Lze pochopitelně argumentovat tím, že mezi přáteli a spojenci nemusí přece jít o výslovný mezinárodněprávní závazek, ale že již sama existence základny a přítomnost obsluhy radaru nám sama od sebe dává určitou jistotu, že Američané nás nedají a přijdou nám v případě potřeby na pomoc. To je ovšem omyl. Základna je přesunutým stanovištěm, součástí systému, který má podle deklarovaného účelu bránit území USA před nenadálým útokem ze středního či dálného Východu. Má tedy podobnou funkci jako základny v Británii nebo na Aljašce. Vůbec tedy není součástí systému zaměřeného na obranu středoevropských států proti mocenskému pronikání jiných mocností ani proti např. konvenčnímu útoku na hostitelské země, proti její vojenské okupaci apod. V takových případech by se totiž ani o samotnou základnu nebojovalo a podle konkrétních okolností by byla předem nebo následně vyklizena či fungovala dál v redukované podobě (jako např. Guantanámo po Castrově revoluci).

Spojené státy se vůči nám k ničemu nezavázaly a v rozhodné chvíli budoucích dějů podniknou pouze to, co vždy v historii: provedou akce v zájmu USA a ve prospěch jejich velmocenských zájmů. Možná nám tím pomohou, možná nás odepíší a uvrhnou do katastrofy, ale nikoli v důsledku existence či neexistence základny v Brdech.

Samozřejmě, že se radar i pomocné provozy mohou stát cílem útoku třetí země, případně i nestátní síly, jež bude mít zájem na oslepení Američanů v rozhodném místě a čase k uskutečnění svých válečných nebo jen lokálně diverzních zámyslů. V tomto smyslu činí z naší země radar potenciální bojiště nebo dějiště diverzního útoku, přičemž půjde o akt nepřátelství mezi jinými státy nebo silami a za zcela jinými účely, než je obrana či ovládnutí české kotliny. Půjde o boj u nás ale nikoli pro nebo proti nám. Takové riziko je nutno pečlivě zvážit. Neříkám ani ano, ani ne. Takové riziko by bylo zcela adekvátní a bylo by naší samozřejmou spojeneckou povinností, abychom toto riziko strpěli, pokud by šlo o součást kolektivního systému obrany NATO nebo jiného mezistátního vojenského uskupení, např. ryze evropského. Ale to není případ amerického radaru v ČR!

Radar je poněkud diskutabilně proklamován jako obrana proti darebáckým státům, jmenovány jsou Írán nebo severní Korea, ale můžeme velmi lehce dovodit, že je nástrojem velmi detailního monitoringu prostoru nad východní Evropou a zejména nad Ruskem. Pokud by byl doplněn dalším podobným zařízením na Kavkaze, tak by se dalo uvažovat o podrobné kontrole prostoru nad obrovskými územími včetně Číny a Sibiře, ale i nad evropským Ruskem a východní Evropou. To jsou také důvody nedávné velké nevůle vedení Ruska a nervozity mezi ruskou generalitou, dokonce hrozeb eskalace napětí v podobě nového rozmístění ruských střel v prostoru Kaliningradu. Opravdová podstata problému radaru v Brdech je zjevně ve snaze předešlé vládní administrativy USA připravit se na změny v poměru sil -- slábnutí euroatlantického seskupení ve prospěch Číny a Indie jako nových a dravě se rozvíjejících mocností, jež bude nutno držet na uzdě a v šachu vojenskou silou a hrozbou zničení -- jen tak se podaří uchovat unipolární model politického uspořádání světa v čele s USA.

Jenže: po postupném vnitřním slábnutí v průběhu života svého impozantního impéria se již o takové řešení -- ve skromných podmínkách a z dnešního hlediska zanedbatelnými prostředky své doby -- pokusila nejedna velmoc v historii. Vzpomeňme jen Velké čínské zdi, jednoho z divů světa. Nezajistila čínskému císařství nesmrtelnost. Stejně jako Hadriánův val v Británii a Limes Romanus podél Dunaje nezajistily přežití Římského impéria. Naopak, nyní to vidíme zřetelně: skončení rozvoje a expanze, vojensko-bezpečnostní zapouzdření bylo již neklamnými příznaky a předzvěstí zániku a sebelepší vojenské prostředky, sebemasovější nasazení legií - již jen za žold verbovaných landsknechtů a hrdlořezů, nemohly a nemohou ani dnes trvale zastavit chod dějin a zabránit nevyhnutelnému. To platí o Římanech úplně stejně jako to platí o nejsofistikovanější výzbroji profesionální soldatesky okupující fakticky Irák a operující v Afghánistánu.

Na štěstí je tu určitá naděje, že nová administrativa ve Washingtonu pohne kormidlem a bude se snažit o rozumnější strategii. Jednak je naděje, že bude akceptován model multipolárního světa a v jeho rámci bude USA vyvíjet větší snahu o euroatlantickou kolektivní bezpečnost s extenzí na východ, tedy se snahou vedle vojenského zabezpečení rozvíjet také rozumné vztahy k novým dravým mocnostem i se znovuzrozenou velmocí -- Ruskem. I tak půjde o opravdu výrazné změny a vyhnout se válečnému přerozdělení mocenských sfér a světového bohatství bude v následujících desetiletích opravdu tvrdým, možná nerozlousknutelným oříškem.

Tím spíše je dnes nesmyslem podporovat podle všeho již neaktuální americkou snahu o udržení unipolárního světa a o svou vlastní obranu bez dokonalé a od počátku principiálně kolektivně pojaté společné obrany -- minimálně Evropy spolu s Kanadou a USA. Nikterak nepodporuji takové řešení, nicméně vypadá racionálně a mohlo by umožnit přežití stárnoucích mocenských center starého světa a jejich společenského uspořádání.

Další často pohrdavě vyslovovanou poznámkou na účet antiradarových aktivit, je tvrzení, že za starého režimu byly u nás podle všeho skladovány jaderné hlavice pro zbraně středního doletu -- a my nic nenamítali. To je určitě pravda. Jednak jsme o tom nevěděli a mohli se jen dohadovat, co je v podzemních betonových bunkrech v Milovicích a jinde za dárečky. Jednak jsme nesměli ani ceknout. Publikovat i jen pouhý dohad a kritickou poznámku k němu nebylo možno.

Ale přece jen jsme se tak úplně nedali. V rámci možností Češi vždy po roce 1968 ukázali, jaká je pravá podstata a intenzita československo-sovětského přátelství. O mnoha takových projevech a příhodách se obecně ví. Já chci zmínit něco, co dosud nikdo nesepsal. Bylo to takhle:

Můj brácha se svým spolužákem čundrovali Křivoklátskými lesy. Muselo to být někdy koncem 70. let nebo počátkem 80. let minulého století. Pršelo, jen se lilo, a tak se schovali v kterési vesnické hospůdce a tam vyslechli tento příběh z úst místních strejců:

Vladimir Vladimirovič Mackevič, sovětský velvyslanec v Praze v prvé polovině 70. let vypadal jako Fantomas. Byl úplně lysý nebo vyholený, nevím. Každopádně měl loveckou daču v Křivoklátských lesích, myslím, že kdesi tam, co měla být posléze vybudována Přečerpávací vodní elektrárna Křivoklát, tedy její horní nádrž -- pamětníci si vzpomenou (pro mě s bráchou byl odpor proti industriální devastaci biosférické rezervace UNESCO první veřejnou akcí za životní prostředí, které jsme se v polovině 80. let aktivně zúčastnili). No a kteréhosi sychravého podzimního nebo zimního dne už po západu slunce předjel před daču fekální vůz (taková ta šedivá Praga V3S s dozadu skloněnou cisternou, pár hadic vedle -- v řeči prostonárodní zvaná výstižně "hovnocuc"). Tatíci odněkud, snad z některé z vedlejší vesnice, před tou dačou vypustili celý jeho obsah! A v poklidu odjeli. Byla z toho ovšem politická mimořádka. Druhý den prý kriminalisté na místě v bahně vylévali stopy toho auta sádrou a snažili se najít dostatek markant, aby mohli získané stopy ztotožnit s konkrétním vozidlem. To se ale nikdy nepodařilo a případ vyvanul do ztracena. Ti venkovští tatíci dnes už asi ani nežijí, ale tehdy reálným činem prokázali, jak to s tím přátelstvím k SSSR je. Byl to herojský, zcela autentický čin hodný zachycení ve velké literatuře, nějakým takovým Škvoreckým nebo Hrabalem, aby jim tak byl dodatečně zbudován pomník trvalejší kovu!

Nevěříte tomu? Nemusíte, třeba je to jen hospodský žvást. Ale i tak ukazuje míru naší lásky k okupantům. Jen bych vážené čtenáře velice prosil: chovejme se všichni jako dospělí lidé a svéprávní, důstojní občané! Oficiálním lezení do řitě Sovětům nevyměňujme za vlezdoprdelismus vůči Američanům. Jeho podstatou jsou iluze a nesmysly, jeho výsledkem může být časem další pokračování historického řetězu našich národních katastrof..

(autor se účastnil sestavení petice za vypsání referenda o radaru)