7. 4. 2009
Problémy Strany zelených nikoli s biomasou, ale s komunistyV diskusním pořadu Václava Moravce předseda SZ Martin Bursík hořekoval nad poměry, které po 20 letech od událostí z listopadu 1989 vracejí do hry české komunisty. Tentokrát prý díky sociální demokracii, a jmenovitě Paroubkovi. Zřejmě měl rudo před očima, protože jeho partnerem u stolu byl šéf KSČM Vojtěch Filip. A nevšiml jsem si, že by odmítl sedět s komunistou u jednoho stolu... Místopředseda Dolní sněmovny Parlamentu ČR měl v rukou větší trumfy, zejména když porovnal politickou budoucnost své a Bursíkovy strany. |
Předseda Strany zelených, té samé strany, která v minulých volbách slibovala kultivaci politické scény, dštil hromy a blesky na prezidenta republiky jako odpůrce evropské integrity a ekologické hnidy, nicméně neodpověděl na otázku, která se sama nabízela: Proč SZ tak lpěla na spojenectví s ODS a lidovci v koaliční vládě, třebaže její partneři dlouhodobě deklarují principy zcela odporující programovému prohlášení SZ? Vždyť ani stanovisko komunistů, že chtějí pro přijetí Lisabonské smlouvy vypsat referendum, není v rozporu s úsilím zelených o větší integraci do evropských struktur. Daleko závažnějším pochybením M. Bursíka je systematický účelový odpor vůči jiné parlamentní straně. Jeho ignorování potřeb těch českých voličů, kteří dávají své hlasy programu s jinými prioritami. Je to neúcta v občanům jinak myslících, což není dobrým vysvědčením pro demokrata, za kterého se Bursík považuje. Mohu mít na zřeteli zájmy svých příznivců, nicméně v politické soutěži jsou všechny skupiny občanů rovnocenné ve svých právech. V této pokřivené optice pak není ani tráva zelená, a voda modrá nemusí být ta nejčistší. Martin Bursík se tímto vyřazuje z kategorie realistických politiků, kteří místo skutečných problémů tohoto světa vidí především ideologické nepřátele. Souputníci z jiného těsta zdaleka neskrývají zmíněný Bursíkův odpor vůči levicovým myšlenkám, což nám dnes a denně potvrzují v Mf DNES. Od Moniky Pajerové až po Viliama Bucherta, zástupce šéfredaktora. Jeho umístění Ruska do stejného koše se státy jako jsou Severní Korea, Irán a Pákistán v článku pod názvem „Amerika je drásavý, ale nejlepší spojenec“ (4. 4. 2009) svědčí o potřebě prodloužit studenou válku nejlépe na věčné časy. Zvláště, když doporučuje „silové řešení“. Zřejmě až mrazy znovu poznamenají české duše, bude nutné najít „silové“ řešení, jak získat od nepřítele jeho suroviny. A k tomu se musíme uchýlit pod ochranná křídla USA a EU, neboť „malé a menší státy přežijí jen ve společenství s velkými a silnými“. Také si musíme dle myšlení pana Bucherta dát pozor, abychom se vyhnuli všemu, co „není pro nás výhodné“. A tím myslí „francouzské trajtrlíkování, řecký levicový antiamerikanismus a španělský chlad“. My, jak říká, „si příliš nemůžeme vyskakovat a nezbývá než se přiklonit k těm, kteří nás někdy opět nezradí....“ K tomu jsou dobré Spojené státy americké. Jenom musí Mf Dnes doufat, že „vězení na Guantánamu či válka v Iráku budou naštěstí po čase zapomenuty“. Jinak přece z USA dostáváme jen to „nejlepší a nejinspirativnější, co lze přebírat“. Redakční kolega Luděk Navara to tuší, a ve spolupráci s občanským sdružením „PANT“ a Ústavem pro studium totalitních režimů vytváří seriál určený k výchově a převýchově. Písmeno „M“ abecedy komunismu spojil s významem „mučení“. V tom samém čísle Mf Dnes se dočteme o mučení státní policií v roce 1950. Používání elektrického proudu. Metoda víc než zavrženíhodná, v žádném případě neslučitelná s komunistickou ideologií a nedeformovanou praxí budování beztřídní společnosti. Nicméně sloužící k odsouzení komunismu. Přitom se těchto metod dopustili vyšetřovatelé StB v době studené války, kdy drakonické tresty, metody boje a války všeho druhu byly reálnou náplní tehdejšího světa. Nebo snad někdy zapochybovali demokratičtí novináři, že mučení elektrickým proudem alžírských vlastenců za války s Francií, mučení věznů v Guantánamu aj. vyžadují změnu politických systémů v zemích, jejichž bezpečnostní složky se dopouštěly těchto zvěrstev? Přitom v článku L.Navary se oběť „jen“ zapletla do únosu příslušníka bezpečnosti. „Únos byl naplánován na 4. ledna 1950. Jenže se to zrovna nepovedlo. Dyčka se odmítl vzdát, a tak se pokus o únos změnil na divokou přestřelku. Dyčka začal pálit jak o život, vystřílel osm ran, ale prohrál. Zemřel na místě...“..Bojovník proti komunismu „dostal třicet let vězení, po patnácti jej pustili na svobodu.“ Jeho čin se však stává součástí encyklopedie tvořené pro politickou manipulaci. Poslouží jako pozitivní příklad, kam až lze zajít, aby se člověk mohl zapsat do historie národa jako příklad, co všechno lze v boji proti komunismu považovat za akceptovatelné, co všechno lze posléze ocenit vyznamenáním od předsedy české vlády. A z čeho pak bude čerpat předseda českých zelených při meditaci v malostranském paláci... |