Jsme připraveni na malé reaktory? Jsme ještě průmyslovou společností?

14. 1. 2010 / Jiří Krautwurm

Hlavní problém diskusí o úloze jaderné energetiky spatřuji v malé nebo žádné věcnosti a věcné správnosti tvrzení oponentů jejího rozvoje či návratu, jak jsme měli možnost se nedávno přesvědčit v příspěvku protijaderného aktivisty Kalouse.

Problém se pokusím přiblížit pomocí následujícího myšlenkového experimentu:

představme si, že blok v jaderné elektrárně Temelín pracuje na svých obvyklých 100%, představme si dále, že vznikla nepředstavitelná situace, kdy celá směna onoho bloku naráz omdlela. Nic se zatím neděje, blok pracuje dál, ale drnčí telefony z mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni, protože si u televizních obrazovek monitorovacích okruhů všimli, že operátoři v Temelíně nejsou na svých místech, ba co více, bez hnutí leží na zemi (pro tuto ilustraci pomineme národní kontrolní mechanismy).

Představme si opět, že před elektrárnou právě stojí pánové Kalous a Wagner, aby si předali výsledek sázky, láhev např. Châteauneuf du Pape (která osoba bude předávat, a která přijímat lahev, nechám na sympatiích a bujné fantazii čtenářově). Otázka v našem experimentu zní: kterého z pánů má v takovéto krizové situaci ostraha vpustit dovnitř, aby dohlédl na odstavení reaktoru?

Doufám, že se zmiňovaní pánové nebudou zlobit, že jsem jejich jména využil jako modelu pro ilustraci diskuse o úloze jaderné energetiky a v širší abstrakci i celé energetické diskuse posledního desetiletí.

Jsem si také vědom, že práce v průmyslovém podniku není totéž jako bádání ve vědeckém ústavu, vykonávání povelů podle schematu nemusí dát nutně horší výsledek nežli snaha okamžitě reagovat na neočekávanou skutečnost, chtěl bych však tímto odlehčeným srovnáním poukázat na rozdílnost hloubky pochopení situace, kterou jsem Vaší fantazii předložil.

Historie bohužel už nejeden případ tragického nepochopení přítomnosti zná. Myslím na tragický výbuch v Černobylu, kdy obsluha velína naprosto nechápala procesy, které se v reaktoru odehrávaly a věrna slepé poslušnosti té doby, vykonávala krok za krokem dílo zkázy. Nepochopení a špatná rozhodnutí v duchu poslušnosti té doby sehrála svou roli také v havárii elektrárny Three Mile Island.

Z pohledu možného řešení budoucnosti jsem opravdu značným optimistou v odhadu možností přínosů techniky, naopak ke krajně pesimistické pozici nemám daleko, pokud bychom diskutovali okolnosti politické a šířeji společenské.

Hlavní snahou mých příspěvků na téma jaderná energie je upozornění na informace, které protijaderný mediální hlavní proud (mainstream) neprezentuje a které zvláště v posledních cca 3 letech vykazují, zdá se mi, vzrůstající počet.

Mezi takové je třeba zařadit rozhodnutí o vytvoření civilní verze původně v ponorkách třídy Lira (v mnohých ohledech ojedinělého projektu s označením NATO -- Alfa) nasazeného rychlého reaktoru, citované v úvodu. Stojí za to zmínit některé pozoruhodné cíle projektu: uvažuje se o palivových cyklech reaktoru v trvání 7 až 8 let při obohacení 16,5%, reaktor by měl být dostatečně malý a kompaktní na to, aby mohl být sestaven ve výrobním závodě a dopraven pak na místo určení, předpokládané parametry výkonů tepelného a elektrického ukazují slibnou účinnost 35% (stávající reaktory s moderovanými neutrony stěží dosahují 30% ), uvažuje se o budování větších instalací přidáváním dalších jednotek jako samostatných modulů. Společný podnik plánuje připravit pilotní projekt k roku 2019. Podle citované tiskové zprávy v úvodu je velikost trhu malých a středních reaktorů do roku 2040 odhadována na 500 -- 1000 instalací.

Obdobné cíle sleduje také iniciativa GNEP, tj. malý modulární reaktor s dlouhým palivovým cyklem, sestavený ve výrobním závodě a dodaný na místo jako celek, resp. odvezený zpět po dokončení palivového cyklu (zde se uvažuje o době cca 15 let).

Čtenářům i z tisku mohou být známější úvahy o nasazení reaktoru Hyperion, pro který výrobce odhaduje potenciál trhu dokonce na cca 4000 kusů.

S odkazem na předchozí odstavec o perspektivách malých reaktorů s dlouhými palivovými cykly tak můžeme oprávněně konstatovat:

před veřejností stojí naprosto nový typ jaderně-energetické diskuse.

Proti zažité představě jaderné elektrárny jako ohromného monstra s gigantickými chladicími věžemi a zabírajícího značnou rozlohu pečlivě střeženého území, by v blízké budoucnosti mohla stát průmyslová stavba rozsahu maximálně firemní elektrárny či výtopny, jak bývalo časté na počátku elektrifikovaného průmyslového věku. Obávám se, že na takové představy není veřejnost vůbec připravena. Takovéto zdroje by mohly vytvářet ony distribuované sítě, po kterých často volají zastánci ekologických a alternativních přístupů. Pro správce přenosových a distribučních soustav by se změnily hlavní úkoly od rozvodu energie z malého počtu velkých zdrojů k řízení sítě náhodně dodávajících jednotek. Naprosto nediskutované jsou otázky bezpečnosti a ochrany; oproti ochraně 2 (ve vzdálenějším výhledu maximálně 5) elektráren by mohla jaderná jednotka připadat na každé město např. velikosti Jablonce.

Technologie uvolňování energie, které by mohly nahradit převážnou část dosud dominantně využívaných fosilních paliv, jsou tedy známy. Dokonce jak ukazují aktuální zprávy ze světa, jejich širší nasazení by se mohlo stát aktualitou za nějakých 10-15 let. Otázkou především zůstává, zda k takovému obratu je dostatek společenské a politické vůle, zda není nejprve požadováno, rozuměj prolobbováno, vytěžení maximálního množství ropy, uhlí a plynu. Vztaženo na poměry České republiky to může znamenat prolomení tzv. ekologických limitů těžby nebo otevření zcela nových těžebních revírů.

V diskusích o potenciálu jaderných technologií často zaznívají výhrady k bezpečnosti. Takové otázky jsou jistě oprávněné, ale jaký společenský fenomén zapřičiňuje, že nejsou se stejnou mediální vahou diskutovány otázky přípustnosti automobilismu, jako objektivně snad nejméně bezpečného způsobu přepravy osob? Jen pro ČR automobilismus představuje téměř 1000 obětí ročně!

Energetickým Kocourkovem nazval profesor Janouch ve svém článku v deníku Právo 30.12. 2009 počínání českých vlád a jejich tvorbu rozdílných energetických koncepcí, úvahy o prodeji ČEZu, prodej Škody, o jaderném strojírenství a o pozici Ústavu jaderného výzkumu. Obávám se, že po listopadu před dvaceti lety, došlo pod ideovým vedením prezidentů Havla a Klause k daleko hlubšímu poškození průmyslové perspektivy České republiky než tušíme. Nebo už nejsme a nechceme být průmyslovou společností?

27. 03. 2009 Štěpán Kotrba: Diverzifikovaná, decentralizovaná, občanská a komunální energetika ZDE

Vytisknout