Tento druh kapitalismu drtí vědu i kulturu

28. 7. 2009 / Daniel Strož

Nedlouho předtím, co jsem se 23. 7. 2009 v Britských listech začetl do příspěvku Jiřího Jírovce „Svou pravdu nebudeme skrývat“, dala mi už impuls k zamyšlení nad současným stavem světového kapitalismu a potlačování lidské vzdělanosti v něm, četba novely „Týden v tiché zemi“ G. S. Evanse, Američana žijícího v Praze. Článek i kniha mají tematicky leccos společného. Jírovec podle mého názoru konstatuje přesně, že současný spor o financování AV ČR je v zásadě snahou vládní moci v ČR odkázat vědce do patřičné poníženosti. „Pro moc přece nemůže být nic krásnějšího, než pohled na plazícího se vědce, vděčného za každou almužnu,“ píše doslovně a já mám za to, že toto platí všeobecně, napříč současným globalizovaným světem a nejenom pro lidi věnující se vědě či umění.

S Jírovcem souhlasím také v tom, že v nynějším českém sporu mezi Akademií věd a vládou nejde pouze o základní výzkum, ale – a to především – o obecnou vzdělanost lidí v ČR. Zrovna tak sedí Jírovcova vlastní kanadská zkušenost: jeho děti prošly kanadským vzdělávacím systémem od školky až po univerzitu a proto může doložit, že jde o systém, který vede ke katastrofálním výsledkům.

Taktéž v Evansově novele, přestože navenek pojaté jako fiktivní příběh, se čtenář dozví na toto téma mnohé, ačkoli v ní běží o spiknutí globálních mediálních korporací proti kvalitní literatuře i proti schopnosti ji umět číst nejširší masou lidí. Světoví magnáti se v nich takto snaží vymýtit vlastní představivost a uvrhnout je do naprosté mentální pasivity, kdy už „člověk není v stavu si sednout, soustředit se a skutečně samostatně myslet“, jak říká prostřednictvím hlavní postavy. Další z postav k tomu potom dodává: „Dokonce to byl i jeden z důvodů, i když samozřejmě vedlejší, proč tolik usilovali o porážku komunistického bloku. Jistě jste slyšel, že za komunismu se hodně četlo.“ A o kus dále je tu vysvětlováno, proč se situace v nynějším kapitalismu tak vyhrocuje: globální kapitál a jím už plně ovládaná masmédia (televize, rozhlas, ale i ta tištěná) musí kvůli svým extrémně vydřidušským zájmům lidstvo rozptylovat, nedávat mu prostor k samostatnému myšlení a ve spolupráci se zkorumpovanými vládami je přinutit, aby absorbovalo výhradně to, co bude uznáno za vhodné.

Shodné zkušenosti s Jírovcem, co se týká vzdělávání, měl i Evans, vyrůstající ve Spojených státech. Ústy svého protagonisty v knize dosvědčuje, že mladí tam ani na střední škole nečtou (a ani dříve nikdy nečetli) žádnou klasickou literaturu, že prakticky nečtou vůbec. Všechno je jim do hlav vléváno vhodně zpracovanou vizuální technikou, jakou jsou hrané filmy anebo televizní (pseudo) dokumenty. A taktéž rozhlasovými relacemi, překypujícími levnou zábavou. O pokus docílit úplné negramotnosti lidstva však v Evansově příběhu nejde; v něm by znalost čtení měla být skupinou nejvlivnějších magnátů, pokoušejících se získat absolutní nadvládu nad světem, zredukována natolik, aby jednotlivec nerozeznal víc, než obchodní značky, reklamy a návody k výrobkům, které jsou mu prodávány. K tomu mohu jenom dodat, jak blízká této literární „fikci“ je mezitím česká realita: úroveň národního jazyka nejen v oněch návodech ke zboží, ale i toho, používaného ve veřejnosti, je v posledních letech přímo úděsná, ale nezareagoval na to dosud nikdo jak z Akademie, tak ani režimu nadbíhající Obce spisovatelů.

Tím už se dostávám zpátky k příspěvku Jiřího Jírovce, který zmiňuje servilitu vedení AV ČR vůči dosavadním vládám ČR a připomíná i údajně „tradiční“ zbabělost vědeckých pracovníků (není to však spíše česká vlastnost obecně?), zajímajících se pouze o to, co se děje na jejich písečku. Myslet si, že se pro vědce nehodí demonstrovat či stávkovat, nebo se k protestu nespojit třeba právě s představiteli kultury, a to s celým jejím spektrem, i dalšími ohroženými organizacemi, ale také s odbory a opozičními politiky, kteří jsou jim nakloněni, je v současném kapitalismu výrazem bezbřehé naivity. Knížákovským happeningem, který akademici uspořádali v zastrčené pražské ulici, se jistě dobře pobavili i ti, kteří už dávno rozhodli, že českých vědeckých pracovišť není zapotřebí.

Na řadu přijdou postupně další kandidáti na likvidaci a bez solidarity ostatních opět nic nepořídí!

autor byl poslancem Evropského parlamentu

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 28.7. 2009