7. 4. 2009
Co rozhodlo (možná) na Slovensku?Prezidentem Slovenské republiky se stal Ivan Gašparovič, který porazil Ivetu Radičovou asi tak 55 ku 45 procentům. Těch 45 procent byl bezmála jeden milión hlasů. Účast byla skoro 52 procent a to by mohlo pro všechny ostatní výpočty stačit. Otázka zní, kde je klíčový zdroj onoho rozdílu? Jsem přesvědčen, že obě dvě strany vsadily více nebo méně agresivně na rozdělení občanů Slovenské republiky. Zatímco příznivci Gašparoviče a celá koalice označovaly Radičovou za protislovenskou, a tedy potažmo promaďarskou, tak příznivci Radičové dělili Slováky na ty slušné, spravedlivé a inteligentní, kteří nemohou volit Gašparoviče, a na ty sprosté, nespravedlivé a hloupé, kteří tak činit mohou. |
Jsem přesvědčený o tom, že slovenský občan je natolik rozumný, že když už jde k volbám, tak sebou nenechá cloumat vášně a pokud ano, tak jde o menšinu, protože zatím ještě není na Slovensku taková výbušná národnostní situace, aby výpady proti Maďarům je dokázaly stmelit natolik, že by k urnám dorazili jako jeden muž a žena a zvolili Radičovou. Stejně tak nelze očekávat, že by se lidé kvůli volbám cítili tu inteligentnějšími, tu spravedlivějšími, tu slušnějšími nebo naopak a spojilo je to v názoru a dovedlo ve slunečný den do volební místnosti. Obávám se, že to co rozhodlo, byla kampaň za zvolení Radičové ve slovenských médiích a "predovšetkým v tlači." Jsem přesvědčen, že lidé nemají rádi, když je jeden člověk soustavně upozaďován a druhý neméně soustavně vynášen a vnucován. Ale mediální tlak leckde a leckdy dokáže i tento fenomén zlomit. Nikoliv však na Slovensku. Slovenský tisk je dlouhodobě natolik protivládní, že si toho všímají v zahraničí. To, co možná uniká pozornosti, je to, že Robert Fico už dávno dosáhl toho, že velká a aktivní skupina Slováků útoky tisku na vládu vnímá jako útoky na sebe a na Slovensko jako takové. Robert Fico tak dokázal využít tohoto příliš hrubého mediálního tlaku a obrátit ho proti jeho zdroji. Novináři pak jsou touto skupinou a spoustou lidí, kteří se podle této skupiny přirozeně řídí, mnohdy paušálně vnímáni jako bájně lhaví lumpíci, kterým není radno věřit. Loňské bílé titulní strany některých slovenských novin tak nebyly ničím jiným než propagačními fotografiemi Roberta Fica. Slovensko tradičně nevedou ani politici ani kapitáni průmyslu a tím méně novináři. Vedou je mnohé menší nebo větší přirozené lokální a profesní autority a ty stojí proti demokratickému tisku, protože ten znevažuje jejich postavení. Zdá se mi, že jednoznačná podpora tisku pro Ivetu Radičovou byla na jedné straně nakonec tím rozhodujícím faktorem, který způsobil velkou účast ve volbách a její vysokou podporu. Na straně druhé zároveň ovšem tato podpora mobilizovala ještě výrazněji i druhou stranu. Možná i o těch 10 procent navíc... Myslím si, že kdyby chtěli být slovenští novináři skutečně protivládní, tak by vládu chválili jako celek a zejména by diferencovaně chválili její členy. Prvoplánová kritika koalici, její vládní tým a jeho lídra jen stmeluje a posiluje. O důsledcích hledání nejlepšího člověka v malém českém městě Pětice jsme dostatečně poučeni z filmu Václava Wassermana. Teď jsme u nás opět ve fázi hledání v celostátním měřítku. Slovensko svého nejlepšího člověka ho našlo, aniž by si to hledání patřičně užilo. Jen ten, kdo opravdu hledá, najde... |