Předně je nutno zařadit dosavadní krizovou oblast Blízkého a Středního východu do širšího kontextu mezinárodních vztahů, a to zvláště dnes, kdy se očekává, a doufám, že oprávněně, při změně americké administrativy, příklon k vyjednávání a hledání nových prvků vedoucích k dorozumění. V moderní době byla vždy tato oblast průsečíkem mocenských zájmů, což se násobilo v časech bipolárního světa.

Vraťme se ale až do období prvé světové války, kdy Velká Británie oživila židovskou otázku vzhledem ke své hospodářské situaci žádostí o finance od Světové sionistické organizace zastoupené bankéřem Lordem Walterem Rotschildem a po porážce Turecka v roce 1917, na oplátku slibuje tzv. Balfourovou deklarací vytvoření židovských oblastí – „národní domoviny“ v Palestině. Sliby splněny nebyly, přestože Palestina se stala britským mandátním územím se svrchovanou pravomocí britské koruny.

Koncem druhé světové války se hlavně pod dojmem holocaustu problematika ustavení židovského státu obnovila a v roce 1947 Valné shromáždění souhlasilo s vytvořením dvou samostatných států na území Palestiny. Za zmínku stojí jednoznačná podpora Izraele sovětským ministrem Gromykem v OSN a následné jeho urychlené vyzbrojení sovětskou stranou. Podstatnou roli hrála i tehdejší ČSR dodávkami zbraní a výcvikem pilotů. Tato pomoc pravděpodobně byla rozhodná pro přežití při prvých projevech nepřátelství mezi oběma stranami ihned po vyhlášení samostatnosti Izraele. Postupný přesun sympatií Východního bloku na stranu Arabů, předně Egypta a Libye, byl výrazem již prvých náznaků bipolarizace světa při hledání širší základny pro svůj vliv.

V tomto stručném historickém přehledu, bez nároku na přesnost, je třeba vzpomenout i napadení Egypta Izraelem v koordinaci s Velkou Británií a Francií v době Suezské krize v roce 1956. Tento fakt se u nás účelově opomíjí. Podstatnou a dodnes svými důsledky nevyřešenou zůstává Šestidenní válka v létě roku 1967, vyvolaná sice Izraelem, ale charakterizovaná zcela oprávněně jako obranná, neboť přípravy a výzvy k likvidačnímu útoku Egyptem a Sýrií byly zcela evidentní jak masovým vyzbrojením, tak i vykázáním dozorců OSN z oblasti. Izrael nejen zachránil svoji existenci, ale i okupoval rozsáhlá území. Po ukončení bojů za aktivní diplomatické intervence USA, ale i SSSR, byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti č. 242 požadující stažení izraelských jednotek z okupovaného území. Do dnešní doby se tak však zcela nestalo a otázka zůstává proto otevřená.

Posledním střetem, ale z  politického hlediska velmi důležitým, je tzv. Jomkippurská válka v roce 1973 v Den díkůvzdání, kdy veřejný život je vzhledem k vážnosti svátku v Izraeli zcela utlumen. Izraeli v této době hrozila jeho kompletní porážka. Útočící vojska postupovala izraelským územím. Na naléhavou výzvu předsedkyně vlády Goldy Meirové pod pohrůžkou, že Izrael bude nucen použít na svoji obranu v krajním případě atomovou zbraň, USA okamžitě svými zásilkami obnovily bojeschopnost izraelské armády. Bylo to poprvé, kdy jaderná zbraň byla ze strany Izraele použita jako hrozba a navíc USA se rozhodným způsobem zapojily do konfliktu. Přímo na obranu Izraele však vstoupily USA až v roce 1991, kdy během akce OSN proti Iráku se Izrael stal terčem raketových útoků. USA přesunuly své jednotky a střely Patriot přímo do Izraele a zapojily se tak úspěšně do jeho obranné činnosti.

Po rozpadu bipolárního světa došlo k podstatným změnám a tím i ke změně důvodů případného napětí a přímých střetů mezi Izraelem a arabskými státy. Oblast přestala již hrát roli při soupeření USA - Rusko, a byly tak vytvořeny objektivní podmínky pro případné dorozumění. USA již tradiční vazbou a silnou finanční a vojenskou podporou si zachovávaly svůj vliv. Ruský interes také v oblasti zůstal, ale v jiné formě. V rámci demokratické transformace uvolnilo Rusko své hranice a statisíce ruských, ale i ukrajinských židů se do Izraele vystěhovalo. Mnozí se usídlili v nových osadách na okupovaném území a stali se tím i vnitropolitickým faktorem. Další po získání izraelských pasů hledali své štěstí jinde.

Ruská pozice se ve vztahu k Izraeli také pochopitelně změnila a důvod nedůvěry ustupuje do pozadí. Izrael z hlediska mocenského uspořádání ztratil již svoji funkci a tím i váhu. Je to pozitivní prvek a pokud i vliv USA bude vyvážený k oběma stranám, jak se nyní již začíná projevovat, bude reálná naděje na mezinárodně koordinované řešení. I v tomto směru máme z poslední doby nové důkazy. Veto v Radě bezpečnosti OSN, které nyní bylo téměř výlučně používáno Spojenými státy k zabránění přijetí protiizraelských rezolucí se vytrácí. USA abstenují, nebo se raději hledá kompromisní řešení.

Za těchto již příznivých podmínek pro ukončení nepřátelství, došlo k tajnému jednání v roce 1993 v Oslo, kdy byla dohodnuta autonomie Palestinců s možností budoucí státnosti a ukončení odmítání uznání Izraele sousedními státy. Následná místní reakce a to zvláště v Izraeli nebyla jednoznačně příznivá. V roce 1994 Barucha Goldstein jako projev nesouhlasu s dohodami, teroristickou akcí při modlitbě v mešitě zabil 29 muslimů, což vyvolalo pokračující palestinskou vlnu teroristických útoků. Jako projev nesouhlasu s podpisem dohod byl zastřelen izraelským extremistou i Jicchack Rabin, který za Izrael smlouvy podepsal. Tyto akce svědčí o tom, že nejenom existuje známá nejednotnost na straně Palestinců, (viz Gaza) ale i izraelská společnost je krajně polarizována.

Tento stav však již patří minulosti a navíc se mění priority jednotlivých mocností, i celkový zájem mezinárodního společenství. Svět se stal ve své podstatě jiným a včerejší problémy mění svoji závažnost a ustupují do pozadí. Jistá konzervativní setrvačnost našeho chápání nám neumožňuje se odpoutat od minulých přístupů, a to i proto, že jsme je často spojovali s  ideologickými motivy, které do jisté míry omezují naše, již možné reálné hodnocení s vidinou přijetí nového pozitivního řešení. České mediální prostředí často účelově rezignuje v této problematice na objektivní přístup. Nebylo by proto od věci si znovu uvědomit některá fakta, která svědčí o změně mezinárodně bezpečnostního prostředí ke kterému zcela pochopitelně došlo po rozpadu bipolárního světa.

Tuto úvahu je třeba shrnout do závěru, že Blízký a Střední východ nemá již postavení být průsečíkem možného sporu velmocí. Pozice Izraele a jeho podpora byla dosud závislá na velmocenských zájmech. Známe dobře neuspokojivou situaci mezi Palestinci. Ani stav v Izraeli nebude jiný, pokud vnější uklidnění by uvolnilo střet různých mocenských vnitřních uskupení. Zůstává však novou skutečností, že postavení samotného Izraele není ve strategii rozhodujících mocenských faktorů nadále podstatné. Jedná se o zásadní změnu. Ta vychází z nových bezpečnostních priorit, které již nemají návaznost na dřívější politickou nebo vojenskou funkci Izraele.

Tato situace by měla vést ke změně a větší vstřícnosti mezi jednotlivými dosud znesvářenými zeměmi. Do této oblasti spadá i projev americké nevůle či přímo nesouhlasu s (mediálně) proponovaným leteckým útokem Izraele na zařízení umožňující obohacování uranu v Íránu. Tento konflikt za „použití“ izraelského letectva, který by vedl ke zvýšení napětí a tím i znovu „zviditelnění“ se Izraele v globální politice se bez předběžného souhlasu USA stal nereálným. Jsou nyní činěny kroky naopak k diplomatickému řešení. Aktivizuje se činnost skupiny stálých členů Rady bezpečnosti plus SRN v zájmu zprostředkování stabilní dohody.

Tomu dobře rozumí odcházející premiér Ehud Olmer, který navrhuje stažení Izraele z okupovaných území, včetně Východního Jeruzaléma a Golanských výšin, mimo malé části asi 3 %, které navrhuje po dohodě kompenzovat. Spor se tím přesunul z politické a ideologické oblasti do roviny územního narovnání. Sám premiér připomenul, že dosavadní válečná doktrína boje za nezávislost již není funkční a je třeba od ní ustoupit v zájmu dohody a míru.

Vlastní založení Izraele a dosavadní podpora jeho existence z kterékoliv strany byla výslednicí velmocenských zájmů, které nyní neexistují i když jsou tendence po jejich novém umělém vyvolání a to hlavně některými skupinami právě v Izraeli. Hledají se na druhé straně nové motivy pro urovnání sporů na základě vzájemné tolerance.

Známe pozitivní přístup odcházejícího premiéra, a je proto třeba uvést, že i paní Tzipi Livni, pokud obsadí toto místo bude zastávat obdobný vstřícný přístup. Je možno dále očekávat podporu i ze strany nové americké povolební administrativy. K tomu nakonec odpovídá i současná výzva pěti bývalých ministrů zahraničí USA.

Jen stručně je třeba se zmínit, že Íránci nejsou Arabové. Bývají však označováni jako potencionální hrozba pro Izrael. Vždy však jen v souvislosti s možným odvetným útokem. Otázka Iránu je tudíž v jiné rovině. V možnosti reálného a faktického působení na Irán ze strany orgánů OSN, Ruska spolu s Šanghajskou organizací spolupráce a registrování a přehodnocení pozitivních přístupů této země. Jedná se například o realizaci dohod vyjadřujících ukončení nepřátelství mezi Indií a Pákistánem a naopak jejich mnohostrannou spolupráci, které v souladu, a to v podstatě s americkým dlouhotrvajícím zájmem, pomohl právě Irán realizovat. Jaksi účelově nám to dosud uniká. Vyloučením pravděpodobnosti izraelského útoku na Irán, ustupuje tato problematika v souvislosti s Izraelem do pozadí a to předně proto, že nezískal pro útok mezinárodní podporu a to ani ze strany USA.

Šance Izraele, byly tradičně založené na podpoře jedné ze stran. Nyní jsou poprvé závislé jen na základě vlastního dorozumění se spornými stranami v oblasti. Jedná se o novou možnost diplomatického jednání bez přímého vnějšího vlivu, ovšem za podmínek příznivého mezinárodně politického prostředí, které by mělo být rozvážným postupem USA a Ruska prohloubeno. Doufejme, že tento trend má trvalou tendenci. Jedná se již o druhou a to daleko lépe připravenou „cestu“ k dohodě a také za jiných příznivějších podmínek.

Na druhé straně je to již cesta jediná, vyžadující právě ze strany Izraele jednoznačný vstřícný přístup, neboť sama země se pomalu ztrácí z fokusu zájmu USA, které na váhu nyní dají svůj nový interes v oblasti. Pochopitelně převáží  ekonomické zájmy ve vztahu k arabským zemím. Sama existence Izraele nebude nadále závislá na podpoře mimo oblast, ale na vlastní vůli a schopnosti mírového ujednání se sousedy samozřejmě za souladné a aktivní podpory skupiny stálých členů Rady bezpečnosti OSN , kteří v tomto smyslu již začínají působit.

Rozjitřování různých sporů a animozit zvláště v médiích mezi členy této skupiny je nyní nejenom neuvážené, ale také nebezpečné z hlediska samotného existenčního zájmu Izraele.

Tyto mezinárodně politické faktory mají i další pokračující tendenci, která začíná padat na váhu poměru k Izraeli a jeho politice. Dosud byl Izrael charakterizován jako v podstatě jediná demokratická země v oblasti dle západních kriterií. To předurčovalo i obecné sympatie a politickou či vojenskou podporu. V poslední době se, ale na Izrael soustřeďuje stále více kritika právě pro porušování demokratických zásad, lidských práv a předseda Valného shromáždění Miguel d'Escoto Bockmann přirovnal současný vnitropolitický stav v Izraeli k apartheidu praktikovaným v JAR před 20 lety a volá po obdobných sankcích. Stejně tak gen taj. OSN Ban Ki – Moon žádá o uvolnění blokády Gazy, která vede ke ztrátě lidské důstojnosti jejích obyvatel. Tím nelze vyloučit odvetné reakce jejích obyvatel. Není již ani překvapivé, že naše mediální prostředí, které je vedeno jednostrannou neobjektivností o těchto záležitostech neinformuje.

Izrael ztrácí mezinárodní podporu a dostává se tak i pod ostrou kritiku svého vnitřního politického uspořádání. Nachází se navíc ve vypjaté předvolební situaci. Na jedné straně se chce premiér Ehud Olmert rozloučit jako posel míru a případně nastupující paní Livni doufá v nový mírový proces, ale na straně druhé Izrael útokem na Gazu chce znovu oživit a definovat strany své podpory, což se mu nepodařilo odmítnutím plánované akce proti Íránu. Co se mu však dostává – mluvčí Bílého domu „chápe, že Izrael se musí bránit“ , ale pochopení podmiňuje vyloučením civilních obětí. David Axelrod, Obamův poradce označí Izrael za nejdůležitějšího spojence v oblasti, ale řešeni musí hledat obě strany společně. A dle něho přinese Obama do trvající podpory Izraele trochu více skepticizmu. A hlavně premisa přátelství s Izraelem musí byt pod novým zorným úhlem.

Prostě vztahy Izraele s Palestinou jsou nyní již v jiném geografickém uspořádání, což sám Izrael pravděpodobně nedocenil. Jeho jediným východiskem je proto dohoda nejen se sousedy, ale i změna vnitřního nedemokratického uspořádání. Dohoda samozřejmě musí obsahovat splnění rezoluce č. 242 s možnou minimální územní kompenzací, dále návrat uprchlíků, což by za mírových podmínek vzájemného uznání neměl být existenční problém. V opačném případě se obávám, že problémy nastanou.

Izraelské letecké útoky a zabíjení stovek nevinných lidí jsou dle převládající publicity oprávněnou reakcí na raketové pokračující útoky Hamásu. Přesněji vyjádřeno izraelskou vládou, ale i panem Schwarzenbergem „Žádná zem na světě nedovolí, aby se její občané stali cílem raketových útoků, aniž by nepřijala účinná opatření jak je ochránit“. Raketové útoky jsou teroristickým aktem, o tom není pochyb. Je však zamlčováno, že i Izrael porušoval podmínky příměří. Nezrušil blokádu Gazy a mj. nepovolil ani komerční využití mořského pobřeží pro rybolov a dokonce svévolně vojensky napadal rybářské posádky. O těchto akcích a lidských obětí nesmíme nic vědět.

Tato „účinná“ obrana však od roku 1948 a zvláště pak od roku 1975 proti Libanonu s tisíci leteckých útoků se však minula cílem a protiizraelský terorizmus spíše posílila. Metoda „krvavé lázně“ bezpečnost Izraeli nepřinesla.

Současná historie zná však i jiné teroristické útoky a jinou reakci na ně. Irská organizace IRA útočila přes hranice na policejní stanice i prosté občany - protestanty. Bylo i mnoho mrtvých. Británie však nezaútočila letecky na Irskou republiku ani jednou. Byla to obtížná doba i složité rozhodování. Obdobná reakce by měla mezinárodně kriminální charakter na úrovni terorismu tentokráte státního. Řešení přišlo jinou cestou. Útoky IRA přestaly.

Často hledáme na straně Izraele zásadovost a opravdovost. Jaká však byla reakce při vyhlazování židů v Kosovu teroristickou UCK. Žádná, a náš pan ministr zahraničí, dnešní obránce útoků Izraele aktivně přispěchal, aby tento teroristický albánský režim byl legalizován.

Právě v době útoků na židy v Kosovu evropské židovské organizace  dovedly velmi aktivně protestovat proti České republice, která náhodně odkryla židovské pohřebiště ve Vladislavově ulici v Praze, kde se rekonstruovala pojišťovna. Braly v ochranu kosti svých předků. Osud živých židů v Kosovu je nezajímal. Myslím, že mám právo se ptát, neboť jsem na obranu kosovských židů publikoval v té době řadu článků, v podstatě osamocených.

Malá poznámka na závěr. Předsednictví Evropské unie nedává nikomu účinný mandát pro vyjednávání současné krize. Mandát je dán důvěrou a ta je podmíněna nestranností. Tu Česká republika ztratila již za vlád Zemana a Špidly, nemluvě o neuvážených a neprofesionálních výrocích současného ministra zahraničí. Mandát k vyjednávání může mít jen nezávislý subjekt. To byla pozice naší diplomacie v šedesátých letech, kdy Československo využilo svého mimořádného postavení a zprostředkovávalo mír ve Vietnamu a urovnání vztahů velmocí na hraně globálního konfliktu po šestidenní válce na Blízkém a středním východě v roce 1967.

A úplně na závěr. Celá akce vede k izolaci Izraele a tím i k ohrožení jeho samotné existence, jak jsem se snažil vysvětlit výše. Tomu napomáhají výroky na podporu „obraných“ válečných operací od našeho ministra, mluvčího a řady novinářů. Vzpomeňme jen jak stejní lidé, (Schwarzenberg, Vondra, Žantovský) přiměli prezidenta Havla k označení Američanů za zrádce, (byl proti rozšíření NATO), výzvy k bombardování Jugoslávie, podpoře republikánů proti Clintonovi, stejně tak jako proti Obamovi.

Svět se změnil a změnu potřebuje i Izrael za podmínek vstřícné dohody, než násilných sankcí po kterých již volají v zájmu ukončení izraelského apartheidu vedoucí představitelé mezinárodního společenství. Izrael potřebuje skutečnou pomoc, ne však na válečném poli.