Kde začít...?!?

15. 3. 2010 / Ladislav Žák

Ani při podrobnějším studiu jejich materiálů i projevů se totiž nedozvíme, co vlastně chtějí skutečně udělat pro to, aby v České republice byl dostatek práce a klíčovým výsledkem hospodářského procesu nebyla maximalizace zisku, který odplouvá do cizích bank a potažmo cizích státních rozpočtů, ale maximalizace reálných užitných hodnot, které slouží našim občanům. Je to obtížné, protože hlavními sponzory celé naší politické scény je jen několik subjektů, které si mohou vždy říci, že vyhráli naši, protože platí všechny a tudíž naši jsou zákonitě i ti, co vyhráli. Lze to přirovnat ke sponzoringu divadelního souboru. Přežít a sponzorovat se musí představitelé Monteků i Kapuletů, stejně jako Koziny nebo Lamingera. Když by někdo na scéně chyběl, bylo by po představení. Je to, jako kdyby Matěj Kopecký zatopil se Škrholou nebo s Kašpárkem. Pokud budou levicové strany placeny z peněz stejného původu jako strany pravicové, tak jde skutečně jen o špektákl a nikoliv o reálný politický nebo dokonce názorový střet.

A tak nejodvážnějším prohlášením oranžových bylo to, že: "my víme, jak ...cokoliv... nemožné ihned, zázraky do tří dnů". Je ovšem pravdou, že naši politici ještě nedosahují kvalit Julie Tymošenkové, jejíž poslední projevy se nesou v duchu, že ona splní voličům i to, co si obyčejný člověk ani neumí představit...Je tedy ošklivé říkat o sociálních demokratech, že lžou, protože pravice nelže o nic méně a tou lží nejhorší je to, že máme pasivně čekat, až se někde, někdy, něco změní, nic nedělat a přitom zůstat svobodnými lidmi. To společné, co stojí za vůdčími domácími politickými koncepty, je hrůza elit z toho, že by lidé vyšli ze svých věcných očekávání, pasivity a odevzdanosti a začali něco doopravdy chtít nebo, nedej bože, začít pro to dokonce něco dělat, a to i mimo rámce, které jim elity nastavily. Elity sice systematicky hovoří o vládě zákona, řádku, pořádku, pravidlech a normách, ale v praxi neustále jakýkoliv pořádek rozvracejí, činí situace složitými a neopakovatelnými, protože právě tam mohou uplatnit svou informační, mocenskou i majetkovou výhodu. Prostě známe to všichni: "pořádek je pro blbce, inteligent ovládá chaos", heslo, které tak často razíme, když jsme konfrontováni s nějakým vlastním nepořádkem, nabývá podoby, že "pořádek je pro obyčejné lidi, elity ovládají chaos" Není do toho chaosu od těch "obyčejných" tolik vidět a také to tam více sype.

Kdo by chtěl vidět, co je to majstrštyk v uvádění lidí do pasivity, odevzdanosti a pouhého očekávání věcí příštích přicházejících shůry, ten ať pohlédne na tisíciletou praxi jediné církve svaté katolické. Kabinetní ukázkou je současné rozhořčení Vatikánu nad tím, že si i po desítkách let dovolily někdejší pohlavně zneužívané děti upozornit na to, že by se možná děti pod pláštíkem upevňování víry snad ani znásilňovat neměly. Došlo jim totiž, že když se samy neozvou, tak ani církev ani stát s tím nic dělat nebudou a děti se budou znásilňovat dál. Ostatně jaké pak znásilňování někoho, kdo je na víře a církvi zcela závislý. Pro toho je takové znásilnění církevní autoritou pravým požehnáním. Mnozí obyčejní se, ó hrůzo, tak rozhodli nepočkat na spravedlnost před nebeskou branou nebo posledním soudem a začali volat po spravedlnosti na tomto světě. Je kouzelné sledovat, že ani dva tisíce let zkušeností s manipulováním lidí nedokázalo církev poučit a prohlášení Vatikánu v tom smyslu, že aféry kolem znásilněných dětí jsou útokem na papeže, si v ničem nezadá s úrovní Jakešova projevu v Červeném Hrádku. Pobouření prelátů nad tím, co si to ti obyčejní znásilnění zase dovolili, je obrazem toho, co čeká každého z nás, kdo by chtěl bez vůle elit začít měnit zaběhnuté pořádky tohoto světa, českou kotlinu a moravský úval nevyjímaje. Zkusme tedy volit letos někoho, kdo nabízí lidem skutečně aktivní podíl na správě veřejných záležitostí nebo alespoň něco, čemu se dá věřit, anebo nevolme vůbec. Protože účast ve volbách jen proto, že se to má, protože si to elity přejí, je potom jenom legitimizací či posvěcením onoho jednotně sponzorovaného špektáklu.

Mimochodem, minulý týden jsem se od starého známého dozvěděl, že se chystá na nějakou debatu na téma, jak získávat voliče pro levicové strany. Řekl jsem mu, že pro začátek to chce nějakou opravdu levicovou stranu mít nebo založit a voliči že už se pak jistě najdou... Alespoň mezi těmi z nás, kterým je to čekání na spasení a spravedlnost shůry trochu dlouhé. Jde jen o to udělat ten první, nejtěžší krok. Krok z kola ven.

Vytisknout