Konec karnevalu aneb dvě temné vize budoucnosti zelené politiky

27. 7. 2009 / Bohuslav Binka

Zejména hodnocení Jana Kellera, který toho pro zelené vykonal víc než všichni dosavadní předsedové Strany zelených dohromady, a který proti zájmům modrých, oranžových i šedých multimilionářů bojuje již od počátku devadesátých let, je názorným příkladem otevřené neideologické diskuse prosté stranicko-sektářského myšlení a mentality. Je velmi těžké rozhodnout, která z obou zpráv je pro zastánce zelené politiky horší -- dokonané přeběhlictví Zubové k ČSSD nebo snaha Lišky vytrvat ve strategii, která je nejen morálně problematická, ale která navíc vede k přesvědčivým volebním prohrám.

Mnohem snáze však lze odpovědět na otázku, proč je značně bláhové prosazovat environmentální politiku prostřednictvím současné ČSSD či prostřednictvím současných Zelených.

Přehlídka rozhádaných předsedů

Za příčinou současného stavu Strany zelených se musíme vydat na krátký exkurz do její minulosti. Poté, co stranu v říjnu 1995 poprvé personálně vysaje ČSSD, stává se pro environmentálně orientovanou odbornou veřejnost nezajímavou.

Jenže ačkoliv příliš nezajímá environmentální aktivisty, její preference v letech 1996 až 2002 narůstají. Strany, jejíž obliba se pohybuje kolem 3%, si všimne Jakub Patočka a spolu s dalšími aktivisty a sympatizanty rozběhne akci "Zelená padesátka", jejímž cílem je zmocnit se strany hromadnými přihláškami nových členů.

V průběhu jednoho roku se počet členů ztrojnásobí, a stranu tak ovládne duo Jan Beránek-Jakub Patočka. To, že šlo -- přinejmenším v politickém slova smyslu -- o krádež strany původním členům, zdůvodní morálně: my jsme ti dobří, a proto můžeme proti těm druhým použít i sporných metod.

Jenže pozice dobro (my) x zlo (naši oponenti) je neskutečně lákavá, protože umožňuje jakoukoliv nepohodlnou diskusi o ideových základech či nesplněných cílech strany převést do roviny pseudo-volby mezi správným a špatným. A přesně to se také stane.

Téměř každý, kdo projeví s politikou nového vedení Strany zelených nesouhlas je, jako představitel nečistých úmyslů, vytlačován na okraj nebo, v krajním případě, vyloučen. Na místo proklamované solidarity se slabším jako základu zelené politiky se prosazuje klasické neoliberální vítěz bere vše a běda poraženým.

Postupem času však poražených přibývá a nakonec je členů, kteří mají rozporů mezi proklamovaným neodemokratismem a praktikovaným tuhým mocenským ovládáním, dost.

V roce 2004/2005 nastává druhá zelená revoluce v čele s Martinem Bursíkem. Přestože Bursík ovládne stranu také problematickým způsobem (zakládání nových místních skupin před vnitrostranickými volbami), zdá se, že dochází k výraznému zlepšení situace. Po dlouhé době vzniká prostor pro vnitrostranickou diskusi. Strana Zelených posiluje a konečně se v roce 2006 dostává do sněmovny.

Jenže zatímco v reálné environmentální politice dosahuje Martin Bursík významných úspěchů (a stane se tak jedním z výborných ministrů životního prostředí), svojí vnitrostranickou strategií a taktikou postupně sklouzává zpátky k již zavedenému vítěz bere vše. Za podíl na vládě v jednom volebním období platí nejen popřením mnoha zásadních slibů (referendum, radar, boj proti korupci, prosazování nového politického stylu), ale také mocenským potlačováním těch, kteří mu tyto sliby připomínají.

Když se v březnu roku 2009 podílí na vyloučení některých oponentů a oponentek, je návrat k vnitrostranické tuhé kázni nejméně ze tří čtvrtin dokonán.

Jenže za všechno se jednou platí. Zelení zaplatili jedním z největších neúspěchů parlamentní strany ve volbách do krajských zastupitelstev i Evropského parlamentu.

Martina Bursíka nahradil Ondřej Liška, ovšem podle prvních textů nového předsedy to vypadá, že se strategie měnit nebude. Takže místo strany, kterou by mohla podporovat jak konzervativní profesorka Hana Librová, tak levicově zaměření profesoři Josef Šmajs a Jan Keller, jak aktivista-radikál Milan Štefanec, tak umírněný podnikatel Martin Bursík budeme mít stranu v pořadí již třetího malého Napoleona, který si sice prosadí vlastní zelenou vizi, ale za kterým bude stát jen malý hlouček věrných a oportunistů.

A přesně zde leží bezperspektivnost současné Strany zelených. Dokud si vedení strany nepřizná, že strategie malých zelených vůdců výsledky nepřináší a že pokoru k přírodě je vhodné doplnit i vstřícným postojem k lidem, kteří jsou zelení jinak než my, nemá smysl Stranu Zelených volit. Na malé nesnášenlivé předsedy tu máme dostatek jiných stran.

Zeleně studení sociální demokraté

Není tedy cestou environmentálně smýšlejících voličů současná sociální demokracie? Není krok Olgy Zubové hodný spíše následování než odsouzení? Na první pohled se může zdát, že ano. Sociálně demokratický důraz na solidaritu můžeme přeci, přinejmenším z části, rozšířit i na přírodu a neoliberálně protipřírodní "trh jediný nechť rozhodne" se u současné ČSSD nenosí.

Jenže první pohled v tomto případě klame. Existují přinejmenším dva důvody, kvůli kterým by se současní čeští environmentalisté měli užší spolupráce se špičkami sociální demokracie vyvarovat. Prvním důvodem je značná environmentální lhostejnost většiny vrcholových politiků ČSSD, která vyplyne již z prostého porovnání mediálně-environmentální stopy předsedy ČSSD Jiřího Paroubka a předsedy britských labouristů Gordona Browna.

Ačkoliv jsou oba ekonomové, nakládají s tématem environmentálních problémů velmi rozdílně. V letech 1996-2007 věnuje Jiří Paroubek environmentální tématům 8 textů z 317 (tedy 2,5 %), přičemž čtyři z těchto osmi článků obsahují výhradně kritiku Strany zelených, takže článků, ve kterých jsou zmíněna reálná environmentální témata, zbývá pouhých 1,25 %.

Gordon Brown věnuje ze svých 184 publikovaných textů zeleným tématům téměř celou čtvrtinu (39 článků, 21%). A nejde jenom o kvantitu. Gordon Brown dokáže o problému životního prostředí napsat více než 22 normostran hutného analytického textu, Jiří Paroubek nejvýše dva odstavce obecných proklamací (a to ještě jako spoluautor s dánským sociálním demokratem P. N. Rasmussenem či českým Petrem Petržílkem).

Environmentální problémy jednoduše nejsou jednou z priorit současného předsedy ČSSD a u místopředsedů to není o nic lepší.

Dostáváme se k druhému důvodu, který bych nazval ideovým vakuem české levice. Současní environmentalisté jsou převážně lidé ideálů. Stojí na straně přírody, protože to považují za správné, nikoliv proto, že z toho mají osobní prospěch, a jako takoví by si určitě rozuměli se sociálními demokraty z doby před sto či sto dvaceti lety.

Jenže značný počet současných členů vedení sociální demokracie mnoho uvěřitelných ideálů nemá. Hodí se pro popis člověka, který v průběhu jedné dekády vymění ODS za ČSSD a boj za poplatky za zápas proti nim spíše sousloví člověk idejí, nebo technolog moci?

Můžeme někomu věřit slova o solidaritě a sociální rovnosti, jestliže prostředí, ve kterém se pohybuje, má téměř výhradně podobu pěti hvězdiček? Tento čistě morální dojem potvrzuje i parlamentní hlasování ČSSD týkající se společností ČEZ, Unipetrol či společností vyvážejících zbraně.

Ačkoliv je ODS hlavním ideovým nepřítelem, pokud je přijímaný zákon výhodný pro ČEZ, s ČSSD se společná řeč najde. V takovém prostředí se zelení neprosadí, nebo se budou muset proměnit v zelené Davidy Rathy a já marně přemýšlím nad tím, jaký osud by byl vlastně horší.

Lidé se stranickou disciplínou v krvi mě teď jistě považují za odpůrce sociální demokracie i Strany zelených, ale to je omyl.

Stranu, která stojí na straně solidarity a přiměřené sociální rovnosti či stranu bojující za práva přírody bych podporoval velmi rád. Jenže abych takové strany mohl v budoucnu volit, nezbývá než současnou ČSSD i SZ velmi tvrdě kritizovat. Každá změna totiž začíná nepříjemnou kritikou nadále neudržitelného stavu.

Zkrácená verze textu vychází též v Literárních novinách.

Vytisknout