Na co jsou v Čechách zelené partaje?

24. 7. 2009 / Ladislav Lašek

V roce 1956 měla zemědělská půda v ČR rozlohu 4 640 000 ha, z toho orná půda 3 387 000 ha. Statistická ročenka uvádí, že v roce 2007 měla zemědělská půda rozlohu 4 249 000 ha, z toho orná půda jen 3 032 000 ha. Pro představu o úbytku uvádím, že např. území Karlovarského kraje má rozlohu 331 500 ha. Zdá se, že nám za padesát let zmizela pole o rozloze jednoho kraje.

Do roku 1990 byla ČR soběstačná v produkci potravin. Je pravdou, že ve fungujícím globálním trhu to není nutné. Nedávná zkušenost s dodávkami plynu nám ale mohla naznačit, jak je naše civilizace závislá na dalekém prostředí a zranitelná. V dohledné době může dojít nafta nebo může přijít jiná katastrofa, která vyžene ceny dovážených potravin do astronomické výše. Život prostě může donutit naše potomky k obnovení lokální výroby potravin. Těch několik málo lidí, kteří ještě budou umět a chtít vyrábět místní potraviny, nebudou mít plochu potřebnou k produkci. Nechci strašit, jen připomínám, že zemědělská a zejména orná půda je „výrobní prostředek“ pro případnou strategii přežití. Navíc správně udržovaná půda zvládne víc funkcí než je pěstování plodin. Dokáže například zadržovat vodu nebo zachytit téměř 20% všech emisí oxidu uhličitého.

Pitnou vodu a ornou půdu lidé vyrobit neumí. My vodou plýtváme a likvidujeme často i nejúrodnější pole. Zřejmě se spoléháme na víru, že levný dovoz potravin musí trvat navždy nebo na budoucí technologie výroby syntetické stravy. V některých asijských zemích uvažují jinak. Kupují v Africe zemědělskou půdu ve velkém. V Čechách se od poloviny minulého století chováme k půdě téměř nepřátelsky. Po kolektivizaci zemědělství zlikvidujeme meze a remízky, odvodníme mokřiny, narovnáme řeky, desítky let dusáme půdu mechanizmy a ládujeme do ní umělá hnojiva a zbytky petrochemických produktů. Pominu-li malý podíl poctivých zemědělců a producentů cenově dražších bio potravin, není situace ani po roce 1990 o moc lepší. Podle loňské Zprávy o životním prostředí ČR je více než 40 % zemědělské půdy ohroženo vodní erozí. Přívalové deště odplavují ze špatně udržovaných polí ornici, na některých místech až přes sto tun z hektaru. Snadné by bylo říci, že o kvalitu pole by měl ve vlastním zájmu pečovat především majitel – farmář. Potíž je v tom, že velká část dnešních zemědělců sedlačí na pronajaté půdě a co se bude dít s polem po době pronájmu, je nezajímá. Nemálo zemědělců tvrdí, že ekologické zacházení s půdou a krajinou by je finančně zničilo.

Dalším důvodem plýtvání půdním fondem je cena. Zemědělská půda je v Čechách až nebezpečně levná a legislativní ochrana slaboučká. I to vysvětluje, proč developeři nejraději staví na úrodných polích. Změna územního plánu je většinou jen otázkou peněz a domluvy s vlivnými lidmi. Škoda, že nám pravnuci nemohou za podobné činy nafackovat už teď.

Změnu mohou nastolit asi jen politici. Zejména zelení zákonodárci by měli ukázat, jak půdu chránit a nutit majitele, aby pole udržovali pro potřebu příštích generací, avšak v produkceschopném stavu. Zatím jim k tomu chybí důvod. Zemědělství i půda je pro média nudné téma a peníze ani osobní moc nelze čekat, jen práci. Zeleným politikům nejspíš stačí módní zelená barva na tričku dovezeném z Číny a tu a tam nějaká mediálně vhodná gesta, jako například zákaz jízdy kamionů nebo slavné dotace na zateplení, o kterých však autorizovaní inženýři tvrdí, že jsou pro většinu majitelů domů finančně a často i technicky nereálné.

Vytisknout