Chudáci brkouni

15. 1. 2010 / František Řezáč

Snad se pan ing. Janko neurazí, když připomenu roztomilou přezdívku, kterou si čeští národní socialisté (sociálové), vysloužili za svůj prvorepublikový znak, obsahující též brko. Hezky o tom napsal celkem nedávno v MFD pan Tomáš Zahradníček.

Popisuje osudy národních, nebo také kdysi českých socialistů po roce 1989. K tomu a k ohrazení pana Ing. Janka proti zneužívání názvu " národně socialistický" je ovšem třeba dodat několik základních informací.

Národně sociální strana (později také čeští socialisté, národní socialisté, ČSS za vlády komunistů atd. ) se ustavila v reakci na postup českých sociálních demokratů po volbách do říšské rady v roce 1897:

Protistátoprávní prohlášení či protistátoprávní ohražení bylo prohlášením prvních pěti poslanců zvolených za Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou do Poslanecké sněmovny říšské rady.

Toto prohlášení, k němuž došlo 30. března 1897, bylo reakcí na tradiční státoprávní ohražení ostatních českých poslanců. Sociálně demokratičtí zástupci Steiner, Hybeš, Verner, Cinger a Berner se v něm distancovali od způsobu politiky, kterou praktikovaly liberální strany a odmítli nacionalisticky orientované státoprávní prohlášení. Protistátoprávní prohlášení mělo v Čechách za následek vlnu nesouhlasu obyvatelstva, která vyústila v kampaň proti sociálnědemokratické straně. Prohlášení bylo také příčinou ke vzniku České strany národně sociální založené ještě v průběhu roku 1897. ( Wikipedie )

Národní sociálové či socialisté byli tedy za Rakouska jakousi o něco národovečtější stranou, nežli internacionalistická ČSSD. Analogicky pak opustili dělničtí tělocvikáři Sokol a založili DTJ, Dělnické tělocvičné jednoty. Po převratě v říjnu 1918 hledali národní sociálové svou identitu v několika, původně vnitrostranických, pak i samostatných směrech. Jedním z nich byla i pozdější (1927) secese části členů kolem českého fašisty Jiřího Stříbrného.

A právě zde bych hledal důvod, proč si dnešní čeští fašisté (za první republiky to nebyla nadávka, ale legální název politického směru) hledají novou identitu v názvu "národně socialistický". Nejsou v tom tak docela vedle.

Chudáci pravověrní brkouni nechť prominou. V roce 1990 nám, co jsme obnovovali ČSSD, nezištně pomáhali technikou, papírem i místnostmi pro schůzování. Ať tedy zůstane navždy ctí všech socanů i brkounů, že se někteří z nich skoro po sto letech zase sešli v jedné partaji. To dobré a záslužné, co čeští národní socialisté přinesli v dobrých i zlých časech svému národu, ať není nikdy zapomenuto , píše František Řezáč.

.

Jan Čulík k tomu dodává: Mary Heimannová ve své knize Československo: Stát, který selhal, velmi přesvědčivě dokazuje, že národní socialista Edvard Beneš nebyl zrovna vzorem demokrata. Zejména po druhé světové válce se choval jako mstivý, úzkoprsý nacionalista. Konec konců je to jasné i jeho projevů i z toho, že Beneš podepsal dávno před volbami r. 1946! desítky dekretů - bez demokratického mandátu. Myslím, že zrovna Beneše by si národní socialisté za vzor zrovna brát nemuseli.

Poznámka ŠOK: Benešův nacionalismus je v kontextu roku 1945 a násleujících let pochoipitelný a snadno obhajitelný zvěrstvy nacitů na území nejen protektorátu B+M, ale i na území Sudet dávno před potupným Mnichovem. Nalezení a potrestání zrádců, kolaborantů a nacistů v Československu bylo otázkou zúčtování s vrahy mnohých Čechů, Moravanů a Slováků. Tito lidé, kteří v nejhorším období moderních dějin zradili svou vlast, přišli po válce o ekonomickou moc i občanská práva. Právem. V mnoha případech mohli přijít i o život, a bylo by to také právem. Vítězné velmoci uznaly legitimitu exilové vlády v Londýně a zunaly její právo na svrchovanou vládu po květnu 1945. Tím je, bez ohledu na "názor" jakési paní Heimannové, určen právní rámec poválečného vývoje i Benešových dekretů. Přepisovat historii ve prospěch bývalých nacistů a kolaborantů dnes nelze. Ani její relativizací. Je vina, která je nepromlčitelná. A nacistická genoida mezi ně patří.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 14.1. 2010