Obama na Hradčanském náměstí prohlásil, že bychom se měli zbavit ideologie studené války. Doufám, že to slyšela česká vláda v demisi, premiér Topolánek a další, kteří tvrdili, že radar je zde proti Rusku. Doufám, že to slyšeli také někteří novináři, kteří nás bez důkazu označovali za agenty Ruska.

Ačkoliv by se s výše uvedenými body Obamova projevu dalo souhlasit, co se týká protiraketové obrany, důvod k radosti není. Co řekl Obama? „Pokud se Írán vzdá svého jaderného programu, vzdáme se i my protiraketové obrany.“ Írán je integrující se lokální velmoc. Rozvíjí čilé obchodní vztahy a jeho vládnoucí elitě tato situace vyhovuje. Nemají zájem na tom nechat se smazat z povrchu země odvetným útokem, který by při případném vystřelení Íránské střely na Evropu či někoho jiného následoval. Pokud se nezbavíme Bukovské doktríny o tzv. darebáckých státech, mezi něž se řadí Írán a Severní Korea, neposuneme se v zahraniční politice USA o moc daleko. Války a ničení lidských životů jsou až moc dobře možné i bez jaderných zbraní.

Druhý důvodem, proč jsme dnes zde, je velký úspěch. Tím úspěchem je pád proradarové vlády.

Byla to právě Topolánkova vláda, která den po získání důvěry oznámila zahájení vyjednávání s USA.

Byla to Toplánkova vláda, která chtěla radar za každou cenu prosadit. Nehleděla na názory lidí žijících v Brdech ani zbytku obyvatele. Vzdor odporu 2/3 občanů si vedla svou. Najala si i pana Klvaňu, tabáčnického dealera, který se snažil přesvědčit obyvatele také tím, že on by si vedle svého domu klidně radar postavit nechal. S podobně silnými argumenty pak objížděl celou republiku. Ale kam v doprovodu generálů a úředníků ministerstev vkročil, tam vždy stoupl počet odpůrců radaru o nějakých pár procent. Byla by to úsměvná historka, kdyby nestála 20 milionů korun. Ty by se daly použít na platy propuštěných sklářů a bohatě by zbylo i na jejich rekvalifikaci.

V mediích jsme slyšeli o pádu vlády mnohé. Jeden fakt tam ale nezazněl ani jednou. Vláda by nepadla, kdyby tu nebylo protiradarové hnutí. Byli jsme to my, kteří jsme po téměř tři roky protestovali. Tyto protesty vyostřily konflikt ve Straně zelených. Díky nám se spojili všichni protiradaroví poslanci bez ohledu na stranickou příslušnost, překonali vzájemnou nedůvěru a donutili vládu stáhnout obě smlouvy o radaru. Tím dostala Topolánkova obrovskou ránu. Týden nato už nedokázala svou existenci obhájit.

Za ty téměř tři roky protestovalo mnoho lidí proti mnoha věcem. Ale nikdo neprotestoval pořád a vytrvale jako my. Nemluvím tu jen o Iniciativě Ne základnám. V rámci hnutí proti radaru je více skupin. Nelze opomenout Ligu starostů nebo ten úžasný výkon, který předvedli aktivisté Greenpeace, když na měsíc obsadili kótu 718, kde má radar stát. Však jim tam mnoho z nás nosilo jídlo, pití a další potřebné věci.

Znovu tedy, tato vláda padla a my jsme k tomu výrazně přispěli. Na to můžeme být hrdí.

To ale neznamená, že radar také padl. Pořád zde zůstávají vládou schválené a podepsané smlouvy. Nesmíme připustit, aby se na ně zapomnělo. Je třeba zopakovat v evropských volbách: nevolte strany pro radar. A ještě silněji je třeba před předčasnými volbami na podzim říci: odmítněte podepsané smlouvy. Je třeba ujistit politické strany, že jakákoli vláda, které se pokusí radar nebo jinou vojenskou základnu prosadit, dopadne stejně jako vláda Topolánkova.

Vyhráváme, nesmíme na to zapomínat. Vyhráváme, ale to nás nesmí ukolébat. Hodně sil.