Ve zlaté éře pirátství mezi lety 1650 až 1730 vznikla v rámci propagandy britské vlády představa piráta coby smyslů zbaveného divocha. Mnozí obyčejní lidé tomu ale nevěřili: sympatizující dav piráty nejednou osvobodil zpod šibenice. Proč? Věděl totiž, že pokud se člověk stal námořníkem, skončil v plovoucím dřevěném pekle. Celé hodiny a dny dřel a hladověl na těsné lodi, a když se na vteřinu zastavil, všemocný kapitán ho zbičoval devítiocasou kočkou. Když dělal potíže soustavně, mohl jít přes palubu. A po měsících či dokonce letech takového zacházení mu pak ještě ani nebyla vyplacena příslušná mzda.

Piráti tak byli první, kteří se vzbouřili proti světu. Povstali proti svým tyranským kapitánům a vytvořili novou formu práce na moři. Když měli svou loď, kapitána si volili a všechna rozhodnutí přijímali kolektivně. Dělili si kořist způsobem, který historik Marcus Rediker označil za "jeden z nejrovnostářštějších principů dělení zdrojů, který lze v osmnáctém století najít". Přijímali dokonce uprchlé africké otroky a považovali je za sobě rovné. Piráti "názorně -- a podvratně -- ukázali, že lodě nemusejí být řízeny brutálně jako v obchodním či válečném loďstvu". Právě proto byli oblíbení, i když to ve skutečnosti byli jen neproduktivní zloději.

Slova jednoho mladého piráta tehdejší doby, Angličana Williama Scotta, který byl oběšen v Jižní Karolíně, mohou znít dnešní érou pirátství jako ozvěna: "Dělal jsem to, abych unikl smrti. Byl jsem přinucen stát se pirátem, abych přežil."

V roce 1991 se vláda Somálska zhroutila, devět milionů tamních obyvatel se ocitlo na pokraji smrti hladem -- a mnohé z těch nejošklivějších sil, které na Západě máme, v tom spatřily příležitost ukrást potravinové zdroje země a vyhodit jaderný odpad do jejích vod. Ano: jaderný odpad. Jakmile byla totiž vláda z dohledu, začaly se u somálských břehů objevovat tajemné evropské lodě, z jejichž palub se do oceánu řítily barely s odpadem. Obyvatelstvo pobřeží brzy na to začalo pociťovat zdravotní potíže -- nejprve to byla podivná vyrážka, pak zvracení a nakonec přišlo v roce 2005 tsunami, které na břeh vyplavilo stovky děravých barelů. Lidé začali trpět chorobou z ozáření a více než tři stovky jich zemřely. Mnohé z tohoto odpadu lze vystopovat zpět do evropských továren a nemocnic, které je podle všeho prodávají italské mafii k levnému zpracování. Ve stejné době začaly jiné evropské lodě drancovat somálské vody v honbě za jejich hlavním bohatstvím: plody moře. Nadměrným rybolovem jsme vyrabovali svá vlastní loviště, a tak jsme zamířili do jejich. Rybářské lodě tu každý rok ilegálně vyloví tuňáků, krevetek, langust a dalších ceněných lahůdek za více než tři sta milionů dolarů. Rybář Mohammed Hussein z Marky ležící asi sto kilometrů jižně od hlavního města Mogadiša pro agenturu Reuters konstatoval: "Pokud to nepřestane, brzy už v našich vodách nebude ani rybička."

To je prostředí, ze kterého vzešli muži, kterým říkáme piráti. Všichni se shodnou, že většina z nich byla kdysi obyčejnými somálskými rybáři, kteří do rychlých člunů nejdříve usedli ve snaze zahnat lodě vyhazující odpad a vykrádající jejich vody nebo alespoň vybrat "daň". Říkali si Dobrovolná pobřežní stráž Somálska. V surrealistickém telefonním rozhovoru Sugule Ali, jeden z vůdců pirátů, uvedl, že jejich motivem bylo "zastavit ilegální rybolov a vyhazování odpadu do našich vod... Nepovažujeme se za námořní bandity. Za ty považujeme lodě, které ilegálně rybaří, vozí k nám odpad a vplouvají do našich vod se zbraněmi." William Scott by mu určitě rozuměl.

Ne, nic z toho neospravedlňuje braní rukojmích, a ano, někteří z nich jsou skutečně jen obyčejní gangsteři, zvláště ti, kteří zabavují dodávky potravin OSN. Piráti ale mají mezi místním obyvatelstvem ohromnou podporu. Nezávislý somálský web Wardher‑ News provedl asi nejlepší průzkum o smýšlení Somálců, který máme k dispozici -- a zjistil, že sedmdesát procent jich "rozhodně podporuje pirátství jako formu národní obrany somálských teritoriálních vod". Během americké války za nezávislost George Washington a další otcové zakladatelé najímali piráty, protože sami neměli žádné válečné loďstvo. Většina Američanů s tím souhlasila. Je to opravdu natolik jiný případ?

Opravdu jsme čekali, že hladovějící Somálci budou pasivně postávat na břehu moře, pádlovat v našem jaderném odpadu a pozorovat, jak z jejich vod mizí ryby do restaurací v Londýně, Paříži či Římě? Na tyto zločiny jsme nereagovali, jakmile ale nějací rybáři narušili koridor, kterým putuje dvacet procent světových dodávek ropy, dali jsme se do křiku. Pokud se ale opravdu chceme vypořádat s pirátstvím, musíme nejdříve zarazit jeho příčiny -- naše zločiny -- a teprve pak vysílat bitevní lodě k Somálsku. Příběh pirátství v roce 2009 nejlépe shrnul jiný pirát, který ovšem žil ve čtvrtém století před naším letopočtem. Chytili ho a předvedli před Alexandra Velikého, který chtěl vědět, co myslel tím, když mluvil o "vlastnictví moře". Pirát se usmál a odpověděl: "Co myslíš tím, že obsadíš celou Zemi? Jen proto, že já to činím s malou lodí, považuješ mě za zloděje, zatímco ty, který to děláš s velkou flotilou, jsi označován za vládce."

Při pohledu na naše velké imperiální flotily se znovu nabízí otázka -- kdo je tu zloděj?

Autor je britský novinář, sloupkař Independentu a dramatik. Text byl původně publikován v Huffington Post.

Vychází v nejnovějším čísle Literárních novin 17/2009