Ten první příklad je ze Somálska, v kterémžto případě naprostá idiocie zahraničního zpravodajství na Západě, zejména v USA, nezná hranic. Uprostřed ohlušující heroizace a sebechvály je americká mediální mašinérie tak hrdá, že novému prezidentu, který má k dispozici největší vojenskou moc na světě, se podařilo usmrtit dva nepříliš silně vyzbrojené zločince, že skoro nikdo nepochopil onen naprosto základní fakt této situace: že pirátství je příznak nemoci, nikoliv nemoc sama a že nezákonnosti u somálského pobřeží budou pokračovat tak dlouho, jak dlouho bude dovoleno, aby pokračovaly i v somálském vnitrozemí. Kdyby se západní média jen minimálně v minulých týdnech věnovala situaci v Somálsku samotném, mezinárodní politická pozornost by se bývala zaměřila na jádro problému.

Avšak pobývat v Somálsku je pro zahraniční novináře nesmírně nebezpečné, takže se k nám odtamtud dostávají zlomky bezvýznamných zpráv, které byly napsány -- jako hollywoodské filmové scénáře -- ve vzdálenosti tisíce kilometrů. Některá média, jako je britský deník Independent, aspoň vyslala reportéry do uprchlických táborů v Keni, takže se svět aspoň dovídá informace o neuvěřitelném lidském utrpení, které působí somálský konflikt. Většina ostatních informací se vyskytuje prostě jen jako jedna nebo dvě věty na konci zpráv, poukazuje se na to, že Somálsko je stát, který selhal. Avšak skoro nikdo nikdy neuvažuje nad tím, co by v té věci mělo mezinárodní společenství dělat: Somálsko je státem, který selhal, už tak dlouho, že si je svět nedokáže představit nějak jinak -- i když je důsledkem pirátství a rostoucí extremismus, které nás ohrožují, nemluvě o obrovském lidském utrpení mezi obyvateli Somálska.

Druhým příkladem, který se odehrává většinou nikoliv nám před očima je Srí Lanka, kde se za posledních několik měsíců dostalo na severovýchodě země do naprosto zoufalé situace asi 150 000 civilistů, uvízlých ve stále se zmenšující "bezpečné zóně", mezi jejich vládou, která tyto civilisty ostřeluje, a rebely z organizace LTTE, podobné náboženskému kultu, kteří civilisty střílejí, když se z oblasti pokoušejí uprchnout. Dnes, jak napsal můj kolega, "v úterý v poledne dojde k hromadnému masakru civilistů. Všichni to vědí". Ani v tomto případě nejsou na místě zahraniční dopisovatelé, protože je srílanská vláda do oblasti nepustila.

Některá západní média se snaží informovat o zhoršující se situaci a zejména Británie a některé jiné evropské země odvysílaly šokující videozáběry obětí. Zahraniční vysílání BBC v angličtině dává těmto informacím ve svém zpravodajství významné místo. Ale kdybyste hledali něco o této katastrofě v amerických médiích, nenajdete nic.

Namísto těchto vysoce politicky relevantních a z humanitárního hlediska znepokojujících zpráv vysílají americké televizní stanice reportáže o nevýznamných konferencích OSN, které mají prý být zajímavé, protože jsou bojkotovány. Anebo, a to ještě častěji, se v americké televizi objevují hysterické nenávistné komentáře proti plíživému socialismu a rozčilení nad daňovými protesty.

Je opravdu škoda, že ve většině amerických domácností není k dispozici vysílání televize Al Džazíra v angličtině a lidé se tam před televizí musejí dusit u zpravodajství o celebritách, anebo u pořadů, kdy na sebe ve studiu křičí pořád tatáž skupina ignorantských "expertů" -- je to po vysílání monoskopu ten nejlevnější způsob televizního vysílání.

Je zjevné, že nevědomost ohledně toho, co důležitého se děje v zahraničí, je důsledkem absence zahraničních korespondentů v cizích zemích. Ve výše zmíněných případech Somálska a Srí Lanky jsou ovšem překážky, bránící novinářské práci, daleko větší, než je normální redakční nedostatek peněz. Avšak, argumentuji, že tyto situace nám ukazují, jaké to je, nemají západní média -- ať už z jakýchkoliv důvodů -- v cizích zemích korespondenty. Když tam média nemají vlastní uši a oči, které by sledovaly situaci a dokázaly by porozumět místní situaci v celé její složitosti a nenapsaly by pouze "hrdina byl zachráněn", případně by se na místní situaci nevykašlaly zcela.

Respektovaný reportér, který pracuje v zahraniční kanceláři má možnost zavolat šéfredaktorovi ve vlasti a říci: "Děje se tu něco opravdu významného", nebo "Tohle je důležitá zpráva, o tom musíme napsat." Pokud prostě nejsou na místě lidi, znalí místní situace, kteří jsou schopni na ni šéfredaktora upozornit, západní média prostě tyto důležité skutečnosti zanedbají a ve zprávách se o nich nedovíme.

A tak v důsledku těchto dvou krizí nyní rozumíme, jaké to bude, až si poslední zahraniční dopisovatel vyzvedne svůj poslední plat a zhasne v poslední zahraniční reportérské kanceláři světlo. Budou se k nám dostávat jen naprosto povrchní informace o záležitostech, které jsou ve skutečnosti nesmírně důležité. Nebudeme schopni zaznamenat hrozby naší vlastní bezpečnosti a o probíhajícím masovém vraždění se nedovíme nic.

Podrobnosti v angličtině ZDE