míru bez anexí a váečných náhrad (reparací, kontribucí).
23. 11. RLK vydala dekret o zrušení stavů a občanských titulů a hodností: nastolila rovnoprávnost občanů sovětského Ruska bez ohledu na pohlaví, národnost a původ.
27. 11. Všeruský ústřední výkonný výbor zavedl dělnickou kontrolu v závodech. Už 11. 11. RLK vyhlásila osmihodinovou pracovní dobu.
30. 11. Rada lidových komisařů vydala dekret o znárodnění Likinského textilního závodu v Orechovo-Zujevě v důsledku sabotáže výroby majiteli: první dekret o znárodnění soukromého průmyslového podniku. Do konce června 1918 bylo znárodněno přes 500 průmyslových závodů.
23. 11. - 8. 12. Zasedal mimořádný sjezd sovětů rolnických zástupců v Petrohradě. Uznal sovětskou moc, schválil dekrety o půdě a míru a vyslovil se pro sloučení se sověty dělnických a vojenských zástupců.
28. 11. V Tbilisi byl zřízen Zakavkazský komisariát jako orgán gruzínských, arménských a ázerbajdžánských nacionalistů v boji proti sovětské moci, nastolené v Baku 13. 11. Za pomoci turecké armády a německého desantu v Poti a Batumi bylo okupováno celé Zakavkazsko.
28. 11. - 5. 12. II. sjezd sovětů v Taškentu vytvořil radu lidových komisařů Turkestánu.
5. 12. Petrohradská RLK vydala provolání "Ke všem pracujícím muslimům v Rusku a na Východě".
Boj o nastolení sovětské moci ve Střední Asii trval až do března 1918.
Listopad - prosinec Ataman A. M. Kaledin vytvořil první rozsáhlou základnu kontrarevoluce na Donu v kozácké oblasti, kde se začala formovat kontrarevoluční "dobrovolnická armáda" gen. L. G. Kornilova a gen. M. V. Alexejeva. Kaledin navázal kontakt s Dohodou, ukrajinskou Centrální radou a rozptýlenými kozáckými kontrarevolučními oblastmi na Těreku, Kubáni a v Oreburgu. V
lednu 1918 se vytvořil kozácký Donský revoluční výbor,
24. 2. sovětská vojska obsadila Rostov,
25. 2. Novočerkassk.
3. 12. Rada lidových komisařů rozpustila kontrarevoluční hlavní stan ("stavku") v Mogilevě, náčelník štábu N. N. Duchonin byl sesazen (odmítl zahájit jednání o míru), novým náčelníkem štábu se stal N. V. Krylenko.
3. 12. -10. 2. 1918 Sovětské Rusko jednalo o uzavření míru s ústředními mocnostmi v Brestu Litevském (dnes Brest n. Bugem). 15. 12. sjednalo příměří na 28 dní s automatickým prodloužením po 7 dnech. Sovětská delegace prosadila zákaz přesunu jednotek na jiné fronty, žádala uzavření míru na základě zásad Dekretu o míru. Ústřední mocnosti předložily program anexe býv. ruského Polska, Pobaltí s ostrovy, Finska, uznání nezávislé Ukrajiny.
5. 12. RLK vydala dekret o zrušení starých soudních orgánů. Byly nahrazeny místními lidovými soudy a revolučními dělnicko-rolnickými tribunály, které měly za úkol hájit zájmy pracujících a potlačovat odpor vykořisťovatelských tříd.
15. 12. Rada lidových komisřů a VÚVV vydaly dekret o zřízení Nejvyšší národohospodářské rady. Postupně vznikaly rovněž regionální národohospodářské rady.
16. 12. Rada lidových komisařů v Petrohradě vydala manifest uznávající nezávislost Ukrajiny. 17. 12. odeslala ultimátum Centrální radě, požadující zastavit podporu kontrarevoluce.
20. 12. byla zřízena Všeruská mimořádná komise
pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (VČK, Čeka),
v čele s F. E. Dzeržinským.
23. 12. III. oblastní sjezd sovětů v Omsku vyhlásil nastolení sovětské moci v západní Sibiři.
25. 12. I. sjezd ukrajinských sovětů v Charkově vyhlásil nastolení sovětské moci na Ukrajině. Koncem ledna vypuklo nové povstání v Kyjevě proti Centrální radě
1918
18. 1. byla zlikvidována kontrarevoluční "Alaš-orda"
v Orenburgu.
8. 2. sovětská vojska ovládla Kyjev.
8. 2. Rada lidových komisařů znárodnila veškeré ruské obchodní i říční loďstvo.
4. 9. následovalo znárodnění soukromých železnic.
27. 12. III. sjezd sovětů Dálného východu vyhlásil převzetí moci do rukou sovětských orgánův Přímořské a Amurské oblasti.
29. - 30. 12. Sjezd sovětů ve městě Valga zvolil sovětskou vládu Lotyšska.
Říjnová revoluce rozmetala staré státní zřízení, do základů rozbila stávající státní aparát a místo něho vytvořila stát nového typu - sovětskou moc jako formu diktatury proletariátu. Zrušila soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Půda, továrny, závody, železnice, banky, námořní a říční doprava se staly majetkem lidu.
Rolníci dostali zdarma, bez jakéhokoli výkupu, na 150 mil. děsjatin nové půdy, byli zproštěni placení každoročního pachtovného statkářům a výloh spojených s koupí půdy.
Říjnová revoluce začala v době, kdy hlavní evropské státy byly zaměstnány vzájemnou válkou a vzájemně se oslabovaly, takže neměly možnost proti Říjnové revoluci aktivně vystoupit.
Máme právo být hrdi a pokládat se za šťastné, že se nám prvním podařilo svrhnout v jedné části světa onu divokou bestii, kapitalismus, která zalila svět krví, uvrhla lidstvo do hladu a zdivočení a která nevyhnutelně a brzy zhyne, ať jsou projevy jejího předsmrtného běsnění jakkoli nestvůrné a bestiální.
(V. I. Lenin)
10. 4. 2014 : Čtenář Ilja Matoušek redakci napsal: "Vladimír Antonov-Ovsejenko nezemřel chrabrou smrtí při obraně Moskvy, nýbrž ho vlastní spolustraníci zastřelili jako toho nejhoršího lumpa. Na podzim 1937 byl zatčen, 8.února 1938 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen (za přátelství s Trockým, špionáž a údajné spiknutí proti Stalinovi) k trestu smrti a 10. února 1938 byl zastřelen. Tak se ani trestuhodného selhání velení RA a především J. V. Stalina v r. 1941, nedožil. Takový byl vděk za jeho celoživotní revoluční činnost a obětavost!"
