Joan Baezová a americké "vlastenectví"

27. 7. 2009

Když naši vojáci v roce 1973 opustili Asii, míroví aktivisté si mysleli, že vyhráli. Byla to pravda, ale vítězství trvalo pouze deset minut. Sevření, v němž armáda zemi drží, pouze na chvíli polevilo.

Bohužel, vojáci se poučili. Ne ohledně toho, jak vyhrávat války, což se jim daří špatně, pokud vůbec; ale dokážou už zajistit, aby válka pokračovala. Když vás za něco platí, není ve vašem zájmu s tím přestat. První, čemu se Pentagon ve Vietnamu naučil, byla potřeba zrušit všeobecnou brannou povinnost, protože branci a jejich rodiny mohou vyjít do ulic. Armáda dobrovolných násosků, o něž se nikdo významný nestará, znamená, že většina lidí ztratí zájem o válčení. Důstojníci si tedy mohou dělat, co chtějí.

Druhé poučení zní: Zatímco porazit nepřítele není nutné, a možná ani žádoucí, je rozhodně nutné kontrolovat média. Vojáci se zařídili podle toho.

Takže čtyřicet let po všech těch slezinách, pochodech a pořádném fetu (všechno to může vypadat pitomě, nicméně pořád lepší než přihlížet nářku kambodžské matky nad rozervaným krvácejícím břichem jejího dítěte) je Pentagon zase tam, kde byl. Tryskáče znova ječí nad vzdálenými zaostalými zeměmi, zeměmi, které USA neublížily, ani ublížit nemohly; a povyšuje se, najímá, generálové požadují více vojáků a více peněz, aby zastavili komunismus. (Pardon, terorismus.) Brzy dojde na Číňany. Jak léta plynou, tvář démona se mění. Když teď lze použít funkci "najdi a zaměň", střídání nepřátel je mnohem snazší.

To celé doprovází řeči o demokracii a svobodě a vlastenectví a záchraně Ameriky... před čímsi. Hesla se změnila málo, ale přesto dobře fungují. Vlastenečtí přátelé občas říkají, "Když tvá země řekne abys šel, jdi!"; já ale jen málokdy upozorním na to, že nikomu z jejich rodin nic takového ani v nejmenším nehrozí, ani na to, že "země" má vážné problémy s rekrutací, ale oni nežádají své děti, aby se nechaly naverbovat; ani se neptám, "Jak se díváte na možnost, že by vaše dcera odsloužila pět turnusů v ulicích Bagdádu a možná se vrátila slintající a žvatlající, když jejím mozkem zamíchal výbuch?" Pro vlastence je vlastenectví moc důležité. Jsou ho doslova plní, ale já ho mám v sobě mnohem méně. Mlčím tedy. Nechci přijít o přátele.

Myslím, že nejspíš musím být komunista. Zdá se mi, že pokud země říká "jdi", měli byste se ptát "Proč?" Máte snad důvod zabít každého, na koho vám ukážou? Pak tedy jděte. Jinak ale odmítněte. Kdybych vám řekl, abyste šli do Ottawy zabíjet Kanaďany, považovali byste mě za šílence, a myslím že právem. Proč byste je tedy měli poslušně zabíjet, pokud vás o to požádají politici ve Washingtonu? Tomu nerozumím.

A samozřejmě - "vaše země" vás o nic nežádá. Země, to jsou abstrakce. Rozkazy vydávají lidé kvůli svým vlastním důvodům: Dick Cheney nebo George Bush, Nixon nebo Nitze, ti kdo ovládají ropný průmysl, lidé z izraelské lobby, zbrojařských společností které chtějí objednávky, důstojníci, co si chtějí zaválčit.

Proč by tito lidé měli být "mou zemí"? A proč "mou zemí" není Joan Baezová - spíše než David Petraeus? Vyberu si, děkuji.

Vojáci toho hodně namluví o cti. Nechápu ale, jak je možné považovat vojenskou službu za čestnou. Kdyby se Wehrmacht vylodil v Severní Karolíně, tak prosím. Ale kde je jaká čest, když ze vzduchu bombardujete lehce vyzbrojené zemědělce, kteří se nemohou bránit? To je zbabělé a obscénní, se ctí to nemá vůbec nic společného. Nájemná vražda je nájemná vražda.

Platíme dnes muže sedící u obrazovek, kteří pijí kávu, zatímco ze vzdálených robotických letadel odpalují rakety na lidi na zemi, které nedokážou identifikovat. Tomu tedy říkám odvážní muži. Mohl bych vniknout do školky a zabít děti baseballovou pálkou. Bylo by to stejně čestné jako zaměstnání těchto lidí.

Nedávno jsem v televizi viděl černého seržanta v Afghánistánu, podle všeho vybraného pro svou fotogeničnost, jak stojí před tankem nebo samohybným dělem. Říkal něco, co znělo jako "Tohle je jednotka ta a ta, nejsilnější bojová síla na světě". Tento druh rituální arogance je pořádně zažraný. Jenže naštvaný zemědělec s pancéřovkou může být mnohem efektivnější.

Nemohu přijmout politiku Talibánu. Kdyby mi někdo řekl, že má dcera nesmí chodit do školy, jeden z nás by opustil místnost na nosítkách. Ale copak jako bojovníci nejsou velkolepí? Mají pouze pušky, výbušniny, pancéřovky a koule. Jejich nepřátelé mají neomezenou vzdušnou podporu, bitevní vrtulníky, tanky, dělostřelectvo, vyspělé komunikační prostředky, zařízení pro noční vidění, dobré jídlo a excelentní lékařskou péči. Talibán má těžké ztráty, jeho protivníci takřka žádné. Ale přesto nejsou poraženi. Boj za rovných podmínek by nejspíš netrval déle než pět minut. A za to všechno platíme biliony dolarů.

Nikdy jsem neměl rád píseň Kum Ba Yah, a We Shall Overcome je patrně nejsentimentálnějším songem, jaký byl kdy napsán. Ale tihle lidé se nemusejí za nic stydět.

Celý článek v angličtině:ZDE

Vytisknout