Představte si, pro ilustraci, ředitele sedícího v nejvyšším patře nějaké instituce, jak je jeho čas i prostor chráněn; sám si určuje, kdy, s kým a kde bude hovořit. Jeho čas a prostor hlídá celý systém sekretářek a asistentek, které ho chrání před nežádoucími kontakty a vlivy. Čas oněch sekretářek či asistentek je řediteli kdykoliv k dispozici. Musí být okamžitě k ruce, pakliže je třeba něco podat, okopírovat, někam zavolat, pro něco dojít, uvařit kafe.

Na ignoraci time managementu jedné z poslankyň dojel premiér tím, že ignoroval domluvené termíny, neboť on přece má tolik práce, že to musí všichni, včetně poslankyně, pochopit! Že pak pro jeho vládu nehlasovala, se nelze divit, pakliže něco ví o manipulačních hrách s časem druhých lidí. Lidé na nejvyšších postech moci klamou sami sebe i nás tím, že se domnívají, že oni určují hodnotu našeho času, který je - dle jejich představ - zde pro ně, my se musíme zařídit, chceme-li s nimi hovořit, podřídit se, přizpůsobit a čekat jako ponížení služebníčci, až pán či paní poručí. To, že se nechali zvolit, aby svůj čas věnovali nám, lidu, tedy si svůj time management zařídit optimálně, aby vyšli vstříc našim požadavkům, nikoliv jej zasvětili výlučně svým mocenským hrám, je mimo dosah jejich chápání i zájmu.

Ačkoliv žijeme v 21. století v srdci Evropy, kde je velmi v kurzu flexibilní pracovní doba, v Čechách vládne na mnoha institucích systém elektronických píchaček, kontrola pracovního času řadových zaměstnanců. Zájem není o produktivitu práce, o výkon a výsledky, práci soustředěnou na dosažení určitého cíle, vládne kontrolní mechanismus "top-down", kdy ti "down" musí být kdykoliv k dispozici oněm "up", těm rovnějším zcela jako na Orwelově zvířecí farmě. Ti "up" si zpravidla "nepíchají", neboť jsou prostě rovnější.

Už dávno ve světě platí, že výhra - výhra (win-win) musí být výhrou pro obě strany. V situaci, kdy jeden ztrácí (lose-win či win-lose), je výhra jedné strany jen pouhopouhou iluzí.