Jak mi ale šéfredaktoři zpravodajství vysvětlí, že jejich relace, články a reportáže přetékají formulacemi jako „šílející davy“, "Češi jej nadšeně přivítali na Hradčanském náměstí", "téměř až festivalová atmosféra“, prolnuté záběry prvních čtyř řad mávajících vlaječkami?

Chápu, že pro vlivné části populace bylo opravdu událostí, že prezident USA přijel do Prahy pronést svůj relativně "zásadní" projev týkající se jaderného odzbrojení a jiných globálních problémů lidstva, proč ale o této události referovat jako kdyby se jednalo o příjezd hokejistů z Nagana? Cožpak ani jediný z redaktorů českých masmédií nemá soudnost, kritický úsudek, míru vkusu či základní rozlišovací schopnost? Nebo se snad jedná o projevy nedoléčeného freudovského komplexu vycházejícího z podvědomého archetypu rozjásaného prvomájového průvodu? Nebo si snad vůbec nevšimli, jak to na náměstí opravdu vypadalo?

Vůbec jsem se z masmédií nedozvěděl, že náměstí bylo rozděleno na tři části – na VIP sekci (jen na elitní pozvání), na vyselektované "spřátelené" občany (pozvánku bylo možno obdržet na vyžádání na americké ambasádě nebo od kulturních a vzdělávacích institucí s ní spřízněných) a na "normální" občany (kteří si poctivě odstáli frontu). Všechny objektivy byly namířeny do prvních řad „spřátelené“ sekce, kde stály spousty občanů různých zemí, včetně velice silného amerického zastoupení, kde se opravdu mávalo jak o život. V „normální“ sekci však vládla úplně jiná nálada – s mírným zjednodušením bych řekl až typicky česká – kromě přibližně poloviny příznivců (i když spíše zvědavců) jste mohli zahlédnout velké množství nejrůznějších egomanů deroucích se co nejvíc dopředu, spoustu posměváčků směřujících ironické poznámky komentující Obamou pronesené věty, nejrůznější rozverné výkřiky z publika („vypadni a ukaž nám Michelle!“), pár lidí vykřikujících antiamerikanismy atd.

Pokud jsou v romantických baladách líčeni zástupci tisku jako hlídací psi demokracie, jak to, že jim uniklo, že rozvrstvení lidí v publiku přesně odpovídá třírychlostní povaze současné společnosti, kterážto je sama o sobě esenciálně nedemokratická? A pokud i přísná bezpečnostní opatření jsou daní za demokracii – je v souladu se zájmy většiny obyvatel, aby se tato „vícerychlostnost“ současného systému ignorovala? Nemůže tento nepřímo legitimizující přístup v podstatě podpořit možný globální megatrend, v rámci kterého jsou elity stále více odcizeny od zbytku populace a v budoucnu se budou zavírat do po zuby ozbrojených hlídaných ghett či dokonce do plovoucích či létajících pevností?

A to nemluvím o tom, že se nikdo z veřejných komentátorů nepozastavil nad tím, že Obamovo pódium ověšené květinami ve skutečnosti vypadalo jako sarkofág s pohřebními věnci.

Chápejte mě správně, zde na tomto místě nechci kritizovat Obamu, organizátory akce ani osoby odpovědné za bezpečnost. Kritizuji novináře, kteří se konformovali a nevypustili ani slovo kritiky, ač byla v některých ohledech nabíledni, a volbou některých vět a slovních odstínů připomínali hlásné trouby propagandy z nejčernějších snů Noama Chomského.

Za největší selhání masmédií však považuji jejich reportáže z protestního průvodu organizace NeZákladnám. Když letmo projedu zpravodajství den po demonstraci, nemohu si nepovšimnout velmi znepokojivých formulací, typu "demonstranti byli protentokrát hodní" nebo "policie se domluvila s demonstranty o změně trasy".

Subjektivní podprahové zabarvení první z citací je věřím jasné nejen rekreačnímu studentu memetiky: demonstranti jsou násilní, budou provokovat konflikt a aby bylo zabráněno škodám, Policie bude muset zakročit. Automaticky je zde předjímáno, že hnutí Ne základnám je militantním škůdcem, před kterým je potřeba mít se na pozoru a držet jej na uzdě, ač z oficiálních materiálů hnutí i z předchozího působení jeho aktivistů se jedná o naprosto nepodloženou hloupost. Navíc, drtivou většinu jeho příznivců tvoří „spořádaní“ občané, mj. velká část voličů ČSSD, KSČM či Strany zelených, sympatizanti lidskoprávních či ekologických nevládních neziskových organizací a také některé z respektovaných osobností kulturního, politického a obecně veřejného života.

Ještě horší se mi zdá častý výskyt druhého typu výroků, z čehož mám já osobně regulérní strach, dovolte mi jeho esenci zopakovat – „policie se domluvila s demonstranty o změně trasy“. Kdo měl na Václavském oči a uši na hlavě, musel zaregistrovat, jakým způsobem Policie České republiky s demonstrací a následným průvodem jednala. Organizátoři demonstrace již předem oznámili, že trasa průvodu, jež byla předem domluvena s Magistrátem hl. m. Prahy, byla v posledních dnech před demonstrací zakázána stejným způsobem jako demonstrace předcházející a tyto způsoby Magistrátu byly vždy napadeny u soudu a hnutí Ne základnám tento spor vždy vyhrálo. Magistrát se ani nyní asi jen tak nezbaví podezření, že se jednalo o přímé politické zadání, které bylo iniciováno bezpečnostními složkami, které pod záminkou dopravních či jiných účelově zvolených omezení zamezují výkonu ústavních práv populace (a už jsme opět u vícerychlostní demokracie).

Přímo na místě demonstrace pak bylo nad slunce jasné, jakým způsobem probíhá jednání s oficiálními kruhy v deklarované demokracii – Policie ČR organizátorům nekompromisně nařídila, že průvod půjde tudy, kudy mu určí sama PČR, a pokud dojde k sebemenšímu porušení tohoto pravidla, policie proti demonstraci nasadí sílu. Aby stvrdila váhu svých slov, její příslušníci v zásahové výstroji, s helmami a někteří i se štíty, vytvořili kordon za sochou sv. Václava, neprodyšně zahradili vstup na magistrálu (nepouštěli dokonce ani zvědavce z opačného směru, občerstvující se v takové jiné restauraci) a zároveň odřízli i dolní stranu náměstí pod ulicí Krakovskou.

Tudíž jediný možný výstup z náměstí byl zároveň i jedinou cestou ven z obklíčení. Poté, co se dal demonstrující dav do pochodu, byl celou cestu na křižovatkách obklíčen zátarasy, policejními antony a především příslušníky zásahové jednotky, ze kterých přímo čišela agrese po několikadenní pohotovosti (místo aby byli ponecháni jako vždy v záloze za průvodem).

Celé to klaustrofobické představení mělo atmosféru procesí prasat jdoucích na porážku na jatka, nervózní příslušníci často neslušně strkali do blízko procházejících lidí (přitom to byli oni, kdo tam překáželi) a to si vůbec nechci představovat tu explozi násilí, kdyby byť jen jeden náhodný provokatér neudržel nervy a hodil třeba PET flašku z vodou směrem na kordon. I když se hodně účastníků demonstrace snažilo zpívat, skandovat, usmívat se, vzduch se dal na základě „domluvených“ podmínek krájet - připadal jsem si jako neonacista nebo fotbalový chuligán, těsně před rozkazem k hromadnému zatýkání.

Zajímalo by mě, jak to, že si zřejmě žádný z přítomných novinářů vůbec nepovšiml tohoto aspektu průvodu. Povšiml si vůbec někdo, že k demonstraci hnutí, které je považováno zároveň za první post-postkomunistické a zároveň poměrně přesně reprezentuje vůli i názorové spektrum většiny obyvatelstva, se Policie ČR chová jako k demonstraci předem vyloučených marginálů, jako např. anarchistů nebo neonacistů? A nejsou to právě šéfredaktoři českých masmédií, kteří dlouhodobou ignorací a v poslední době komponovanými reportážemi vytvářejí z takovéhoto hnutí dnes a denně právě předem vyloučené marginály? Byli vůbec všichni ti novináři na místě, v reálu? A líbí se vlastně lidem ve světě, kde právě tito šéfredaktoři předem určují hodnotu a nehodnotu zobrazovaných skutečností?

Nabízím jen otázky a nikoliv odpovědi. Já jsem si na tyto otázky již odpověděl dávno, před lety, když jsem dostal policejním obuškem jen proto, že jsem přišel na demonstraci, protože se mi nelíbilo, do jakého orgánu směřuje celá naše společnost. A pak jsem se z televizního zpravodajství dozvěděl, že jsem terorista a že jsem napadl policisty, i když to bylo úplně naopak. Patřil jsem, a stále patřím, mezi marginály, a nedivím se, že Policie stále napadá lidi jako já, protože prostě underground byl a bude bit v každém režimu. Ale vadí mi, když policie šikanuje i normální lidi z většinové společnosti, lidi, kteří neřeší krajní filosofické směry ani se nesnaží vytvořit sociální alternativu, a prostě se snaží protlouct v této babylonské věži jak se dá.

Moje již postarší odpověď směrem k novinářům z masmédií je takováto – pokud nemůžu změnit celek, protože mi nerozumí, alespoň změním sebe. Přestanu podporovat ty, kteří tvrdí, že přinášejí zprávy ze společnosti a přitom vytvářejí smyšlené virtuální vesmíry. Už před několika lety jsem přeměnil televizi na fešný odkládací stolek, nekoupil jsem si žádný „seriozní“ deník a snažím se mluvit s lidmi, kudy chodím, že věci se stávají jinak, než jak jsou prezentovány selektory v newsroomech.

A tak tady sedím u svého počítače, stojím opět ve vzpomínkách na Vyšehradě, v průvodu, který většina novinářů již dávno opustila, a říkám si na jejich adresu:

„Kašlu na vás. Jdu domů.“