Afghánistán: chce někdo nést to břemeno?

19. 10. 2010 / Immanuel Wallerstein

V 80. letech minulého století se Sovětský svaz v Afghánistánu spálil tak ošklivě, že nakonec úplně stáhl svá vojska. Prezidenta, kterého podle svého domnění podporoval, vděčný národ oběsil. Mudžahedíni, kteří se těšili podpoře Spojených států ve svém boji proti sovětské intervenci, se odvděčili tím, že zplodili a podporovali hnutí jménem al-Kajdá, jež od začátku až do dnešního dne věnuje svou energii džihádu proti Spojeným státům a všem, koho al-Kajdá považuje za jejich spojence.

Po celou tu dobu trvá v Afghánistánu občanská válka, v níž bojuje několik stran. Jednou z významných sil jsou Tálibové. V uplynulých letech zaznamenali vítězství i porážky a nyní jsou podle všeho opět na silném vzestupu. Skoro všechny vnější země s výjimkou Pákistánu sice do nekonečna omílají, jak se jim Tálibové nelíbí, ale výdrž Tálibů a jejich schopnost posilovat svůj vnitřní vliv způsobuje, že všechny v soukromí přehodnocují situaci. Otázka "máme se dál angažovat?" je všude na programu dne.

Sousedé na severu a západě -- Uzbekistán, Tádžikistán, Rusko (ačkoliv to s Afghánistánem nemá společnou hranici) a Írán -- mají starosti. Nechtějí afghánskou vládu, v níž by mocensky dominovali militantní Tálibové, etnicky převážně Paštuni. Obávají se, podle všeho oprávněně, že by taková vláda různými způsoby utlačovala severní a západní regiony Afghánistánu, jež mají etnické vazby na jejich vlastní země. Ale žádný z těchto sousedů se nezdá být ochoten poslat do Afghánistánu vojáky. Všichni proto dávají přednost nějakým vnitroafghánským politickým jednáním, jež by vyústily v určitou ochranu severních a západních regionů.

Spojené státy mají dnes v Afghánistánu mnoho vojáků. Teoreticky se zavázaly, že v červenci 2011 začnou s jejich stahováním. Teoreticky také doufají v porážku nebo aspoň zkrocení sil Tálibů a posílení oficiální afghánské armády podřízené formálně legální vládě, v jejímž čele stojí prezident Hamid Karzáí.

Vojskům USA pomáhají síly NATO vyslané několika členskými zeměmi aliance. Jestliže Spojené státy čekají se stahováním svých jednotek až do poloviny roku 2011, většina zemí NATO se snaží odejít dřív, případně už nyní oznamuje, že se časem určitě stáhne.

V případě Spojených států představuje stažení vnitropolitický problém. Prezident Obama zvažuje, jestli ztratí víc podpory tím, že vojska stáhne, nebo naopak nestáhne. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že stoupá počet voličů unavených z toho, co vnímají jako válku ve vzdálené zemi, kterou nelze vyhrát. Moje předpověď zní, že izolacionistické tlaky převáží v politice USA nad intervencionistickými.

Pak by zůstali ve hře dva outsideři -- Pákistán a Indie. Tyto dvě země jsou samozřejmě do sebe vzájemně zaklesnuty v dlouhém a pořád pokračujícím politickém (a často vojenském) zápase. A každá z nich se dívá na situaci v Afghánistánu především z hlediska jejích důsledků pro svůj vlastní boj.

Pákistán po celou dobu podporoval prostřednictvím své vojenské zpravodajské služby ISI Táliby. V současné době to často popírá, protože jeho jednání pobuřuje Spojené státy, ale nikdo se tím nenechá oklamat. Pákistán si myslí, že dokáže Táliby kontrolovat a že jejich obnovená vláda v Kábulu bude záštitou proti Indii.

Indická vláda v posledních deseti letech aktivně podporovala Karzáího režim, což považovala za způsob, jak otupit pákistánský vliv v Afghánistánu a v dlouhodobější perspektivě vytvořit infrastrukturu potřebnou pro přístup k energetickým zdrojům v Íránu a Rusku.

Jak Indie, tak Pákistán dnes možná znovu zvažují, co dál. Přinejmenším někteří analytikové indické vlády si myslí, že stažením z Afghánistánu a jeho předáním Pákistáncům by podali Pákistánu pilulku jedu, jež by podlomila jeho energii a vojenskou sílu. Tito analytikové spoléhají na obávanou nezávislost Afghánců a zejména Paštunů, kteří by podle nich nesnášeli pákistánskou nadvládu o nic lépe, než nadvládu Sovětů nebo Spojených států.

A co Pákistánci? Tálibové nejsou jen v Afghánistánu, ale také -- do jisté míry samostatně -- v Pákistánu. Ačkoliv si ISI může cenit afghánských Tálibů a podporovat je, sotva to bude platit o jejich místní odrůdě. Nutnost zabývat se svými domácími Táliby může víc než cokoli jiného odvádět Pákistán od jeho indických záležitostí. Snížení angažovanosti v Afghánistánu by mohlo trochu snížit vnitřní napětí v Pákistánu.

Takže jedním z možných výsledků pokračujících občanských válek v Afghánistánu je, že za takových pět let budou všichni unaveni břemenem angažovanosti a prostě nechají Afghánistán být, aby se podle lidového rčení "vařil ve vlastní štávě".

Jak by takový Afghánistán vypadal? To se dá jen velmi ztěžka vědět předem. Mohl by vypadat ohyzdně, pokud by na všechny obyvatele Afghánistánu byla uvalena některá z nejnechutnějších verzí práva šaríja. Nebo by nás všechny mohl překvapit ovzduším typu "žít a nechat žít", které v Afghánistánu existovalo v některých momentech jeho dějin. V každém případě -- bude to zbytek světa zajímat? Příštích pět až deset let bude všude hrozná doba, ekonomicky i politicky. Na starosti o Afghánistán možná nezbude čas ani energie.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 291, 15. 10. 2010. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout